Nedostatečné vzdělání způsobilo rozkol v rodině
Zajímaly by mne názory čtenářek na naši rodinnou situaci. Stala jsem se totiž černou ovcí, protože se chci vdát za muže, který nemá ani matruritu. To je podle mých rodičů neodpustitelné, jelikož v našem rodě se vysokoškolské vzdělání snad povinně dědí. Kromě mne, já jsem to nepodědila. Pracuju jako zdravotní sestra, což je povolání, o kterém jsem snila od dětství.
A teď chci navíc do naší intelektuálské rodiny přivést chlapa, který to nedotáhl dál než k výučnímu listu. To, že pracuje v profesi, která ho baví a navíc ještě velice slušně uživí, mí rodiče a sestra nevidí. Pro ně je alfou a omegou jeho nedostatečné vzdělání.
Když jsem se v devítce hlásila na zdravku, táta běsnil, máma šílela a sestra mě nechápala. Podle nich jsem s přehledem měla na to, abych se dostala na gymnázium a pak pokračovala ve vyskoškolských studiích. Pravda, známky jsem na to měla, na základce bylo na mém vysvědčení pokaždé vyznamenání. Jenže jak moc byly ty známky vydřené a jak jsem se trápila při matice, fyzice a chemii, to si nikdo neuměl představit. Netoužila jsem trávit další roky náročným studiem na gymplu a pak splnit očekávání rodičů a přihlásit se na nějakou vysokou školu.
Od malička bylo mým snem stát se zdravotní sestrou. Už jako malá jsem si nejčastěji hrála na nemocnici a ordinaci. Ten sen jsem si splnila, nyní je mi sedmadvacet a pracuju na dětském oddělení jedné nemocnice. Má práce mne těší, baví, naplňuje. Neměnila bych ani za nic.
Když se rodiče konečně smířili s tím, že to „nikam nedotáhnu“, a přestali naléhat, abych se přihlásila na medicínu, upnuli své naděje k tomu, že když už já jsem k ničemu, najdu si aspoň nějakého „vhodného“ partnera, který by naší rodině nedělal ostudu. Jenže já je zklamala i v tomto ohledu.
Petr je třicetiletý fajn chlapík, chodíme spolu už čtyři roky a chceme se vzít a založit rodinu. Zázemí máme, jelikož on má svůj vlastní dvoupokojový byt, kde budeme společně bydlet. Je hodný, vtipný, inteligentní. Povídáme si o všem možném, máme spoustu společných zájmů. To, že nemá maturitu, pro mne není ani v nejmenším překážka, vůbec to nevnímám jako nějakou vadu.
Mí rodiče a sestra to však vidí jinak a chovají se, s prominutím, jako maloměšťáci a snobové. Místo toho, aby byli rádi, že mám někoho, s kým je mi dobře, dávají mu všemožně najevo, že se do naší rodiny nehodí.
Vrchol všeho nastal teď, když se chystá oslava babiččiných osmdesátých narozenin a bylo mi řečeno, že Petr na ni není zván. Zeptala jsem se, proč, když přítel mé sestry tam bude. Prý by to babička těžce nesla, ještě jí o tom, koho jsem si vybrala jako partnera, neinformovali. To je totiž další specialita naší rodiny. Zakázali mi před prarodiči o mém příteli mluvit, prý se jim to musí sdělit nějak opatrně a ve vhodnou chvíli. Pravda je, že babi a děda si dodnes, i ve svém vysokém věku, na sobě hodně zakládají a i na vizitkách na domě mají napsány všechny své tituly před i za jmény.
Připadám si jako v blázinci. Kdyby to nebyla realita, pro mne tak strašně bolestná, snad bych se tomu i smála. Je v dnešní době něco takového vůbec možné? Napadlo by vás dělit lidi na vhodné a nevhodné jen kvůli dosaženému vzdělání?
A co byste mi poradili, jak se mám zachovat ohledně té babiččiny oslavy? Babičku mám ráda, nechtěla bych u toho chybět, ale to, že mám zakázáno vzít s sebou svého přítele, se mne velice dotklo a mám chuť tam nakonec také nepřijít. Jenže to by rodinným vztahům zrovna neprospělo.
3.4.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 64 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nedostatečné vzdělání způsobilo rozkol v rodině
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Naopak, na tu babiččinu oslavu bych ho právě přivedla.ať se seznámí s rodinou. Taková léčba šokem. Chvíli bude dusno,ale jak říkáš jste samí inteligenti a tak to snad rodina rozdýchá. Pokud ho máš opravdu ráda, stejně půjdeš za ním i přes odpor rodičů. Moc je nechápu,žádný titul neudělá člověka lepšího. Je to stejné jako když si dneska spousta lidí myslí, že s penězi jim přibívá i rozum.
Držím ti palce, prostě si do svého života nenech mluvit, od nikoho. 
Je to jak dávných časů,kdy rodiče určovali koho si kdo vezme hlavně podle majetku.Drž se svého srdce,jak říkávala moje babička.Lepší chudého a být šťastná,než bohatého a topit se v slzách.
