Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ocitla jsem se v docela dost nepříjemné situaci. Řeším těžké dilema, zda mám morální právo opustit nemocného manžela. Jsem v koncích a nevím, co mám dělat.

S mužem jsme se brali před pětadvaceti lety a máme spolu dvojčata, dnes čtyřiadvacetileté dcery, které se už osamostatnily. Naše manželství bylo zpočátku hezké, ale když opadla prvotní zamilovanost a pak se narodily dcery, všechno se začalo kazit. Zatímco já byla doma s dětmi, muž si žil svůj vlastní život, jak jsem se dozvěděla, měl i milenky. Moc mě to bolelo, ale bála jsem se náš vztah ukončit, nevěděla jsem, jak bych dokázala sama zajistit děti.

Postupem času se vše nějak ustálilo do ne zrovna ideálního modelu, ale život se stal aspoň trochu snesitelný. Pravda je, že manžel, jakkoli byl jako manžel poměrně dost citově chladný, k dcerám měl hezký vztah a vždy, když byl doma, se jim věnoval. A ony na něm obě moc lpěly, což platí dodnes. Jsem ráda, že mají s otcem hezký vztah, i když teď se to vlastně otáčí proti mně.

Jak jsem psala, v manželství jsem šťastná nebyla. Chyběla mi láska, projevy náklonnosti a v posledních pěti letech i sex. Těch posledních pět let bylo nejhorších a já začala uvažovat, že se nechám rozvést a půjdeme si každý svou cestou. Dnes lituju, že jsem nebyla rozhodnější a neudělala to už tehdy. Nemusela bych dnes řešit to, co řeším. Jenže já tenkrát ještě brala ohled na dcery, chtěla jsem, aby v klidu odmaturovaly, obě šly pak ještě na vysokou, respektive na dvouletou vyšší odbornou školu, tak jsem stále brala ohled na ně. Věděla jsem, že by jim rozchod rodičů psychicky neprospěl.

A tak jsem tuto poslední fázi našeho manželství prodlužovala a definitivní rozhodnutí odkládala, byť jsem věděla, že má muž mimomanželské vztahy a doma ho drží jen zvyk, servis a hlavně dcery. Před rokem se v krátkém rozmezí po sobě dcery osamostatnily, jedna bydlí sama v pronájmu, druhá se svým přítelem. Zůstali jsem tedy s mužem sami dva. V té době jsem poznala svého současného přítele a po počátečním oťukávání se mezi námi vyvinul nádherný vztah. Dospěla jsem do bodu, že je potřeba svůj dosavadní život v nevyhovujícím svazku ukončit a jít dál.

Podala jsem žádost o rozvod, která manžela dost zaskočila. Když jsem mu sdělila, že naše manželství považuji za mrtvé a vzhledem k tomu, že i dcery už žijí samy, nevidím důvod v něm dál setrvávat, doslova ho to zdrtilo. Nečekala jsem to, myslela jsem si, že se zachová jako vždycky, jako frajer, co je nad věcí. Ale on se rozklepal a ptal se, jestli to myslím skutečně vážně, jestli někoho mám. Přiznala jsem, že ano, že to myslím vážně a že mám přítele.

A pak jsem se od něj dozvěděla, že je vážně nemocný. Dlouho to přede mnou tajil, ale zrovna v té době, kdy jsem žádala o rozvod se dozvěděl, že má rakovinu. Byly to pro něj dvě rány naráz. Najednou byl ten tam ten sebevědomý chlap, u stolu proti mně seděla zoufalá troska. Prosil mě, ať si to ještě rozmyslím, zpytoval svědomí a omlouval se mi za všechno, jak se ke mně po celé roky choval. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct, tak jsem jen odvětila, že si to musím pořádně rozmyslet.

On hned druhý den řekl dcerám vše – svou diagnózu a mou žádost o rozvod. A já se ocitla doslova pod palbou výčitek, jak můžu vůbec uvažovat o tom, že bych opustila manžela s takovouto diagnózou. Že je prý má povinnost se o něj postarat.

Můj přítel to nese velmi těžce, těšil se, že budeme konečně žít spolu. I já se na to těšila a strašně ráda bych byla, kdyby to tak dopadlo. Ale teď nevím, co mám dělat. Připadám si zahnaná do kouta a nevím, jak z toho ven.

Strašně moc bych chtěla žít se svým přítelem a vynahradit si tak všechny ty roky duševního strádání, kterými jsem prošla. V hloubi svého nitra vím, že bych si to zasloužila a měla na to právo. Na druhé misce vah je můj dosud ještě manžel, otec mých dětí, se kterým jsem prožila pětadvacet let. Říkám si, jestli mám skutečně právo ho i přes všechno, co bylo, ho opustit právě v téhle chvíli. Vím, že když to udělám, ztratím pravděpodobně i obě své dcery, protože ty to nikdy nedokážou pochopit.

Jak se mám rozhodnout? Ani jedno rozhodnutí pro mne není správné, každé bude vykoupené kusem mého srdce. Buď přijdu o svého přítele, nebo o své děti.