Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Připadá mi, že momentálně žiju v nějakém zlém snu, a strašně moc bych se z něj chtěla probudit. Důvodem mého trápení je tragédie, která mne postihla a manžel a jeho rodina, kteří mne doslova psychicky deptají. Došlo to tak daleko, že jsem se musela od manžela alespoň na čas odstěhovat ke svým rodičům, protože jinak bych už byla patrně v blázinci.
Když jsem se před více než rokem vdávala, byla jsem strašně moc zamilovaná a rozdílný pohled na víru v Boha jsem nepovažovala za podstatný. Jiří je totiž věřící katolík, jeho rodiče jsou věřící velice silně, řekla bych, že až bigotně. S naší svatbou nesouhlasili, nakonec se s tím smířili ve chvíli, kdy jsem se dala pokřtít, a mohl se tak konat církevní obřad. Věřící katolička se ze mě však nestala.
Vzhledem k tomu, že si náš vztah Jiří před rodiči uhájil, jsem byla přesvědčená, že mne má skutečně rád a můj ateismus respektuje stejně tak, jako já jeho víru. Žili jsme spolu hezky, bylo nám dobře. Zařizovali jsme byt a plánovali miminko, na které jsme se oba těšili. Jeho rodiče ke mně byli sice vlažnější, ale dá se říct, že nás respektovali.
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem otěhotněla. Tedy ne hned v tom okamžiku, ale o nějaký měsíc později.
Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem nevýslovně šťastná. Stejně tak i můj manžel a oboje rodiče, pro které to mělo být první vnouče. Bohužel se stalo něco strašného, o čem se mi dosud špatně píše, a tak mi snad prominete, když tuto část svého příběhu co nejvíce zestručním.
Různými vyšetřeními a testy se ukázalo, že snad s děťátkem není všechno úplně v pořádku, a i přesto, že je mi teprve osmadvacet let, mi byl doporučen odběr plodové vody. Ten prokázal postižení miminka a měla jsem zvážit možnost ukončení těhotenství.
Kdo něco takového prožil, asi ví, co se ve mně odehrávalo. Sváděla jsem vnitřní boj a věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, ani jedno to rozhodnutí nebude správné. Manžel hned zpočátku chtěl, abych si naše dítě nechala, prý se o něj postaráme a budeme ho milovat takové, jaké je. Samozřejmě, že bych ho milovala, bylo by to přece mé dítě, ale nedokázala jsem si představit, jak bych péči a život s postiženým dítětem zvládala. Necítila jsem se na to.
Nakonec jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, i když jsem prožívala neskutečná vnitřní muka. Podařilo se mi přesvědčit i manžela, který nakonec uznal mé důvody a na svůj postoj rezignoval. Jak jsem zjistila posléze, dlouho mu to nevydrželo.
Když bylo po všem, cítila jsem se strašně. Prázdná, nešťastná, smutná. Pořád jsem plakala, a brala dokonce prášky na uklidnění. Najednou se dostavily pochyby, jestli to bylo správné, zda jsem přeci jen neměla své rozhodnutí pečlivěji zvážit. Uvědomovala jsem si konečnost a nezvratnost toho, co se stalo. Moje děťátko už nebylo…
Měla jsem co dělat sama se sebou a se svými výčitkami a hledala oporu u manžela. Tam jsem ji však nenašla. I on patrně po provedení zákroku prožíval svá vnitřní muka a začal vše otáčet proti mně, vyčítat mi, že jsem ho přesvědčila, aby s něčím takovým souhlasil. Co když se prý doktoři spletli a my jsme zabili zdravé dítě? I to se prý stává. V této své verzi je vydatně podporován i svými rodiči, kteří díky své silné víře s potraty nesouhlasí v žádném případě. Dívají se na mne jako na odporný hmyz, okatě mnou pohrdají. Z jejich úst padají slova jako krkavčí matka, had na prsou, bestie a hyena.
Nevydržela jsem. Sbalila si věci a odstěhovala se k rodičům. Alespoň na čas, abych se dala trochu do kupy. Naši mi hodně pomáhají a jsou pro mne skutečnou oporou.
A já teď uvažuji, zda se mám k manželovi vůbec vracet. Myslím, že hlavním viníkem našeho rozporu je absolutně rozdílná výchova. Mám strach, že výčitek z jeho strany i od jeho rodičů se nezbavím snad do smrti. Podařilo se jim vydeptat mne až na samotné dno, v době, kdy jsem naopak potřebovala pochopení a podporu. Nedokážu posoudit, jestli to bylo z jejich strany v důsledku víry, nebo je to jejich povahový rys. Nechtěla bych, aby tento příběh vyzněl jako obžaloba všech věřících lidí. V žádném případě, v tomto ohledu jsem velice tolerantní a myslím, že je každého věc, zda a čemu věří.
