Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naposled jsem urovnala stuhu na věnci a otočila jsem se na Kamila. Ten jen pokýval hlavou a utřel si červené oči. Vyšli jsme na pěšinku. Opravdu jsme se nemohli smířit s tím, že Martinu už nikdy neuvidíme. Neuslyšíme její cinkavý smích a nepřijde nám od ní žádná vtipná zpráva na mobil.

Já se vrátím zpátky na kolej mezi kamarády, ale Kamil přijde do prázdného bytu, kde mu Martinu všechno připomíná. Od malovaného pucláčku na lince v jejich studentském bytečku po veselý vzorek na povlacích, které Martina sama vybírala. Je mi ho strašně líto. Vím totiž, jak moc měl Martinu rád a jak spolu byli šťastní.

Chodili spolu už od střední školy a spolu se přihlásili i na vysokou. Smíšek Martina na filosofii a tichý Kamil na fyziku. Pak stačí jeden opilec za volantem, a ostrůvek u fakulty, kde hlouček studentů čekal na tramvaj, se ve vteřině proměnil v místo bolesti a zkázy. Těžké to bylo i pro mne. Znala jsem Martinu už od školky. Nikdy už mi nebude šeptat o svém štěstí či trápení. Mně, své vrbě a nejlepší přítelkyni.

Otočím se a s porozuměním pohladím Kamila po hřbetu ruky. Jenže on je ponořený do své bolesti a nevnímá. Ke všemu se zatáhlo, jako by i obloha plakala nad jejím zmařeným životem. Jemně poprchává a lezavý vítr nám fouká spršky ledových kapek do obličeje. Pod velkým stromem u brány se všichni zastavíme a otočíme se, abychom se pohledem rozloučili.

Na hřbitov se snáší soumrak a ještě podtrhuje celou truchlivou chvíli. Těžké šedočerné mraky se nám táhnou nízko nad hlavami a holé větve nepříjemně skřípou a vržou. Poryv větru asi rozhoupal některé auto, protože se ozval alarm. Prrrráááááásk!!! Těžká hřbitovní vrata se sama od sebe zabouchla, až jsme se otřásli. Mezi hroby se objevila shrbená postava venkovské stařenky v šátku.

Jednou rukou svírala hrabičky, v druhé měla konev. Byla očividně ráda, že nás na pěšince u vrat vidí. Když spěchala okolo, otočila se na mne a řekla: „Už se stmívá, měli byste jít, slečno. Tady není dobře zůstat po setmění.“ Z jejích slov na mě dýchla tíseň a divná předtucha. „Proč?“ zeptala jsem se. „To vám nemohu říct, ale dějou se tady podivné a ošklivé věci. Bude lepší, když nebudete vědět nic.“

„Paní, tady vám strašení není nic platné,“ ozval se Kamilův kamarád Leoš. „My jsme tady samí vysokoškoláci a materialisti. Všechno se dá logicky vysvětlit, spočítat a odvodit. Na nás si s babskými pověrami nepřijdete!“

Zpoza velké hrobky se tiše vynořila další babka s konví, pohrdavě si Leoše změřila a obrátila se k té druhé: „Pojď, Mařenko, oni na to časem přijdou, jak jsou hloupí! A nezapomeňte za sebou zavřít, je to tady zvyklost, že poslední zavírá!“ Společnými silami otevřely zabouchnutá vrata a s šátky vlajícími ve větru pospíchaly z kopce dolů.

Je pravda, že jsem měla stále nepříjemnější tísnivý pocit. Z údolí se sem na kopec plíživě valila mlha a chlad se mi vtíral pod cípy kabátu. Větve starého stromu ve větru klepaly o sebe, jako když vám na dveře ťuká neodbytný návštěvník. Otevřené křídlo vrat se skřípavě pohybovalo a řetěz pověšený na zrezivělém sloupku vydával nepříjemný kovový zvuk.

K dokreslení chmurného podvečera se ze vsi ozvalo vytí nějakého psa, ke kterému se postupně přidávali další. Celou atmosféru podtrhovala chabá světélka věčných lampiček, která se s přicházejícím šerem stávala zřetelnější.

