Jak mám odpustit svému otci?
.jpg)
Je mi čtyřicet let, jsem vdaná, mám dvě skoro dospělé děti. Chtěla bych se čtenářkám na magazínu svěřit se svým trpápením a požádat je, aby mi k tomu napsaly svůj názor. Řeším totiž něco velice citlivého a bolestivého, co sahá vlastně až do doby mého dětství a nějak nevím, jak se teď mám zachovat.
Se svým otcem se nestýkám už více než dvacet let. Když jsme byli s bratrem malí, nechoval se k nám hezky, ani k mamince nebyl moc přívětivý. Nebyl alkoholik, to ne, o rodinu se vždy po materiální stránce postaral dobře, ale všichni jsme velice trpěli jeho přehnaným despotismem.
Vše muselo být po jeho, dirigoval nás a komandoval a jakékoli selhání tvrdě trestal. Rákoska, klečení v koutě, řev, domácí vězení, to vše neodmyslitelně patřilo k našim životům. Strašně jsem se ho báli. Všichni, včetně mámy. Divím se, že to nějak neřešeila, později mi vysvětlovala, že se bála, že by nás nedokázala sama uživit. V době svého dětství a dospívání jsem zažívala skutečné peklo. Zmlátil mě řemenem i v mých sedmnácti letech jenom proto, že jsem přišla o pět minut později domů.
Jen jsem vystudovala, okamžitě jsem odešla z domova a bratr udělal to samé. Po našem odchodu maminka konečně podala žádost o rozvod, vyměnili byt za dva a každý se nastěhoval do malé garsonky.
Otec to vše nesl velice těžce, prohlašoval, že jsme nevděční, že nám posloužil jenom jako oslíček, který se otřásá, dokud jsme jeho peníze potřebovali, a teď že jsme ho všichni odkopli. Mamince dlouho trvalo, než se nějak porovnala se svými výčitkami, obviňovala se, že mu ukřivdila.
Já ani bratr jsme otce nijak nevyhledávali. Po pár letech pominuly ty nejhorší vzpomínky a chtěla jsem kontakt s otcem obnovit. Myslela jsem, že si třeba něco i vyříkáme, že mu vysvětlím, proč jsme se všichni zachovali takhle, ale on neměl o setkání zájem. Řekl, že pro něj jeho rodina přestala existovat. Udělala jsem ještě jeden pokus, když se mi narodila dcera, ale ani vnučka jeho rozhodnutí nezměnila.
Přestala jsem tedy na tátu myslet a ze svého života ho vymazala. I když červíček občas zahlodal. Občas mě přepadla strašná touha se s ním vidět a všechno mu říct, jak nás trápil, jak jsme vedle něj nemohli dýchat. Nikdy k tomu nedošlo.
Před dvěma týdny mne vyhledala tátova druhá manželka. Ani jsem nevěděla, že se podruhé oženil. Byla celá zkroušená a prosila mne, abych za tátou přišla, že je těžce nemocný, má rakovinu v posledním stádiu a je prý jen otázka několika týdnů, maximálně měsíců, kdy jeho život skončí. A že prý o mě moc mluví a rád by mne viděl. I mé děti a manžela.
Od bratra jsem se pak dozvěděla, že za ním byla také s tou samou prosbou. A my teď stojíme před rozhodnutím, zda za otcem máme po těch letech jít, nebo ne. Vím, že by to bylo asi správné, přesto nedokážu zaujmout stanovisko a rozhodnout se. Moc mi ublížil, nejen tím, jak se k nám choval, když jsme byli malí, ale i tím následným tvrdým odmítáním, když jsem chtěla naše vztahy obnovit a znormalizovat.
Co byste dělali na mém místě? Mám za otcem jít? A když ano, mám s sebou brát svou rodinu? Jsem z té situace nešťastná, otce je mi svým způsobem líto, ale přesto nedokážu zapomenout na vše špatné, co s ním mám spojené.
