Záhada staré kaple. 3. díl
Na potemnělém monitoru se pohybuje načervenalý obrys lidské postavy. Chodí kolem auta, jako by zvědavě nahlížel dovnitř, i když plechové stěny jsou neproniknutelné. Nakonec se postava blíží z hloubi monitoru, až jím jakoby prolne a zmizí. Dál už jen tma.
„Bral jsem si z předního sedadla svetr a najednou jsem ho uviděl! Myslel jsem, že se mi to zdá nebo že blázním. Kolem přední kapoty přešel chlapec. Víc jak sedmnáct mu nebylo. I v téhle zimě měl na sobě jen bílou košili, u krku rozhalenou a s vyhrnutými rukávy, vykasanou přes kalhoty, které vypadaly jako z šedesátých let. Ta košile ve tmě úplně svítila. A uprostřed na prsou měl dvě veliké krvavé skvrny. Vůbec se mě neptejte, jak jsem to v té tmě mohl tak zřetelně vidět. To vám prostě nevysvětlím."
Ruka, kterou Zdeněk drží šálek s čajem, se mu chvěje, až trocha vyšplíchla na podšálek. Radši ho postaví vedle klávesnice a málem přitom loktem převrhne termosku stojící vedle. Je na něm vidět, že ho tajemné setkání pěkně vyvedlo z míry.
„Myslím, že bys měl přítomným dámám něco vysvětlit,“ naznačuje Adam, že ke Zdeňkovu vyprávění ještě něco patří.
„No, vlastně... já ho neviděl poprvé,“ vysouká ze sebe neochotně Zdeněk. „Pamatuješ si den, kdy se mi stal ten úraz?" obrací se na Martinu.
„No jasně, my jsme si prohlíželi tu kapli. To ještě nebyla v tak hrozném stavu jako teď. Jen ty díry po střelbě tu byly už tenkrát. A místo rozbité podlahy byla v kapli taková starodávná, popraskaná dlažba. U zdi stál rozbitý oltář a před ním na dlažbě něco jako veliká skvrna od rozlité barvy, či co. A my jsme na tom oltáři zapalovali svíčky. A pak jsme se tu schovávali, ty jsi chtěl vlézt do kaple oknem a najednou jsi ležel dole v suti. Skoro jsi nedýchal, a když kluci utíkali do vsi pro pomoc, tak jsem tu zůstala jen já s Ančou. Probral ses, až když jsme ti na čelo daly kapesník namočený v té kamenné kropence. Tenkrát v ní kupodivu stále byla voda, i když ji nikdo nedoléval. Všichni jsme tam měli divný pocit, ale nikdo z nás by si tehdy nepřiznal, že se bojí. Co se vlastně tenkrát stalo?“ Martina vypadá jako zosobněný otazník.
Zdeněk se nejprve zhluboka napije čaje a pak teprve promluví: „Chtěl jsem najít tu nejlepší schovku a napadlo mě, že když si sednu nahoru do okna, tak mě tam nikdo nebude hledat. Vyšplhal jsem se až do okna a v tu chvíli jsem ho uvnitř uviděl. Byl to ten samý kluk jako dnes. Ležel na zádech přímo před oltářem, měl zavřené oči a byl hrozně bledý. Kolem něj se pomalu rozlévala kaluž krve vytékající z těch dvou střelných ran. A když jsem se na něj zadíval, najednou otevřel oči. Hrozně jsem se lekl, pustil jsem se okraje okna a... všechno ostatní už víš.“ Zdeněk se musel znovu napít, dávnou vzpomínkou mu vyschlo v krku.
Při představě toho, co musela prožít devítiletá dětská dušička, jsem se otřásla. Mně samotné jen při vyprávění běhala po těle husí kůže. Bylo to neuvěřitelné. Vtom mě cosi přinutilo podívat se z okénka.
Měla jsem výhled do bočního zpětného zrcátka. To, co jsem uviděla, mě posadilo na zadek. Leknutím jsem udělala krok dozadu, klopýtla v těsném prostoru o Zdeňkovu pojízdnou židličku a přistála na zádech. Měla jsem štěstí – zrovna tam jsou v koutě spacáky. Tím, co jsem v něm zahlédla, mám tak stažené hrdlo, že ze sebe nevydám ani hlásek.
Záhada staré kaple:
14.12.2007 Rubrika: | Komentářů 6 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Záhada staré kaple. 3. díl
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.a zase je to na 1*****. Už chci vědět konec
tak,a zas čekat,to je horší jak čekat na jéžiška)kerej se teda letos na mě vyflákne,mám moc placení,tak penízky pro něj už nezůstaly
nagy: však to bylo psané v upoutávce, že to je na zkrácení čekání na nadílku
takže další týden se budu příjemně bát a čekat na konec
kubikm: Kdybys pořádně četla upoutávku u prvního dílu, tak tam je, že to má čtyři díly neboj, v pátek to skončí
hele, vikino, kolik to má pokračování?já tě asi utluču, jsem myslela, že už je konec