Nejhorší jsou vysokoškoláci, kteří se urazí, když jim přijde dopis bez titulu, nebo se na oslovení zapomene. Ti mají opravdu papíry "na hlavu".
Prima normální mužský - co víc si přát (ať s titulem, nebo bez - na tom totiž nezáleží)
asi to tu zaznelo, ale ja bych na oslavu bez pritele nesla,k babicce bych se stavila nekdy "mimo termin" a normalne ji to vsechno rekla osobne,jak to je atd. treba nakonec to bude ona, kdo bude mit vic rozumu nez tvi rodice...
Ahoj Luci,
můj partner,jeho sestra i brácha výšku mají.Manžel nemá Ing.ani na vizitkách.Znám dost vysokoškoláků.Znám spoustu dobrejch lidí co ji mají,i co nemají ani maturitu.Neřeš to.Pokud si rozumíte,nevidím důvod proč by to měl být problém.Většina lidí co si extra zakláda na titulu za moc nestojí.S babičkou si promluv,snad už za ta léta zjistila,že je spousta lidí bez titulu supr.Pokud ne,je mi jich líto.
.jpg)
chovají se, s prominutím, jako maloměšťáci a snobové........... protože jsou.
Kašli na ně a žij si svůj život tak, abys TY byla šťastná.
Za babičkou bych zašla sama a přinesla jí dárek k narozeninám jindy, nejlépe dřív, než bude oslava, s tím, že v ten den nemůžu
Ahoj Lucie,
na Tvém místě bych se ohlásila u babičky a dědečka ještě před onou oslavou a svého přítele bych jim představila...pokud i se i oni budou chovat stejně na oslavu bych nešla...a pokud ho přijmou, vzala bych ho s sebou i přes protesty rodičů a sestry...přítele bych připravila na to, co ho čeká, i když na spoustu věcí se připravit prostě nedá...rodičům bych ale neustupovala...
Ota: 
tak to nema chybu
Dandenka: pravdu dis... ono jak se do vztahu neprimerne micha nekdo treti je to pytel... zajimava by jiste byla statistiky, kolik manzelstvi dokazaly pohrbit vstecne tchyne do vseho strkajici nos
No víš, já mám VŠ a manžel je "jen" vyučený, ale možná jsem šťastnější než moje kámoška, která za manžela VŠ s postgraduálem. Penízků máme možná méně, ale s tím jejím arogantem sobeckým nafoukaným bych vydržela tak půl dne. Kdo s tím měl problémy byla manželova rodina. Tak jsem jim řekla, že se vyvyšovat nad nikoho nebudu, ale abych zamlčovala svý vzdělání, tak to sorry. Titul používám zejména v pracovní oblasti, nejsem samožer, abych si ho psala na katastr, na schránku atd. Možná si naši taky představovali někoho "vhodnějšího", ale co. Manžel je zase šikovný manuálně.
.jpg)
vadlamadla: a já znám vysokoškolsky vzdělaného člověka, který olizuje talíř a žádá aby mu druhou porci "servírovali" do něj - aby se ušetřilo nádobí 
To mu ho vždycky moje vyučená tchyně vyrve z ruky se slovy" kdybys nebyl můj muž tak ti to rozbiju vo hlavu"
Znám vysokoškolsky vzdělaného člověka s "ocáskem" za jménem, který při jídle olizuje nůž a do dveří vchází s rukama v kapsách před svou ženou obtíženou taškama. Jeho slovník si často nezadá s příslovečým dlaždičem. A také mám známého, který ačkoliv je "jen" vyučený, čte literaturu o výtvarném umění, vyzná se v malířství a sám maluje. Také mluví spisovně a chová se za všech okolností jako gentleman. Co dodat!
Je to hodně smutné a pro mě nepochopitelné. Já mám maturitu, manžel je vyučený. Jsme spolu 36 let a nikdy nám to v soužití nepřekáželo. Manžel je hodný, pracovitý, chytrý a sečtělý a vždycky jsme si měli o čem vzájemně povídat.Vždy se dokázal postarat o rodinu a vždy na něj bylo spolehnutí. To jsou pro mě hodnoty, které jsou víc , jak jakákoliv VŠ. Mám 2 dcery a pokud si přivedly domů přítele, tak mi vždycky zajímalo, jestli je spolehlivý, pracovitý a jestli je má rád. Potom jsem byla spokojená. To je pro život ta nejlepší škola. Nikdy bych je do ničeho nenutila. Lucinko, já bych se dopředu domluvila s babičkou a s dědou a pokud by to nepochopili, tak bych jim šla popřát a odešla bych za přítelem. Alespoň jim dáte najevo, že patříte k sobě a tak to bude vždycky. Přeji Vám hodně štěstí, jde Vám přece o Vaši budoucnost.
.gif)
Stanik: No, beru to jako životní zkušenost. Ono jak se říká, "všechno zlý je k něčemu dobrý" a potom, žiju přeci s tím chlapem a ne s rodičema.
Dandenka:
