Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Byly prázdniny a my jsme se jako každý podvečer sešly s holkama na návsi, na lavičce pod vrbou. Probíraly jsme kdeco, ale hlavně zážitky ze sobotní zábavy v nedalekém městečku.

Hvězdou vyprávění byla Zuzka, protože na zábavě sbalila nejhezčího kluka, co se tam vůbec vyskytl. Pravděpodobně tam byl na prázdninách, protože jsme ho neznaly my ani kluci, kterých jsme se ptaly. Mezi okoukanými tvářemi, známými z devítiletky nebo místních tří středních škol, tenhle úplně svítil.

Delší vlasy jako uhel, oči černé jako nejtemnější hřích a bledá, interesantní tvář. No, dělaly jsme s holkama, co jsme mohly, ale když mezi námi uviděl princeznu Zuzku, rovnou jsme to zabalily. Proti Zuzce jsme byly jako houf kachen na venkovském rybníčku, do kterého se omylem připletla labuť. S blonďatou hřívou až do pasu a postavou modelky nemohla soupeřit ani jedna z nás. A tak si v potemnělém sále krásný cizinec chodil pro Zuzku na jeden kousek za druhým a my musely vzít zavděk starými známými.

Viděly jsme, jak na konci zábavy – to už byly dvě hodiny po půlnoci – tajemný neznámý do Zuzky stále hučí a ona odmítavě kroutí hlavou a posunky ukazuje směrem k nám. Něco si horlivě vysvětlovali a pak Zuzka krátce kývla. Nakonec jsme málem upadly, protože cizinec Zuzce na rozloučenou políbil ruku na zápěstí a zmizel v davu.

Teď jsme ji dychtivě zpovídaly, ale moc jsme se nedozvěděly. Sama Zuzka věděla jen to, že je mu něco přes dvacet, jmenuje se Marek a je na brigádě jako průvodce na zámku. A teď musí jít, protože za čtvrt hodiny s ním má rande v lese na Hůrce. Celá rudá a nervózní odešla a my jsme chvíli zápasily s nápadem je špehovat. Pak přišli místní plejbojové a pozvali nás na colu, podávanou na hospodské terase.

Seděli jsme všichni asi hodinu pod slunečníkem, když jsem si vzpomněla, že jsem slíbila, že budu do deseti doma. Nerada jsem se rozloučila a spěchala domů. Bydlíme až na konci vsi, a protože se zvedal vítr, který věstil déšť, přidala jsem do kroku. Najednou se mi zdálo, že ze tmy slyším tiché zavzlykání.

V celé ulici jsem byla sama, a tak mi to bylo nepříjemné. Když se zvuk ozval podruhé, dodala jsem si odvahy a šla za ním. Za hustým lískovým keřem jsem sotva rozeznávala, že se tam cosi hýbe. Opět se ozval ten sotva slyšitelný zvuk. Když jsem se sklonila, nevěřícně jsem vytřeštila oči. Schoulená do klubíčka tam seděla Zuzka v potrhaných šatech. „Proboha, co se ti stalo?“ První, co mne napadlo, bylo znásilnění, ale Zuzka prudce vrtěla hlavou.

Celou třesoucí jsem ji odvedla k nám domů. Proklouzly jsme do pokojíku v podkroví jako myšky. Zuzka začala vyprávět, v očích měla děs a celá se třásla... 

Když došla na kraj lesa, ještě tam nikdo nebyl. Napadlo ji, že se Markovi za trest schová na posedu. Potmě nahmatala příčky, vyšplhala se nahoru a začala se rozhlížet. V lese uviděla malé světélko, jak míří přímo k ní. Aha, řekla si, Marek s baterkou si zkracuje cestu přes les. Už už slyšela praskání větviček, když najednou světlo zhaslo.

Pak uslyšela divný, táhlý kovový zvuk. A znovu. Z toho zvuku běhal mráz po zádech. Přesně takhle to zní, když se brousí dlouhý nůž. Najednou zvuk ustal, světlo se znovu blikavě rozsvítilo a začalo se zase přibližovat. Když Zuzka soustředila pohled na světlo, přepadl ji pocit náhlého nebezpečí.

Podivně se třáslo, ale jako by samo viselo ve vzduchu. Pak najednou zmizelo a bylo ticho. Takové zlověstné ticho. V tu chvíli zapomněla na Marka a chtěla být doma v bezpečí. Když se chvíli nic nedělo, opatrně začala slézat dolů. Skoro po špičkách zamířila tam, kde tušila kraj lesa. Začal se zvedat vítr a ji roztřásl chlad. Najednou měla pocit, že blízko ní někdo je...

Skoro by přísahala, že zaslechla chraptivé vydechnutí. Závan větru k ní donesl podivný, nasládlý pach tlení. Pak někde ve tmě cvakl kov o kov a světlo se objevilo těsně u ní. Za ním viděla jen nějaký nezřetelný obrys, jako postavu v kápi. Jen místo obličeje zel černý otvor. „Zuzano,“ ozvalo se chraplavým šepotem a znovu ten pach listí a smrti.

Skoro se jí podlomily nohy. Celá roztřesená se rozeběhla, ale cesta, která tudy vedla, z lesa úplně zmizela. Prodírala se křovím a za ní se ozýval chraplavý dech. Divže hrůzou neomdlela. Jen silou vůle doběhla k našemu domu, kde jí nohy vypověděly službu. Tam jsem ji našla já.

I když se mi to nezdá moc věrohodné, přeci jen mám husí kůži. Cpu Zuzce hrnek kafe, a když ho vypije, schoulí se pod mou přikrývku a usne. Pořád mám takový nevysvětlitelný divný pocit... Snad z té bouřky, co se má každou chvíli spustit. A tak si beru tátův myslivecký dalekohled a zkoumám kraj lesa. Nevím, jestli je to moje zjitřená fantazie, ale zdá se mi, že vidím malé, třaslavé světélko.

Už jsou to dva roky, nikdy jsme to nikomu neřekly. Marek už na žádnou zábavu nepřišel. Na místním zámečku prý nikdo takový nikdy průvodcem nebyl. Dodnes bych nešla na Hůrku ani ve dne na houby. Mám strach. A myslím, že vím proč!