Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vracíme se z koncertu známé skupiny. Přestože se blíží půlnoc, v autě je výborná nálada. Reproduktory duní známou muzikou z cédéčka, které jsme si tam koupili, a všichni si pozpěvujeme. Tedy až na Ivoše, jehož bučení se za zpěv pokládat nedá.

Pavel řídí, jednou rukou poklepává do rytmu na volant a my vzadu používáme přední opěrky jako bubínky. Když vyjedeme na kopec, už vidíme za lesíkem vlídná světla vzdálené vesnice. Pavel vyhodil rychlost a auto se vlastní vahou sune z kopce.

Najednou přehrávač zmlkne. Autem se nese jen naše produkce, která postupně utichá. Náhle je úplné ticho a tma. Dokonce zhasla celá přístrojová deska. Ani jeden ciferník na nás nebliká, ani světlomety nesvítí. Pavel dupne na brzdu, není totiž vidět ani na krok. Marně se snaží otáčet klíčkem, startér ani nemukne. Zmáčkne páčku od kapoty a vystoupí. S ním vystupujeme i my a Pavel strká Ivošovi baterku.

„Hele, sviť mi pořádně na motor.“ „Ty blůmo, nevíš, jak ti mám svítit, když máš vybitou baterku?“ „To není možný, ještě před koncertem jsem si s ní svítil, když jsem hledal za sedadlem zapadlý zapalovač. Na, posviť mi aspoň s ním. A bacha, ať nevybouchneme!“ Tmou se nese zvuk škrtání a...nic. Tma je pořád.

Uvědomila jsem si, že nesvítí ani hvězdy. Tedy nad námi. Noc je mrazivá, ještě před odjezdem na nebi zářily milióny chvějivých lampiček a bledé měsíční světlo dopadalo na čerstvý sníh. Teď mám pocit, jako by se nad námi rozprostírala veliká černá deka.

Zachvěju se. Nevím, jestli je to mrazem nebo tím divným pocitem kolem žaludku. Když zvednu hlavu, zahlédnu kousíček hvězdné oblohy v dálce. I ta však pomalu mizí. Nad námí se rozlévá černočerné jezero. Naše zmatené hlasy znějí dutě jako v uzavřené místnosti.

 „Kluci, nezdá se vám, že je tu něco divného?“ ozve se Mirčin tichý nesmělý hlásek. „Tum, tum, tum, tum!“ Z hluboké tmy se ozve zvuk podobný vzdálenému dusotu neviditelných kopyt. Temný a zlověstný. „Sssssslyšíte to taky?“ Zdá se, že slova mi zamrzla v ústech a zuby mi drkotají. Chladem i strachem...

„Jó, nedíváš se moc na televizi? Znáš Akta X? To jsou mimozemšťani a jdou si pro tebe!“ Ivoš je očividně v klidu. Já tedy ne. Nevidím ani na krok a své přátele okolo sebe jen tuším.

Tmou zavane proud mrazivého vzduchu. K dusotu se přidává i ostrý, svištivý zvuk, který se nepodobá ničemu, co znám. Nahmatám dvířka od auta a vsunu se zpátky na zadní sedadlo. To mi dodá aspoň slabý pocit pomyslného bezpečí.

„SSSS, tum, tum, tum!“ Neviditelný zvuk se přibližuje a je stále zlověstnější a hlasitější. Slyším i to, jak někomu z kamarádů drkotají zuby. Na sedadlo vedle mne vklouzla Mirka a přitiskla se blíž ke mně. Vpředu ve tmě, kde by měl být konec pole a kraj řídkého lesíka, jako by temno trochu řídlo. Zdá se mi to, nebo vidím slabou bleděmodrou zář, která se k nám blíží?

Plíživý strach se mě zmocňuje stále víc. Mirka musí vidět totéž, protože začíná hystericky pofňukávat. Kluci se o něčem šeptem domlouvají, a když se modravá zář začíná měnit v nezřetelné obrysy, oba v jednu chvíli skočí zpět do auta a zabouchnou dveře. I přesto slyšíme dusot, který buší ve stejném rytmu jako naše srdce. Stále se to blíží. Myslím, že jsem se zbláznila.

To, co se na nás temnotou řítí, vypadá jako jezdci z Pána prstenů. Čtyři obrovské postavy v kápích sedí na koních, jejichž kopyta se vznášejí asi metr nad zemí. Scéna je tím příšernější, že jejich obrys vytvářejí modravé paprsky. Jen tam, kde končí kápě, probleskují rudá světélka na místech očí. Stejná hrůza na nás civí i tam, kde studené světlo tvaruje obrys koňské hlavy.

Neviditelná kopyta temně dusají, mrazivý vítr slyším svištět po kapotě. Mirka vyjekne a hlavu zaboří do mého klína. Začne nezadržitelně hystericky škytat a třese se tak, že mě  málem shodí pod sedadlo. Celé auto zalije mrtvolné světlo. V jeho mrazivém třpytu vidím, jak si kluci sevřeli ruce a strnule zírají na ten výjev.

Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy... duní mi neustále hlavou. Nedokážu od nich odvrátit hlavu. Auto se rozhoupe ze strany na stranu, jak se nad přední kapotou prohnala obrovská kopyta. Nadechla jsem se a zavřela oči jako před skokem do hloubky. Najednou cítím, že se mnou někdo třese.

Otevřu oči, je stále tma. V tu chvíli se jako mávnutím kouzelného proutku ozve zvuk motoru a rozsvítí se všechny ciferníky. Bůhví proč se spustí i stěrače a vrzají po předním i zadním skle. Na obloze jako by někdo roztáhl obrovskou oponu. Měsíc svítí vlídně a hvězd je jako střípků z rozbité vázy.

„Co, co, co..... to bylo?“ zašeptá Ivoš. „Ttttto nevím...“ Pavlův hlas zní stejně vyděšeně. Mirku musíme vzkřísit, protože strachy omdlela. Když Pavel rozechvělýma rukama uchopí volant, toužíme všichni jen po jediném: být doma a v bezpečí. Tohle nám asi nikdo nikdy nevysvětlí.