Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Minulý týden ve čtvrtek vyšel na našem magazínu příběh paní Barbory, která spolu s manželem prožívá velice těžké životní období. Po tragické smrti syna jim jejich snacha znemožňuje jakýkoliv kontakt s vnoučaty.
Dnes si můžete přečíst reakci snachy, která se o tomto článku, ve kterém se poznala, dozvěděla od své kamarádky.
Milá redakce,
nevím, jestli můj e-mail otisknete, ani nevím, zda je vůbec vhodné, abych na článek, který vyšel na vašem magazínu, reagovala. Upozornila mne na něj přítelkyně, která v příběhu paní Barbory naprosto přesně rozpoznala naši rodinnou situaci. Původně jsem měla v úmyslu reagovat přímo pod článkem v diskusi, ale pak jsem si řekla, že bude asi lepší, když vše napíšu tak, jak to vidím já. Protože každá mince má dvě strany. A jelikož článek vzbudil u čtenářek velký ohlas a zazněly zde různé názory, možná nebude mé vyjádření tak úplně od věci.
Jak bylo ve čtvrtečním příběhu popsáno, před rokem jsem ztratila manžela a zůstala sama se dvěma dětmi: s dnes sedmiletým Jiříčkem a tříletou Simonkou. Smrt mého muže, kterého jsem velmi milovala, pro mne byla šokem. Přišla znenadání a nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Nechci se vracet zpět a popisovat, jaké pocity mnou tehdy zmítaly. Bylo to opravdu hodně těžké a bolestné.
Dětem byly tehdy 6 a 2 roky. Simonka vůbec nechápala, co se stalo, byla ještě hodně maličká. Jiřík už však měl rozumu trochu víc a prožíval velký smutek nad ztrátou tatínka. Snažila jsem se, seč jsem mohla, abych ho co nejvíce rozptýlila, bylo mi jasné, že musíme žít a jít dál. Není pravda, že jsem hned od počátku zakazovala dětem styk s prarodiči. Vůbec ne. Naopak. Jelikož vlastní rodiče již nemám, respektive někde asi žije můj otec, se kterým se od dětství nevídám, a maminka mi před pěti lety zemřela, doufala jsem, že v rodičích mého manžela naleznu já i děti podporu, pomoc a pochopení, které jsme tolik potřebovaly.
První asi dva měsíce jsme byli všichni hodně bolaví, vše bylo ještě hodně čerstvé. Děti jsou však jiné, dokážou se lépe odreagovat a zabavit, než to v takových chvílích zvládá dospělý člověk. Proto jsem byla moc ráda, když se Jiříček konečně začal zase smát a měl hlavu plnou typicky klučičích nápadů, které k jeho věku patří. Všemožně jsem ho v tom podporovala, i Simonku, samozřejmě, ale ta byla ještě hodně malá a všechna ta bolest, která byla kolem, šla tak trochu mimo ni.
Bohužel, tchán a tchyně nedokázali se svým smutkem bojovat, nesnažili se ho nijak překonat. Připadalo mi, jako když se v něm utápějí. Doma vyvěsili na viditelné místo v obývacím pokoji manželovu velkou zarámovanou fotografii a pod ní stále hoří svíčky. Oba dva chodili (jestli ještě i teď, netuším), každý den na hřbitov. Nemám jim to za zlé, v žádném případě nechci toto jejich chování posuzovat.
Vadilo mi však čím dál více, jak v mých dětech neustále vyvolávají pocit smutku po tatínkovi. Zpočátku jsem to chápala, ale po uplynutí asi čtvrt roku jsem se proti jejich přístupu začala bouřit. Kdykoli u nich děti byly, pokaždé se mi vrátily domů uplakané a smutné, hlavně syn byl vždycky úplně rozhozený a několik dní jsem ho dávala dohromady. Tchánovci děti vodili na hřbitov, nutili je vzpomínat na tatínka, vyprávěli mu o něm. Zdůrazňovali, jak je měl rád a jak je důležité, aby na něj nikdy nezapomněli, protože jinak by byl v nebíčku smutný.
Když jsem se tohle od syna dozvěděla, řešila jsem návštěvy tak, že pokud chtěli tchánovci děti vidět, tak jen pouze u mne doma a v mé přítomnosti. Ani to nepomohlo, využili každé příležitosti k tomu, aby alespoň v rychlosti něco Jiříčkovi zašeptali a zaslechla jsem dokonce, že „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“. To už na mne bylo moc.
Upozornila jsem je, že pokud s tímto citovým nátlakem nepřestanou, nebudou se s vnoučaty vídat. Došlo k velké hádce, ve které mne osočili z bezcitnosti. Nebudu popisovat do detailů, co všechno jsem si od nich vyslechla, ale bylo toho dost na to, abych jim ukázala dveře a sdělila jim, že už mne ani mé děti nikdy neuvidí.