27.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Milá Dagmar, jak moc ti rozumím. Zažila jsem něco podobného. Je vidět, že to ještě nemáš uvnitř v sobě vyřešené, když tě to tak trápí. Jestli ti mohu radit, běž tam, určitě za otcem běž. Rodinu sebou ale neber, není proč. Já jsem sebou také rodinu nebrala a vysvětlila jsem, že nechtějí jít za cizím člověkem, což byla pravda. Ale já jsem šla a jsem za to moc ráda. Když totiž teď za svým otcem nepůjdeš, tak ublížíš jen sama sobě. Budeš si to navždycky vyčítat. To vidím už z toho, jak jsi z toho teď nešťastná. Kdyby ti to bylo jedno, tak bys o tom přece vůbec nepřemýšlela. Ale protože o tom přemýšlíš, měla bys tam jít. Uvědom si, že on umírá, je to pro něj konec. Ty tam půjdeš, rozloučíš se s ním, řekneš mu, že jsi mu odpustila ( i kdyby to třeba nebyla pravda), on umře a ty budeš mít uzavřenou životní kapitolu. Pokud tam nepůjdeš, budeš to v sobě nosit navěky a nikdy to neuzavřeš.
taky nemám moc hezké vzpomínky na dětství,otec byl alkoholik a stím se nesly další věci,bála jsem se ho,dokonce jsem jednou měla nervový šok,to když jsem byla svědkem asi v 9 letech,jak matku zmlátil,po 15.letech se stejně rozvedli a bylo to pro celou rodinu vysvobození,otec je už po smrti,zašla jsem za ním v dospělosti jen párkrát,když jem se vdala a přišla mu ukázat vnuky,ale stejně to nemělo cenu a pořád tam byl z mé strany blok a strach,už jsme si něměli co říct,teď chodím na hřbitov a vzpomínám na dobré i zlé...asi,být,ve vaší situaci,bych se šla rozloučit,stejně se ale na vše zapomenout nedá,držím palce,ať už se rozhodnete ,nebo ne....
orinka: nemyslela jsem to v pravém slova smyslu "vytmavyla" , ale prostě si to vyříkala! Já třeba nemám dobré vzpomínky na otce! Mě otec - alkoholik mlátil! Mou mámu by nechal umřít, když mi bylo 15 a ona zkolabovala, zmlátil mě protože jsem chtěla zavolat pomoc! Z dětství neznám nic jiného! V 18 jsem řekla mámě buď půjde on nebo já! Konečně šel on! Po pár letech má občas snahu přijít a povídat sí! Když ale začne o minulosti řekne že jsem si to zasloužila! Že za to může moje máma a bla bla... když se začnu bránit odejde nebo mi chce znova ubalit jak za mlada! Jenže teď se ubráním! Proto říkám - když by ležel na smrtelné posteli - šla bych! A konečně bych ze sebe dostala ten strach, tu zášť a vztek v době kdy by se nemhl bránit! Kdo chce kam pomožme mu tam!!! Sorry jestli to někomu přijde hnusné....
.JPG){kind=avatar}
jupii: Popletené to máš ty. Psala jsem, že jsem s nevlastní otcem měla špatný vztah, nevážila jsem si ho a stýkala se s ním minimálně. Ale nebyl tyran, mimo jiné proto, že maminka byla silná a nikdy by mu nedovolila, aby nás tloukl nebo ponižoval. Pokud ty považuješ ponižování a bití za výchovu, budiž ti přáno, aby tě partner či partnerka vychovávali dle tvé libosti. Já pisatelku obdivuji za to, že dokázala v rané dospělosti od tyrana odejít. Opravdu neznám mnoho lidí, kteří jsou za křik, bití a ponižování vděční a cítí lásku k tyranovi. Také hodnotím, že uvažuje o návštěvě i po takových zkušenostech a po tolika letech. Jak ukázala diskuze, je hodně lidí, kteří by o tom možná ani neuvažovali.
Dagmar - nemusíš mu odpustit,to není povinné a že je někdo rodič,to ještě neznamená automaticky,že je taky dobrým rodičem. Jestli se rozhodneš za ním zajít,ještě to přece neznamená,že mu automaticky tím gestem všechno odpouštíš.I bez toho odpuštění se s ním můžeš jen zajít prostě rozloučit.Když se nemůžeš rozhodnout,jestli jít,či nejít,zkus si představit,jak by Ti bylo,když to neuděláš...jestli by sis pak třeba ještě dlouho nevyčítala,že jsi to přece jen měla udělat,víš.Ale jestli cítíš,že ho prostě vidět nechceš,tak nechoď.I to je vpořádku.
jupii: nechápu,jak může z někoho takhle přímo tryskat zlo,zloba proti někomu,koho ani nezná,ale přesto se mu snaží co nejvíc ublížit,co nejvíc ho zdeptat a urazit.Napadá mě v tomto případě jediná možnost...lidé,kteří jsou psychicky vpořádku,nic takového nedělají,nepotřebují to.
