Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
.jpg)
Spolu s přítelem, který je téměř o 6 let starší, končíme vysokou školu. Postupně se objevují možnosti zaměstnání a s tím spojená touha po společném bydlení. Příteli už bude 30 let, je proto pochopitelné, že by se rád konečně postavil na vlastní nohy, a já už si plánuji odstěhování od mých rodičů velmi, velmi dlouho, v podstatě od doby dospívání, kdy jsem si s nimi přestala rozumět.
Problém ovšem je, kde bydlet? Nejjednodušším řešením by byl pronájem bytu ve městě, kde budeme pracovat. Otázkou však je, zdali není zbytečné utrácet tisíce za byt, který v podstatě nevlastníme. Našetříme tak dvakrát méně peněz, než kdybychom pronájem platit nemuseli, a vydělali bychom si tak dříve na vlastní bydlení. Už nám přijde výhodnější splácet hypotéku.
Je tu možnost zůstat pár let u jeho rodičů v baráku, kde má přítel volné celé horní patro, a jakmile si něco vyděláme, jít do hypotéky a postavit si něco vlastního. Nápad výhodný, ale za prvé, přítel by se stále nepostavil na vlastní nohy, a za druhé si popravdě hlavně já neumím představit soužití s jeho rodiči. Jistě, jeho rodiče jsou docela „kliďasové“, milí, přátelští. Jsou úplný opak mých rodičů, se kterými se opravdu nedá vyjít, a bydlení u nás nereálné (bydlíme v bytě 3+1 a ještě mám sestru).
Jeho máma je ale tak strašně starostlivá, že by to až škodilo. Neumím si představit, že by mě nechala něco dělat. Přitom já nechci přijít do jejich rodiny jako další dítě, o které se musejí starat. I když jsem u nich pár dní, vyváří nám a nic nás nenechá dělat. A když už, tak s maximální kontrolou. Třeba vaření je pro mě opravdovým koníčkem, neumím si proto představit, že bych příteli nebo i jeho rodičům nemohla nic sama uvařit. Vždy nade mnou jeho máma stojí a „nutí“ mě vařit, jak je zvyklá ona, přitom já mám návyky z domu jiné. Třeba by se s ní dalo nějak domluvit, ale nechci se jí dotknout. Je na mě moc hodná a určitě si neuvědomuje, jak přehnané starosti má. Jak by to potom bylo s praním našeho prádla, uklízením a žehlením? Kolik let bychom museli bydlet u jeho rodičů, než bychom si našetřili dost peněz? Nechtěl by přítel zůstat po letech z pohodlnosti natrvalo? A to ani nemluvím o tom, když by přišlo první dítě. Bojím se, že naše vztahy by se mohly postupem let, které bychom společně strávili u nich v domě, zhoršit.
Další možností je opravení a zvelebení domu, který patří jeho otci. Je to rozsáhlá usedlost, dřívější statek, kde by se dalo bydlet skutečně krásně. Je tam velká zahrada, možnost vybudování minimálně 20 pokojů v patře… Tuto možnost vidím jako nejlepší ze všeho, ale trápí mě určité obavy. V prvé řadě se bojím, že jeho rodiče u nás budou prakticky denně „na návštěvě“, protože jsou celkem dost zvyklí jezdit tam něco kutit a opravovat. Především tedy jeho otec, který v místě vyrostl (ten tam jezdí téměř denně). Dům je od města, kde přítel s rodiči bydlí, vzdálen přibližně 16 km. A to ani nemluvím o tom, když bychom si po letech pořídili dítě. Přítelovi rodiče se na vnouče přímo třesou a lehce se bojím, že jej budou rozmazlovat. Problémem by také bylo dojíždění do zaměstnání, později dětí do školy.
A v neposlední řadě mě trápí majetkové rozdělení. Je pochopitelné, že dům patří jeho rodičům, a tudíž jediným dědicem je můj přítel. Mám obavy, že kdyby se nedej bože něco stalo, nebo bychom se po letech rozváděli, nic by mi nepatřilo. Určitě někdo tuto starost pochopí, nebo se s tímto problémem někdy v životě setkal. Nechci léta investovat peníze do společného bydlení, když bych věděla, že jej vlastní pouze můj manžel. Určitě bychom se s přítelem nějak dohodli, ještě jsme okolnosti tohoto bydlení neprobírali do detailů, ale zase si nechci připadat jako mrcha prahnoucí po penězích.
