Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Snad už naposledy k této otázce. Jistěže stáří má své výhody, pokud se týká životních zkušeností. Ale to snad jsou již dnešní prababičky. V době kdy se řeší tyto otázky bývají babičky po čtyřicátém roku. Čili plné života a nikoliv usedlé paní. No a právě jejich vkladem do vztahu by neměla být manipulace kýmkoliv. T.zn. ani manželem, tchyní /oni je pořád ve většině případů ještě mají/ dětmi s rodinami a ani spolupracovníky. Věřím, že toto vybudovat není jednoduché, ale pokusit se o to není k zahození. Může se to v životě docela i vyplatit. Soužití se buduje celý život.

Ale životní názory přece vůbec nejsou o vzdělání. Jsem toliko tchyní dvojnásobnou. Měla bych tedy spíš držet pusu. Být poslušná a zároveň svá...jak to jde skloubit? Odkývat a udělat po svém? To je takové balamutění jeden druhého. Ty prázdniny a válečná sekera byly prostě jen příměr. Pokud mají staří svoje aktivity a mladí aspoň nějaký soudný rozum, jistě spolu vyjdou v dobrém. Ovšem když staří mají za alfu a omegu svého života jedináčka a jeho rodinu....a nezabírají na žádné argumenty horem dolem podávané....na to by mi nestačila kupa titulů...na to je asi každá krátká....Ti starší totiž mají výhodu: Jsou životně zkušenější, umějí manipulovat lépe, chtějí-li, mají většinou pevnější zázemí. Oproti nezkušeným mladým rodičům s dosud nevyřešeným vlastním bydlením...jsou na koni, aniž by to byla nějaká jejich zásluha.

Vážená rychlonožko - pracovnice ve školství. Nemám zájem vykopávat válečnou sekeru, zrovna tak jako nemám ráda poučování. Nemám na to zřejmě patřičné vzdělání a v životě jsem měla vždy rovnocené oponenty, kteří měli i své vlastní názory. a to bylo fajn. Pro dokreslení, jsem trojnásobná tchyně a v životě jsem nepostrádala ani vlastní tchyni, tedy maminku mého manžela. A i v tomto případě se mi bohatě vyplatilo býti poslušná a zároveň svá. Opravdu jsem v této oblasti života neměla problémy. A to přeji všem těm mladým.

Milá paní Teoretiková.
Jsem ráda, že ač jinými slovy, jsme vpodstatě zajedno. Moji mladí spíše vyhledávají mě než já je. Je mi to ke cti, že to i uznávají. Umím jim říct - jsem utahaná, nemám čas.

A co se týče miminka...tatínek je v první linii. Ten ať je doma pár dní a pomůže. I s nočním vstáváním. U mých mladých to tak je. A že jim pomohu ráda a oni mně na oplátku taky. Každý máme svoje chráněné území, kam mu druzí nelezou.

Ostatně...jsou prázdniny a já jsem bohužel pracovnice ve školství. Zakopejme tu válečnou sekeru...léto budiž pochváleno.

Radko, moje babicka byla taky ucitelka. Jako babicka byla fajn (pokud jsme nezacaly my vnoucata mit vlastni rozum a vuli ).
Moji mamce, snase, ji bylo stridave lito a stridave ji nenavidela. Taky se ji pokousela vysvetlit, ze by se mohla vic spolehat na rozum a usudek jinych, zvlast co se tyce jejich osobnich veci a problemu.
Babicka to do smrti nepochopila a cely zivot od sebe lidi odhanela vlastniho syna vic, nez empatickou snachu.

Milá rychlonožko, opět se velmi bavím. Pokud vím, nepsala jsem nic o tom, že by jedna či druhá strana měla poslouchat. To tedy ani náhodou Jsem názoru žít a nechat žít. I kdyby se mi něco nelíbilo u mladých co podnikají, ev. co si kupují, zásadně do toho nezasahuji. Víte celá léta máme v domě kulatý stůl, a věřte, a na to jsem hrdá, u něho se nikdy nikdo s nikým nehádal.Nebudu se s vámi přít o to, která z nás zůstane či nezůstane na stáří sama. A už vůbec ne komu bude dáno strávit konec života v okruhu svých nejbližších. Věřím, že toto je mimo naše přání a vůli. To holt neovlivníme a ani další generace. Co je psáno, to je dáno. Neplatí žádné poručíme větru dešti. To by bylo k mému názoru vše. Snad jen k zamyšlení - nestavět mosty tam kde to není potřeba třeba i z toho důvodu, že žádná žena si nedokáže představit tu velkou změnu jakou jí přinese do života narození děťátka a že jen málokterá z nás se v prvních dnech po porodu mnohdy zcela nedokáže postarat o sebe, natož o malinký, mnohdy uplakaný uzlíček.