Jen jsem popsala, co mne potkalo, ve všech souvislostech, které k tomu patří. Moc ráda bych si přečetla názory na mou situaci od ostatních čtenářek. Už jsem díky rodičům trochu klidnější, ale ještě stále mi není dobře. Manžel naléhá, abych se vrátila, ale já to pořád odkládám. A nevím, jestli dělám dobře.
24.6.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Dneska zrovna byl na Z1 pořad o nedonošených dětech a věem tom okolo. Sama mám nedonošená dvojčata a viděla jsem v porodnici plno neštěstí už kolen těch malinkatých novorozenečků a slyšela, jaké bývají následky toho všeho, co je postihuje, u nás jsou děti naštěstí snad bez problémů, ale.... Třeba ti, co odsuzují tento pořad viděli a trochu nad ním zapřemýšleli. Sama bych jednala stejně jako K.L.
mam-ča: plně s Vámi souhlasím
Netrapte se, já bych se asi rozhodla také tak. Kdo neví, co je to život s postiženým dítětem, neví o čem mluví. S manželovou rodinou se , myslím, asi nikdy neshodnete a další soužití s vaším manželem nevidím také dobře. Přeji vám, ať se přenesete přes toto těžké období, kdy vám psychiku ještě asi zhoršuje hormonální labilita. Rozhodněte se v příští době tak, abyste mohla žít spokojeně, bez urážek z vašeho okolí a bez výčitek.
Pokud se zjistí, že dítě je postižené, rodiče a především matka, má právo se rozhodnout, jestli si dítě nechá nebo podstoupí interupci.To ona se bude starat o dítě 24 hodin denně bez nároku na odpočinek. Otec to někdy i vzdá a založí si novou rodinu, protože to bere jako svoje selhání.
Lékaři udrží při životě nedonošené dítě i tak malé, že si to nedovedu vůbec představit. Udělají si čárečku, že se jim zase něco povedlo, ale gro té práce je potom na rodičích, potažmo na matce.I zdraví sourozenci vedou jiný život, protože ať chtějí nebo ne, postižený sourozenec se týká i jich samotných. Všechno se řídí jeho potřebami a i když nejvyšší příspěvek na péči činí 11 000,-Kč, pokryje tak desetidenní potřebu dítěte.Já osobně bych neuvažovala ani minutu, že bych si dítě nechala.
mam-ča: Chtěla jsem napsat něco podobného, ale k tomu, jak pěkně jsi to shrnula, není co dodat. Je asi jen málo lidí, kteří svůj život obětují postiženému dítěti z přesvědčení, troufám si tvrdit, že většina z nás uvažuje tak, jak jsi to popsala.
Ota: Mně se před mnoha lety narodila nedonošená dvojčata. Měla řadu různých zdravotních problémů, ale oba vystudovali VŠ (takže se Tvoje teorie o intelektuálně nesmělých nedonošencích nepotvrzuje 
).
Je to jen o té velmi náročné péči, která ale po létech nese své ovoce.
K.L. Tvé rozhodnutí se mi jeví jako jediné možné, a zcela se s Tebou ztotožňuji. Kdo si neprošel martyriem třeba JEN nedonošeného dítěte, může tady kázat o různorodosti společnosti a právu na život i pro děti postižené.
Většina zdejších přispěvatelů je na počátku, nebo vrcholu své pracovní kariéry, a jen těžko si dokáže představit, že by se narozením postiženého dítěte musela vzdát své práce, životního standardu, a po zbytek svého života se starat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce...s obavou, co bude s jejím dítětem, až ona jednou nebude.
Druhá varianta (rovněž mizerná) je ta, že se dítě dožije nízkého věku a zdeptaná matka, která mezitím totálně zaostala ve své profesi, začíná shánět práci. Chybí jí kontakt s dobou, praxe...a dlouhodobá péče o dítě se jí nezapočítává do odpracovaných let, tudíž bude trestaná ještě jednou, a to výší (nebo spíš níží) případného důchodu.
Další zdravé dítě v rodině je postiženým sourozencem rovněž znevýhodněno, neboť se veškerá péče točí kolem toho nemocného, a zdravé dítě žije tak trochu mimo, přičemž se pochopitelně předpokládá, že jednou rezignuje na vlastní život a o svého postiženého sourozence se postará.
Skláním se před možnostmi vědy a děkuji lékařům, že umožňují, aby se tak velmi vážně postižené dítě nenarodilo. Stejně by pro něj byla většina života jen utrpením, pokud by si to uvědomovalo. Pokud ne, bylo by to utrpení pro jeho okolí.