Poslední možnost, která je ovšem dost nereálná, je postavení si vlastního domku u Prahy. Museli bychom si vzít hypotéku a dostali bychom určitě nějaké peníze od obou rodičů, které bychom jim třeba jednou i splatili. Ale bylo by to NAŠE bydlení, ne jenom JEHO. Navíc daleko od obou rodičů, protože obě rodiny bydlí na Vysočině. Asi působím nepřátelsky, ale opravdu netoužím vidět se s mými nebo jeho rodiči každý týden. Chci si žít vlastní život a ne být na někom závislá a nechat si od někoho neustále radit.
Nedávno mě napadlo, že kdyby přítelův otec prodal usedlost (někdo mu už dokonce za celou plochu nabízel 10 milionů, ale jemu to asi přišlo málo), měli bychom peníze na vlastní domeček hravě. Ale člověk jistě musí brát ohled na vzpomínky a dětství, které v domě prožil, a tudíž chápu, že se mu jej nechce prodat. Určitě bychom se zachovali stejně.
Je těžké se rozhodnout, jestli bydlet u jeho rodičů a riskovat zhoršení rodinných vztahů nebo dokonce rozchod s přítelem, nebo zda zvelebit dům po jeho otci. Nejradši bych vlastní barák, ale holt je to dost finančně náročné. Opravdu nevím, čemu svolit. Přítel to zatím moc neřeší, spíš nechává rozhodnutí na mě, ale ještě se o tom musíme pobavit. Když se rozhodneme předělat dům po jeho otci, už to nepůjde změnit, protože do něho padne určitě také spousta peněz přítelových rodičů.
Jak byste se zachovali vy na mém místě? Báli byste se také toho, čeho se bojím já, nebo to jsou jen hloupé myšlenky? Přikláněli byste se spíš k bydlení blízko rodiny, nebo co nejdál od ní? Obávali byste se, že až budou vnoučata, že bych tchýni a tchána musela denně trpět doma? Děkuji za všechny rady a poznatky.
5.5.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 109 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Bydlení jsem si chtěla zajistit co nejhezčí a poroto jsem na manžela opravdu hodně tlačila na stavbu našeho vlastního domu. Nakonec jsem se s ním domluvila. Vybrala jsem nádherný keramický dům, který ním postavila stavební firma https://keramickedomy.com/
Já jsem potřebovala také sehnat firmu, která by zařídila kompletní vyklizení bytu v Hradci Králové. Já jsem ho tak jak je dostala přímo od svojí babičky, tedy po ní. Babička však byla taky neskutečná sběratelka, takže se tam našlo opravdu hodně věcí. Nicméně se mi podařilo domluvit firmu https://vyklizenihradeckralove.cz/ , která nám byt kompletně vyklidila.
U nás se to spolubydlení nějak neosvědčilo, takže jsem s manželem sehnala levně byt v Mladé Boleslavi, kde si manžel našel práci ve škodovce. Byt se koupil na inzerát od rodiny, která ho měla o babičce. Prodávala nám ho tak jak byl, takže tam bylo spoustu věcí, které bylo potřeba vyklidit. To nám zajistila firma https://vyklizenimladaboleslav.cz/ , která nám dávala bokem cennosti, které jsem ještě výhodně prodala.
Nevím, já jsem se rozhodla jít od rodičů co nejdál a co nejdříve. Zpočátku to bylo docela složité, protože jsem musela žít v ubytovně, ale nakonec se to dalo zvládnout. Zas tak hrozné bydlení to není a navíc to hodně pomůže člověka zocelit do začátků :) Bydlela jsem v http://ubytovny-praha.cz
Já jsem ráda, že vycházíme s rodiči i rodiči partnera dobře. Máme malé děti, takže babička na hlídání se nám hodí. Bydlíme všichni v jednou městě, takže se často navštěvujeme. Byt jsme hledali tak nějak mezi oběma rodiči a našli jsme ho přes https://www.psn.cz/property/pronajem-bytu a jsme spokojeni jak s bytem tak i s jeho lokalitou.
My bydlíme v patře, dole je máma. Teď vím, že to byla chyba. Měli jsme se i víc zadlužit a postavit nebo koupit si něco vlastního. Máma kromě toho, že žije jako prase, nám dělá naschvály - do mojí zahrady schválně pouští psy, aby tam srali, pouští mi kočky ven a já se o ně pak bojím, šmejdí, kde může, otravuje moje návštěvy, když je grilování, samozřejmě si tam sedne, i když není pozvaná a kazí zábavu, nechá psy srát po celém dvoře...říkám 100x ne pro bydlení s rodiči. Znám další podobné dva páry a mají to podobně.