Mládí ale poroučet nechce. Rádo by však, aby ho druzí nechali žít po svém. Nic víc. Protože pokud někomu řídí život rodiče, jednou bude bez nich nemožnej. A to by žádnej normálně myslící rodič neměl připustit. Výchova dětí a komunikace s nimi by neměly spočívat v tom, že jim do toho budu mluvit, že za ně budu rozhodovat. nesnese to žádný svéprávný mladý člověk. Nevidím tady ani zmínku o tom, že by pisatelka měla chuť a snahu lajnovat tchánům život. Paní Teoretiková by si měla uvědomit, že za svůj odmítavý postoj k vnoučatům i dětem...pokud by teda o její pomoc vůbec stáli...by jednou mohla skončit osamocená jako kůl v plotě. Jsou hranice a meze, za které by člověk jít neměl. Taková zlatá střední cesta. Pomoci si navzájem, ale nevyužívat se. Poradit si, pokud jsme požádáni, ale nečekat a neřešit, zda se to do puntíku dodrželo. Veškerá pomoc by měla být dobrovolná, nečekat radši víc, spíš míň. Paní Teoretikové můžu říct, že jsem si již vyzkoušela roli snachy i tchyně. A že už nějaký ten nadhled a zkušenost tudíž mám...Ovšem jsem ráda, že jsme Vás pobavili, to skutečně ano. Ale fakt znám lepší zábavu, než se smát naivitě druhých a myslet si, že jedině ten můj náhled stojí za napsání. A Vy se prosím vídáte s blízkými příbuznými, když máte takový jasný náhled...? Ať se taky pobavíme my...

Tak jsem se nad vašimi přispěvky srdečně rozesmála. Mládí je mládí. Nenechá si poroučet, naopak chce poroučet ono. Já být vaší tchyní , klidně bych vás nechala žít jak je libo. A jednoznačně a jednoslabičně bych odpovídala já, ale až v době, kdy vy bude potřebovat pohlídat děti, poskytnout výpomoc v době nemoci, poskytnout finanční pomoc, až budete očekávat dárky pro sebe a vaši rodinku. To jednoslabičné slovo zní : NE!!!!! A vydržela bych to hodně, hodně dlouho.

Moje tchýně nebyla učitelka, ale zkoušela to taky! Mně se nejlíp osvědčilo odpovídat jednoslabičně a dál to nerozvádět: "Kam jdeš?" "Pryč" "A kdy se vrátíš?" "Až se mi bude chtít" nebo "Nevím" ... "Nechceš náhodou..." "Ne" "A proč ne?" "Proto" to všechno naprosto slušně, a NIC nevysvětlovat - prostě NE a hotovo, žádné obhajování se proč. Za chvíli byla vytočená do běla a po čase už to nezkoušela. Ne, nechci, nebudu, nepůjdu. Proč ne? Protože SE MI NECHCE! Fungovalo to báječně.

