Kdo z nás je sobec? Já, nebo manžel?
.jpg)
Je mi 33 let, manželovi 38, máme dvě malé děti, 4 a 6 let. Brali jsme se před šesti roky a krátce na to jsme se nastěhovali do domku po manželově babičce, která zemřela. Domeček zdědila tchyně, která je jedináček a jelikož měli s tchánem své bydlení i vlastní chalupu, darovala ho svému jedinému synovi, mému manželovi.
Byli jsme rádi, v dnešní době bydlet ve svém bez zatížení hypotékou, je skoro zázrak. Domek je poměrně pěkný, akorát velký a se zahrádkou. Uvnitř je potřeba udělat důkladná rekonstrukce, ale moc jsme to neřešili, upravili jsme v rámci našich finančních možností to nejnutnější, dali všude nové linoleum, vymalovali a zařídili svým nábytkem. Narodily se nám postupně děti a já si užívala mateřskou v ideálním prostředí.
Během mateřské se náš příjem ztenčil, peněz moc nezbývalo, takže další rekonstrukce domku byla odložena až na ni ušetříme. Potřebujeme hlavně novou kuchyň, ta, co tam je, je původní a stará asi šedesát let. A i když jsme ji trošku vylepšili, ten zub času na ní je vidět. Stejně tak koupelna.
A teď k věci. Před nedávnem, bohužel, zemřel manželův otec. Nebyl ještě tak starý, ale skolila ho nemoc. Tchyně se z toho dodnes nevzpamatovala, oni měli moc hezký vztah a samozřejmě jí chybí. No a v rámci tchánova úmrtí došlo i na dědictví po něm, na které má nárok tchyně jako manželka a můj manžel, jako jediný syn. Jejich majetek byl poměrně velký.
Nijak jsem se do tohoto řízení nemíchala, to je hlavně jejich věc. Výsledkem je, že manžel dostal od tchyně částku 350 000 korun s tím, že samozřejmě má nárok na víc, ale nechce to, aby tchyně nemusela rozprodávat majetek. Chápu. Je to jeho maminka a cítil by se špatně, kdyby ji měl oškubávat.
Nicméně tu několikasettisícovou částku dostal a mně tím pádem svitla naděje, že bychom mohli dokončit rekonstrukci domku. Když jsem na to s manželem zavedla řeč, jeho reakce mne šokovala. Prý nic takového, bydlíme ve svém, máme to tu jakž takž ucházející a není nutné do toho momentálně dál investovat. Místo toho se rozhodl koupit nové auto, po kterém už dlouho touží.
Zůstala jsem jako opařená. Auto máme, osm let starou Oktávii a myslím, že by nám mohla ještě několik let sloužit. Takže teď vedeme spor o to, co je více potřeba, zda dům nebo auto. Obojí totiž nepřichází v úvahu, oba dva chceme, aby nám z té částky něco zůstalo jako finanční rezerva.
Snažila jsem se manželovi vysvětlit, že dům a zařízení má větší hodnotu, než auto. On to ale vůbec nechce připustit a dokonce mi řekl, že se chovám jako hladová, že jsem k domku přišla zadarmo bez vlastního přičinění a teď ho chci oškubat o jeho peníze po otci. Normálně jsem se rozbrečela, jak mne to ponížilo. Přece to nechci pro sebe, ale pro celou naši rodinu!
Prosím vás, řekněte mi, kdo z nás je větší sobec? Já, která chci zvelebit náš domov pro naši rodinu, nebo manžel, který touží jako malý kluk po novém autě, v němž jezdí převážně jen on sám? A taky vám připadám jako nějaká hladová zlatokopka?
18.7.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 132 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je sobec? Já, nebo manžel?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Je to prozření, kterým jsme si asi prošli skoro všichni. Žena chce vše pro rodinu a chlap vidí víc sebe. A je mu jedno jestli je ženatý pár let, nebo dlouhá desetiletí. Prostě priority má každý jinde. Danielin pocit smutku z celé záležitosti chápu. Jsem o hodně starší a tak sem si prošla spoustou rekonstrukcí. Udělejte ze starého "jako, že to tak má být", je to dnes moderní. Útulné. A netrapte se. Je to ztráta. Manžela stejně nepřesvědčíte. Teď už by jste ani z nového zařízení neměla radost ani vy, ani manžel. A do budoucna by vám to vyčítal. I zařízení, i to že se vám podřídil. A znáte tu jejich super hlášku - tak sem TI donesl z auta ten víkendový nákup apod. TI! Ne NÁM! U Vás by to bylo - tak jsem TI z mých peněz zaplatil kuchyň, jsi spokojená. A to by vás pak deptalo roky. Ať si koupí auto a bude klid. Až bude víc peněz, kupte si ze společných peněz zařízení. U té rekonstrukce je to také diskutabilní. Je to jeho dům a vždy bude. To musíte hodně zvážit. Je mi jasné jak se cítíte - a to celý život budu řešit a poslouchat, že dům je výhradně jeho?! Bohužel se obávám, že ano .. moje zkušenost je prostě taková, že pokud není vše společné, tak vznikají (třeba i jen v afektu) prostory pro výčitky. Koneckonců už jste si je i vyslechla. Držím palce, Danielo. Chce to velký nadhled. Ten bohužel, ale přijde až s roky.
každá pravda má RUB a LÍC - záleží na úhlu pohledu 
.gif)
pavča: je nás tu dost co jsme při pánovi.....
.jpg)
mam-ča: tak tak, tohle je opravdu nedůstojné. U mě to přispělo k prvnímu rozvodu, tak hluboce mě to ranilo - říct, že je to moje, já to dostala ty drž pusu a krok a vař a uklízej a utírej dětem zadek.
pavča: Teda Tys to rozsekla. 