Ty máš popletené hodnoty, alkoholik je v pořádku, jen proto, že je "hodný" a milující, vychovávající otec je špatně!
jupii: Rákoska, klečení v koutě, řev, to je pro mě týrání. Ne, nikdy jsem od otce nedostala. Byl alkoholik, dělal hroyné scény, ale nikdy neuhodil ani mě, ani bratry. Manžel taky nikdy žádné naše dítě neuhodil, neřval po nich a v koutě nemuseli ani stát, natož klečet.
I kdyby autorka v sedmnácti přišla domů nad ránem, tak ji soudný, myslící a milující otec neuhodí, tím spíše neseřeže řemenem. Máš nějaké popletené hodnoty. Že by tě doma málo tloukli?
Bellana: kde čteš o týrání. Tys nikdy od rodičů nedostala? Pořádně si přečti první dva odstavce. Normální přísnej táta a kdovíjak to ještě holka překroutila. Klidně mohla od provádět hrozný věci, toulat se po nocích, pít, fetovat, co já vím. Napíše, že dostala páskem, asi už si s ní nevěděli rady. a nakonec se kvůli ní rozešli.
O svém dětství nepíše naprosto nic, odešla a několik let se mu neozývala. Strašná ženská!
jupii: Pak nechápu, proč jsou odebírány svým rodičům týrané děti. Vždyť ti rodiče je vzchovávají, jak nejlépe umějí a určitě to s nimi myslí dobře. Ty se mi snad jen zdáš. 
Bellana: Jistěže, otec ji vychovávat, jak nejlépe uměl. Ona zbaběle zdrhla při první příležitosti. Je sobecká rozmazlená holka s pokřiveným pohledem na svět. Chyba zřejmě nebyla v otci, když byl schopen navázat další vztah a oženit se.
Holka nakonec ještě váhá, zda jej, umírajícho navštívit. O čem to svědčí? Že by o její laskavosti, citlivosti, dobé vůli?
.gif)
Chce se před svým odchodem smířit. I když je to pro tebe těžké - odpustit umí málokdo, udělej to pro sebe i pro něj. Až když člověk definitivně odejte, vyčítáme si, že jsme mu ještě nestihli všechno sdělit..... Vím, o čem mluvím: se svou maminkou jsem jeden večer v pohodě mluvila, plánovaly jsme tátovy narozeniny a ráno už nebyla mezi námi. A přitom zůstalo tolik toho, co jsme si ještě mohly říct.....
jupii: To myslíš vážně? Pokud ano, pak neumíš počítat - je jí čtyřicet, studovala za socíku, takže dětské přídavky a úleva na dani bohatě její náklady na střední škole pokryly. A zbytek pokryly peníze matky, které ušetřila tím, že vařila, prala, uklízela atd. Jo - já to tenkrát počítala, když mi otec otloukal o hlavu studia. A vyšlo nám, že na mě vlastně ještě vydělal, a to jsme moji a maminčinu práci v domaácnosti nezapočítali.
Děs, holka je nevděčná zlá, vystudovala za otcovy peníze. Celý život ho měla jen jako otřásajícího se oslíka, táto dej a nestarej se. Když vystudovala utekla z rodiny a ještě matku a bratra proti straostlivému otci naváděla a k rozvodu dohnala a ani rozloučit se s ním nechce jít. tfuj
Táta umírá a ona bu mu nejraději šla vyhoudat. čtenářka je neskutečný sobec. Ještě by chtěla, abychom ji politovaly!
Měla jsem podobný problém,maminka od otce utekla rovnou z porodnice se mnou v náručí,a život potom nebyl žádný med,užila jsem si svoje peklo od otce i od otčíma. O otce jsem se potom poslední leta starala až do jeho smrti,ne proto,že bych ho měla ráda,ale nikdo jiný nebyl,musela jsem já,byl už bezmocný a bylo mi ho líto. Odpustila jsem mu všechno,a když zemřel otčím,tak jemu taky.Když se na to zpětně dívám,ulevilo se nejvíc mě. Tak mu odpust a jeď se s ním rozloučit a nic mu nevyčítej.Tam nahoře se všechno srovná.