Velmi správně! Klid, přátelství, žádné fňukání a stěžování si manželovi! Když ji totiž bude mladá paní a budoucí maminka stále usměrňovat a nedá jí prostoru aktivity rozvinout, co udělá stará nepochopená paní? Začne vrtat do mladého manžela. A to je situace, kam je třeba ji dostat. Mladý manžel bude muset zaujmout nějaký postoj. Jakmile by snad synáček chtěl domlouvat té svojí, aby byla trochu vstřícnější, dá mu žena jasně najevo: NAŠE VĚCI JSOU NAŠIMI VĚCMI, TO UZNÁ KAŽDÝ NORMÁLNÍ ČLOVĚK, POKUD TO NEMŮŽEŠ AKCEPTOVAT, NEMŮŽU S TEBOU TAKTO ŽÍT, ABY NÁM DRUZÍ MLUVILI DO NAŠICH VĚCÍ. Nechej ho bouchnout do stolu a zařvat na stěžovatelku...Ty se přece chováš slušně, jezdíš k ní, jsi k ní milá....a oni víc chtít nemůžou. Již jsem tu někde jednou citovala svoji vrstevnici z mladších let. Té chodila tchyně kecat do všeho permanentně. Jednou ale byl doma muž...a ona to samozřejmě nevěděla. Vechvíli, kdy si novopečená babička opět otevřela svá velectěná nevymáchaná ústa a právě poblafávala o zavoláním sociálky kvůli nedostatečnému - podle ní, nebyla u toho - vyvařování kojeneckých lahví, došlo mladému, že tohle musí dělat často a pochopil, proč bývá žena při kontaktu s ní tak nějak přešlá. Vletěl do kuchyně, babu vyrazil a i když se vztahy časem srovnaly, mladá měla provždy pokoj a babka zvažovala každé slůvko...

Bývalá tchyně byla taky učitelka a měla podobné tendence. Řekla jsem jí s milým a přátelským úsměvem: Když máte tu touhu, klidně se vypovídejte - každý to občas potřebuje, ráda vás vyslechnu. Ale počítejte s tím, že já si budu svůj život i nadále řídit podle sebe.

Pro manžela i syna je především pohodlné mlčet a kývat. oni tomu říkají ustoupit, já tomu říkám slabost postavit se něčemu, s čím je potřeba trochu hnout jinam. Ty jsi v jiné situaci. V těžší. zaprvé nejsi zvyklá jako oni a zadruhé jsi nová. Na Tebe vyplácá tchyně ten nejtěžší kalibr, aby Tě zdolala. Uvědom si, že nejet tam - to jí jenom nahraješ na smeč. Ty jsi zcela klidně na vše odpovídej - jsem zvyklá si svoje věci řešit sama budu to tak dělat i nadále. Vadí mi, že se o mě tak staráte a pokud by to tak bylo nadále, po narození dítěte sem nebudu jezdit. Ty ji musíš slušně ukázat meze a zároveň se pojistit, že až tam jezdit přestaneš, budou všichni vidět, že si koledovala a žes ji varovala. Uvědom si, že ona si připravuje půdu, aby mluvila do výchovy vašich dětí jednou provždy. Zásadně nemlč! Tvé odpovědi - MY SI PORADÍME SAMI, VÝCHOVU DĚTÍ ŘÍDÍ RODIČE A NE PRARODIČE, JSEM ZVYKLÁ SE O SEBE STARAT SAMA A VÍM, CO JE PRO MĚ NEJLEPŠÍ, DO NOVÉHO MANŽELSTVÍ BY RODIČE MLUVIT OPRAVDU NEMĚLI. Varuj se reakcí, v nichž bys ji jmenovala či urážela a hlídej si, aby u toho vždy někdo byl. Pokud přestaneš jezdit, dáš jí najevo jediné...BOJÍM SE. Ona nesmí vědět, že se bojíš! Holka, máš takovou úžasnou možnost vzít to do svých rukou! Nepromarni šance hned od začátku! Vím, o čem mluvím. Já se ozvala po dlouhých letech. Dnes jsem rozvedená. Lituji jedině, že jsme neudělala pořádek u sebe doma dřív. Mnohé by bylo jinak!

hmmm, já bych po první invektivě ledově ucedila "Co si to dovolujete!?" a odešla. Když na to přijde, jsem ledová královna

Hlavně jí nedávejte klíče od svého bytu! Pokud přijede na návštěvu, tak ji usaďte na jedno místo a nedovolte jí šmejdit po bytě Musela jsem kdysi tchýni několikrát opakovat, že opravdu nechci, aby myla nádobí, žehlila a rovnala skříně, že je u nás JENOM na návštěvě

Křeček: naprosto s tebou souhlasím - pokud se s ní nechce Radka hádat, nikdo ji nemůže nutit jezdit na prudicí návštěvy, manžel by si měl umět v rodině zjednat klid a samo že by měl stát za svojí ženou a jejich dítětem... to se ovšem daří pouze v ideálním případě, ve skutečnosti to tak jednoduché a černobílé není .