.jpeg)
Jste zatím sami, pořiďte si garsonku a časem si můžete postavit nebo koupit vlastní domeček a garsonku prodat. Teď vám úplně postačí,stejně se chodíte domů jen vyspat. Ono starat se o barák taky není tak jednoduché jak to vypadá z panelákového bytu. Jste mladí, zkuste se spoléhat sami na sebe a od nikoho nic nečekat. 
Najít si zaměstnání, hledá se těžko. Pronajat si na 1-2 roky byt. Osamostatnit se. Zkusit spolu žít. I spolužití je dost náročné. Je jiné, než být jen na kolejích. Dům je rodičů. Přece si nebudou prodávat "půdu pod nohama"!!!. Jste plnoletí, začněte od nuly. Tak to vidím já. Tak se pozná, jaký je mezi vámi a vaším přítelem vztah. Nechte rodiče žít a neplánujte
je jakkoliv zneužívat. Čas vše vyřeší.
Ledomia: Chápu, právě proto je dobře nechat tomu čas, opravdu není kam spěchat 
Tak to ten pronajem, bych rekla ja, pro zachovani dusevniho zdravi
Když ono je to těžké. Na tom statku by bylo opravdu krásné bydlení. Navic nechci jeho rodice zklamat, pac jeho otec se v tom dome vidi. Jedině později no... Asi si to musíme zkusit ještě pár let samotní no... a u jeho rodičů by to neslo - vyzkouset si spolecne zit.
Ledomia: Jasný pronájem, s rodiči by ses nesnesla (já taky ne) a je škoda ničit ten hezký vztah, který mezi sebou teď máte..a že by se zničil, není podle mě pochyb..
No a přítel samostatné bydlení potřebuje jako sůl..Pokud chceš, aby se do domácích prací zapojoval (když přijdou děti, je to neocenitelné, ne-li životně nezbytné), musí se zapojovat od začátku, později si už nezvykne..
Zkrátka testa samostatnosti v podnájmu je na místě..
Jo a přítel doma není zvyklý nic moc dělat. Myslí si, tedy myslel si, že ženská je doma na uklízeni a na vaření. Tak jsem ho vyvedla z omylu, tenkrát když jsme týden strávili u nich doma sami (to byl ten konflikt jak jsem psala), ale udelali jsme kompromis. Vařím já, ale on mi pomáhá a uklízí co je potřeba. Jinak bude pracovat venku. Zatím to vypadá že se to bude dodržovat i pro budoucí život. Někdy dokonce pomáhá rád a vaříme spolu. Takže tady vidíte, jak ta jeho máma z něho dělá neschopnýho a nesamostatnyho. Pritom je to normalni clovek. Jinak jsou jeho rodice hrozne fajn. Da se s nimi povidat o cemkoli a rada je urcite budu vidat ale ne denne s chovanim tohoto stylu
To je prave to. Jeho máma má velkou kuchyň, její království. Pokud není na zahradě, je v kuchyni. Když s ní vařím, musím čekat, až ona mi řekne co mam teď udělat, když to udělám dřív nebo to chci dělat úplne sama, tak to nejde. Nenechá mě ani umýt nadobí, prý ji to baví a zbytečně bych si máčela ruce. Vařím a myju nádobí jenom když nejsou doma. Posledně jsme přijeli a oni byli na koncertě. Dělali jsme si bramboráky. Dělala jsem vše opatrně, pác jsem se bála že ji tam neco uspinim nebo ukapu - vzdycky tam ma naklizeno. Nakonec to ani nepoznali, pac jsme vse sklidili a umyly. Hrozne se divila ze jsme varili. Kdyz jsme jednou spolu dělali houskovy knedlik, tak me prekvapilo ze ho dela z hrube mouky, cely můj rod ho dělal z polohrubé... 
No ale dělali jsme nakonec z hrubé. A to je se vším.
"uděláš buchtu dneska" rekla jednou
tak se raduju a nakonec jsem jen přidávala ingredience a mixovala... 
v tom pripade se omlouvam, tohle je docela jina situace, nez to na me puvodne pusobilo. Co se tyce souziti s rodici - kdyz se na zacatku udelaji urcite dohody a obe strany je dodrzuji a respektuji se obe strany navzajem, da se to... Treba pravidlo kdyz varim ja, jsem sefkuchar a nikdo do toho nemluvi. Ale chce to komunikovat a nenechavat veci vyhnit...