.jpg)
v podstatě - ženský sou při daniele, chlapi při manželovi ... je vidět, jak rozdílné máme náhledy na život, svět a vůbec... hold Venuše a Mars... s tím nic nenaděláme, krom hledání vyhovujících kompromisů
P.S. Můj bývalý dvakrát vyplundroval účet ....společný účet podotýkám .....kvůli ojetině.Bez mého souhlasu. To jen na okraj.
Daniela uvažuje rozumněji a odpovědněji. Dům je stejně manžela,ona nebude mít nic ani z něj, ani z auta. Manželovo jednání sice chápu /já jsem chlap a chci mít pořádnej bourák/, ale neztotožňuji se s ním. Kdyby nebyl uminutý, v rámci kompromisu by si uložil peníze na konto a byl by pokoj. Pokud lidi upřednostňují svůj nápak auto před pohodlnějším a hezčím bydlením pro svou rodinu/v domku stráví jistě víc času, než za volantem/, budí to ve mně nedůvěru. Docela bych čekala, že takový člověk po čase řekne: Hele mamčo, tak jsi nějak zestárla, já jsem ještě na šusu, víš co, vem si, cos měla, když jsi přišla, děti už jsou z baráku, a můžeš se vrátit tam, kde jsem tě potkal. Já se rozhodl, že si najdu nějakou mladší. Docela bych i řekla, že ač mu nemám co kecat do jeho zděděných peněz /kdyby tohle udělala ženská, muž by to nestrávil ani za rok - od té se předpokládá, že myslí hlavně na druhé a pak snad na sebe/, tak i přesto by se mě hluboce dotkly jeho řeči o zlatokopce. Protože jak se znám, řekla bych: zlatokopka, jo? To teprva budu, hochu. Jdu si najít někoho, kdo mi postaví barák i mi ho zařídí. A nebude mi to přehazovat jako Ty.
Verera: Já si myslím, že tím, že "do rodiny" dal barák po babičce, už udělal dost, ostatní majetek by si z dovolením mohl použít pro sebe ( ostatně v tom autě bude nepochybně rodina taky jezdit, nikde se nepíše, že by bylo čistě pro něj). Paní zatím pro rodinu udělala jen to, že porodila dvě děti a její majetkový přínos je 00nic, takže by bylo na čase, aby taky něco kapitálu investovala ona. Pokud bude apelovat na zodpovědnost otce a to, že se musí všechny jeho prachy nacpat, mohla by taky skončit s pár tisícovkami alimentů v pronajatém bytě
Opravdu e velmi ošemetné kázat někomu, jak má naložit s penězi, do kterých ti opravdu nic není.
a....: Vždyť nikdo nechce, aby manželce za to nakoupil šperky. Ona taky pro sebe nic nechce. Ale z jeho strany bych čekala aspoň úvahu na téma- máme teď peníze, můžeme si celá rodina vyjet k moři nebo na hory, část si použiju na své koníčky, něco na další rodinné potřeby a zbytek nechám jako rezervu, což by podle odborníků měl být 3-6 ti násobek měsíční útraty rodiny. Pokud je žena na mateřské a upravovali byt, tak kdo ví, jestli tohle mají a stát se může ledacos.
Takovéhle nějaké uvažování bych čekala od zodpovědného otce rodiny. Když si pořídil rodinu, tak ta by měla být jeden z jeho zájmů a dost podstatný. Ne ji brát jako překážku na své cestě za zábavou.
Jestli si najednou připadá jako boháč a hodlá vše dát na auto je to podivné. Něco jiného by bylo, kdyby měli vyhovující bydlení, finanční rezervu a uvažoval o tom, co s finančními přebytky, ale to nebude tenhle případ.
a....: 
a....:
Verera: Někomu, s kým žiju šest let, vážně nedám majetek, který moje rodina těžce našetřila. Sorry, to fakt ne
Ovšem pokud se vztah prokáže jako na celý život, stejně ten majetek eventuálně zdědí, takže chtít partner něco teď hned, považuju to z jeho strany za hamižnost a vypočítavost.
.JPG){kind=avatar}
Piafka: To máš těžké s tím, že se nepřičinil. U tohoto domu ne, ten je po babičce. Jestli ale jeho rodiče stavěli dům, tak mu to pěkně znepříjemnilo dětství. Kamarádka ještě teď nerada vzpomíná na to, jak v dětství neměla kolo - bylo třeba šetřit na dům, nejezdila na tábory, nejezdili na dovolené, rodiče si s ní moc nepovídali - pořád jen dům a dům. Takže jí ten dům nespadne do klína jen tak, za zpackané dětství si ho zaslouží. A možná měl Danielin manžel podobné zkušenosti, jen dům a chata. Můj muž chalupu nenáviděl, kvůli ní nesměl o víkendech nikam, na chalupě bylo pořád třeba něco dělat.
Mně by se jeho vyjádření hluboce dotklo a žehlil by to velmi, velmi, velmi dlouho a stejně by se mu to úplně nepodařilo. Danielu chápu, bere rodinu jako celek, na nějaký zákon zapomněla, a tak asi nebyla moc taktická v rozhovoru s manželem. Přesto by to měla být ona, kdo mu řekne, že má právo si se svým majetkem naložit jakkoliv, i když ona zrovna auto nepovažuje za nejlepší nápad. A pak schraňovat všechny účtenky a vést pečlivou evidenci investičních výdajů z jejich obvyklých příjmů, protože budou zhodnocovat jeho majetek.
Kozoroh18: no jo, ještě, že mám doma normálního chlapa....
