Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tělem mi střídavě prochází horko i mráz a celá se chvěji zimničným třasem. Nedokážu však odtrhnout oči od těch jejích. Uprostřed šedé nicoty, kterou vroubí cáry mlhy a vypadá jako hlava Medusy plná hadů, žhnou dva pekelné červené body. Místo úst zeje temný nepravidelný otvor.

Nedokážu se od ní odpoutat. V uších mi duní vlastní tep a hlava se mi točí. Přesto na mě ty ďábelské oči působí jako magnet. Udělám tři vrávoravé kroky. Nevnímám nic kolem sebe. Snad ožilo vyprávění o bludičkách, co jsem slýchala v dětství. Jen teď v dospělosti se bojím víc. Jako očarovaná nevidím a necítím, že se až po kolena bořím do houpavé půdy mokřadu. Moje váha mě stahuje stále hlouběji. Samo peklo mě pohlcuje a já se nebráním... I když v očích šedého přízraku se zrcadlí plameny a oheň, vím, že kdesi v jejich hloubi na mě čeká i hrůzná bolest.

Teď se z jejích rukou stala závanem větru dlouhá chapadla, která se přes vodu plazí sem ke mně. Obtáčejí mě. Na rozpálené tváři cítím jejich vlhkou lepkavost, jako kdyby se mi na obličej přilepila velká pavučina. Snažím se ji setřít rukama, ale jsou těžké jako cent, tupé a nemotorné.

Už jsem celá ztracená v mlze a nohy se nepřestávají propadat bahnem níž a níž. Uprostřed mlhy stále jiskří dva ohnivé body, slyším, jak se kolem rozléhá tlumený křik. Nevychází z temné skvrny, již má Medusa místo úst, je všude okolo mne.

Z dálky najednou zaslechnu štěkání a zahlédnu, jak se ke mně prudce blíží tmavý stín. Zastaví se těsně před bažinou a zuřivý štěkot se promění ve zlostné vytí. Můj Blesk, zlatý pejsek!

Odpoutám se od ďábelských očí a upnu se k němu. Cítím, jak mě vliv ďábelských očí zvolna opouští. Náhle si uvědomím, že mám ústa dokořán a ten zoufalý křik že vychází z nich. Snažím se vytáhnout nohy z bahna, ale jsem ponořená až po stehna. Uchopím tedy vodítko a volný konec s karabinou hodím směrem k Bleskovi.

Okamžitě pochopí a zakousne se do něj. Couvá a zadníma nohama se zapřel do trávy. Jednou rukou držím vodítko a druhou se snažím zachytit trsu dlouhých stébel před sebou.

Sláva! Cítím, jak se po milimetrech sunu nahoru a sevření bahna povoluje. Nakonec postupně obě nohy s hlasitým mlasknutím opustí blátivé vězení a já vyčerpaně padnu na trávu vedle Bleska. Asi jsem na chvilku omdlela, protože to další, co vnímám, je velký teplý růžový jazyk, který mi olizuje nos i tváře. Oběma rukama obejmu Bleskovu hlavu. Dostává velkou pusu na čenich.

Mlha je tatam, a kdybych nebyla zablácená téměř do pasu a nechyběly mi obě boty, myslela bych si, že se mi to jen zdálo. Ztěžka se zvednu a bez ohlédnutí se vracím rychlým krokem zpět. Netroufám si zvednout oči, protože první pohled před sebe mi odkryl cáry mlhy mezi stromy, které vypadaly jako podivné šedobílé postavy, visící na větvích. Znovu jsem se otřásla.

Konečně před sebou vidím teplá světla oken paneláku. Přidám do kroku, ale oddechnu si, až když za mnou zapadnou dveře bytu.

                                                                                       *

Už je to několik dní, ale Pavlovi jsem se ještě nedokázala se svým zážitkem svěřit. Možná že mu to nikdy neřeknu, aby si nemyslel, že se oženil s bláznem. I mně se to zdá neuvěřitelné. Jen do toho lesa už nikdy nepůjdu. Jsou totiž večery, kdy z něj vychází divná mlha, a na okraji prý lidi nedávno viděli světlo, bloudící mezi stromy. Jako když někdo něco hledá... nebo... někoho!

První díl