Ota: ad penize za deticky... tak tim spis vubec nechapu, proc jsi o tom zacinal... je preci jedno, jestli se davaji dohromady deti 25 letych,nebo 35 letych, ktere nemely to stesti, aby byla donosene... oprabdu zrovna u "zaslouzileho otce" jako jsity me to prekvapuje 
Ota: vsak jsem taky nemluvila o zplozeni Oty cloveka skutecneho, ale Otika avivazniho, na netu naprosto "dokonaleho" ( neb na netu se muze vydavat za cokoli)
.jpg)
Jinak pro autorku K.L.
uznávám sebekriticky , že jsem to poněkud moc rozjel a asi ti to pěkně zamotal, ale ty co mě znají ze zdejších diskusí vědí, že jsem rodinkářský typ který přeje všem jen to dobré.
Takže se ti tímto omlouvám a přeji ti ať k sobě s manželem najdete cestu.
My jsme s manželkou o jedno dítě přišli tak vím jaký je to pocit a jak se nám ulevilo s narozením dalšího.
Myslím, že to je i cesta pro vás oba.... pokud tedy manžel uzná, že při tobě měl víc stát v dobrém i zlém jak jste si řekli před oltářem...
vranoj: epilepsii bohužel znám velmi dobře .. taky se nám to v rodině vyskytlo ... sourozenec.
Bohužel to léta vypadalo na pubertální ale cca ve 40 se to vrátilo .. prý stres a vypadá to po pár letech léčby na operaci ....
Stanik: a dokonalý ?
Jen se podívej co jsem dnes naštval lidí, jen tím, že říkám tu starou frázi o minci a dvou stranách a uvádím příklady ...
Je to prostě tak, tady máme dokonalou technologii proti zločinu ( pouliční kamery) a stejný systém v iránu vede k persekuci lidí.
Tady máme sledování sms a mobilů aby se zločinci nemohli domlouvat a podle stejné technologie Iránské milice zatýkají lidi....
Tady máme technologii pro matky a děti a v číně taková technologie vede k tomu že mají o 25 milionů víc chlapců než děvčat v jedné generaci a co bude až dospějí si nikdo nedovede představit......
Náhodou víra je bezvadná věc, já nevím co všichni máte. Já znám ze svého okolí jednu paní a ta co není přibité nebo přišroubované, tak odnese a zužitkuje. A není to nemoc-dokáže rozlišit co skutečně nesmí. Přitom každou neděli v kostele-vyzpovídá se a v pondělí může jít nanovo. Dokud jsem tuhle osobu neznala tak jsem nechápala, ale dnes už vím jak to může být fajn. Já věřící nejsem-desatero nedokážu vyjmenovat ale říkám tomu jakýsi morální kodex a toho se držím.
Ota: Ještě k těm vypiplaným dětem pod kilogram: viděla jsem před časem část jakéhosi pořadu, který se zabýval právě touhle tematikou a tam ten doktor jasně naznačoval, že ne všechny děti se takto vypiplávají: jde-li o matku mladou a zdravou u které se předpokládá ještě další zdravé dítě je přístup mírně odlišný než u matky, kdy je dítě vymodlené, matka postarší a naděje ještě na jedno dítko téměř nulová. A je zde reálný předpoklad, že se o dítko postará i když nebude úplně v pořádku.
Já osobně bych do postiženého dítěte nešla. U dcery se s nástupem puberty objevila epilepsie a s tím, že až odezní hormonální změny tak může opět ustoupit nebo taky ne ( verdikt lékaře ). No epilepsie naštěstí ustoupila jak se dcera dostala z puberty, ale čím jsem si prošla to bych nikomu nepřála. To sebeobviňování a otázky proč právě moje dítě. Než jsem si uvědomila, že já jsem tady od toho abych jí pomohla, aby se dokázala začlenit mezi zdravé spolužáky-děti dokážou být velmi kruté.
Stanik: podívej se mě zplodili v době kdy se pohlaví dítěte dalo spolehlivě rozeznat jen čůráním na ječmen a pšenici, když vzklíčil dřív ječmen tak se čekal chlapec-.....
Stanik: tady přece nejde o peníze za rodičky ale za dětičky ..
Jen říkám, že když na jednu stranu tak usilovně zachraňujeme opravdu každé dítě ( a znáš mě já jsem pro velké a četné rodiny) ......že pak ne příliš chápu ekonomický argument ve smyslu starání se o postižené dítě.
Myslím, že to bylo včera v televizi, že se chystá nějaká vylepšená péče pro právě předčasně narozené děti..... já jim to přeji, jen říkám, že jsou velmi často také postižené a mají dlouholeté následky.....