Mlha se přiblížila ke hřbitovu a začala se převalovat přes zeď. Brrr, to je nepříjemný pocit. Opar se zvolna šířil uličkami mezi hroby a roztahoval se kolem nás. Zajímavé bylo, že se netáhl přes hroby, ale právě jen uličkami. Jako zástup podivných šedobílých přízraků. Otřásla jsem se. „Pojďte, kluci, už pojedeme,“ řekla jsem prosebně. Zvuk mého hlasu vytrhl Kamila ze zadumání. „To je pravda, tady už stejně nejsme nic platní.“ Uchopil mě pod paží a vykročili jsme jako první směrem k bráně.

Bum! Těsně před námi se brána opět zabouchla, jako by někdo nechtěl, abychom odešli. „Hele, duch hřbitova chce, abychom zůstali na večeři,“ vtipkoval Leoš. Ještě nikdy mi to jeho „být vtipný v každé situaci" nepřipadalo tak trapné. Alespoň na Kamila by měl brát ohled. "Jsi pitomec!" říkám mu.

Ostatní kluci se přidali ke mně a nesouhlasně kroutili hlavou. Když se jim konečně podařilo bránu otevřít, spěchali jsme k autu. Petr zavřel a přehodil řetěz přes zčernalé tepané tyče obou křídel. Jak jsem si sedala do auta, ještě jsem se otočila. Mlha už zaplnila celý hřbitov a tlačila se mřížemi ven. Vítr ustal stejně náhle, jak začal foukat.

V nastalém tichu jsem měla pocit, že slyším něco jako tichý šepot. A ještě nezřetelný dutý zvuk, jako když se do hloubky sype hlína. Otočila jsem se na kluky, ale ti se právě snažili srovnat své dlouhé postavy na zadním sedadle a dohadovali se, kdo a jak bude celou cestu sedět. No nic, asi po celém tom smutném dnu a ovzduší hřbitova slyším přeludy.

Mlha dokáže nějaké zvuky zkreslit. Bůh ví, co to bylo. Po třetím startování motor konečně naskočil a Kamil rozsvítil reflektory. Když jejich světla při otáčení olízla bránu, hra stínů na okamžik vytvořila obrys podobný drobné postavě, tisknoucí se k mříži. Opravdu už musím myslet na něco jiného, mám rozbouřené smysly a vidím i to, co ve skutečnosti neexistuje. Kdybych to teď řekla klukům, určitě by chtěli zastavit, prozkoumat přeludy a pak se mi vysmát. Jsem unavená a nestojím o to, abychom se tu ještě zdržovali.

Za chvíli mě klidná jízda ukolébala a celou cestu do Prahy jsem spala jako jezule. Před kolejí jsme se rozloučili s Kamilem a ten odjel do svého opuštěného bytu. Bylo mi ho líto, ale trval na tom, že pojede domů a nebude spát u kluků na koleji, jak mu nabízel Petr. Já jsem taky s díky odmítla pozvání do blízké hospůdky a pospíchala na svůj pokoj.

Lidka, která se mnou sdílí dvoják, odjela domů. Vyhovovalo mi, že mám celý pokoj jen pro sebe. Její štěbetání by mi určitě vadilo, neměla bych na ni náladu. Vypila jsem skleničku teplého mléka, rychle se osprchovala a vklouzla pod deku. Jen co jsem se zakryla až po bradu, usnula jsem tvrdě jako špalek. Dokonce jsem si ani neuvědomila, že jsem zapomněla zamknout... Spala jsem neklidným, trhaným spánkem a měla jsem prapodivné sny. V tom posledním mě cosi honilo a ve chvíli, kdy se to ke mně blížilo, jsem upadla. V témže okamžiku mi někdo třásl ramenem a volal: „Vstávej, probuď se prosím, vstávej!“

S výkřikem z leknutí jsem se vzbudila. Když jsem otevřela oči, vyjekla jsem hrůzou podruhé. Nade mnou se sklání velká tmavá postava a drží mě za rameno. Kdo to proboha je? A co chce?