Toto se odehrálo až téměř půl roku po manželově smrti. Do té doby jsem se opravdu snažila být trpělivá a chápavá a věřila jsem, že se nějak srovnají a s tím, co se stalo, vyrovnají. Nebyli jediní, kdo prožívali obrovský smutek. I já jsem ho byla plná a oni mne a mé děti neustále stahovali ke dnu. Kdybych jim dovolila v tom pokračovat, nikdy bychom se z toho všeho nedostali.
Co se týká mého údajného přítele. Nevím, od koho a co tchyně slyšela, ale žádný nový partner neexistuje a na novou známost nemám ani myšlenky.
To, co moje tchyně napsala a v jakém světle mne zde ukázala, se mě velice dotklo. Proto jsem měla potřebu napsat sem celý problém zase ze své strany. Neříkám, že svůj postoj a stanovisku vůči nim nikdy nezměním. I dětem chybí babička s dědou, nechci je o ně připravit. Ale k jejich kontaktu svolím až tehdy, když mne prarodiče přesvědčí, že z jejich strany mým dětem nehrozí žádné duševní vydírání a jitření citů. A dokud mi budou ve svých telefonátech a dopisech pouze nadávat a označovat mne za bezcitnou bestii, tak se jim to nepodaří.
19.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
MYSLÍM ŽE JSTE UDELAL DOBŘE MI TAKY UMŘELOTEC ME BYLO 14 SESTŘE 7LET babicka s dedeckem to zvládli dobre nejak nas nenutili nicemu my sme to pochopili sami
Stanik: a kdo je svatej? 
Vůbec si nechci představit, že bych jednou mohla být na místě jak babičky, tak snachy. Musí to nadělat strašnou paseku v dospělém natož dítěti. Ale dospělí by měli mít rozum a vůli překonat ten stesk právě v zájmu dítěte. Rozumně vzpomínat, ale neudělat z každé návštěvy tryznu.
maxik: však říkám dohodnout se v zájmu dětí. Prarodiče by měli přestat vodit vnoučka na hřbitov, ale spíš mu udělat program aby nesmutnil a maminka by neměla zakazovat jejich návštěvy. Dospělí musí dostat rozum.
Vrani: no ja ma svedomi ciste, bylo mi jasny, ze tchyne nebude tak svata, jak se dela hned od zacatku
Lubar: já už jdu radši spát
...já neřekla, ale vůbec, že by jim nikdo neměl nic říct
ale netrápit je nějakým zbytečnými řečmi...ale samo každýho věc, jak to pojme...máš pravdu
.gif)
maxik: takže tatínek prostě jednoho dne odejde a dítěti se nic neřekne, no, tak to je bomba... tohle, kdybychom synovi udělali, tak si bude stoprocentně myslet, že je to proto, že občas zlobí a že ho už tatínek nemá rád. S dětma se musí mluvit, přiměřeně jejich věku, ale nemůžou se ignorovat a izolovat od vnějšího světa. Dá se jim vysvětlit takřka vše, a těm pětiletým už fakt skoro všechno... sice je to občas fuška na přemýšlení, ale jde to, ověřeno minulý týden, když se syn domáhal vysvětlení, proč k nám v roce 1968 přijely tanky
Lubar: no prostě a jednoduše by se měli všichni v klidu sejít..už jenom kvůli těm dětem...a vyříkat si to bez zbytečných hádek...a tolerovat každýho názor.
Ale sama víš když by jsi si něco výslovně nepřála a někdo ti to přes tvůj zákaz hanil, tak taky budeš skákat vztekem
Lubar: já to spíš myslela jako tak že je zbytečný v jejich věku cokoliv říkat, že by měly ty děti si užívat dětství a netrápit se nějakým vysvětlováním.
To je to samé jako při rozvodech....jak vysvětlit 5 letýmu dítěti proč se od něj tatínek stěhuje
maxik: víš, jenže ono to nemusí být tak, že jim to valí do hlavy, ono to může (neříkám, že je to tak, to fakt nevím) být i tak, že se dětem něco samo od sebe vybaví, že to ani nejsou slova, jen pocit, a ten pocit nadělá paseku. Živě si pamatuju obrovskou scénu víc jak půl roku po máminý smrti, kterou táta ztropil po jednom našem návratu od babičky. Stoprocentně vím, že babička bráchovi nic do hlavy netloukla, jen mu dala prostor, aby s ní mluvil tak, jak on chtěl... a brácha se od babičky vrátil ubrečenej a po mámě se mu strašně stejskalo. A táta z toho dovodil, že do něj babička hučela (tím, že jsem s ním celou dobu byla, tak vím, že fakt ne)...
Ono je hrozně těžký odlišit, co se dítěti skutečně řekne a co si dítě samo domýšlí, anebo ještě spíš "docítí"...
kubikm: ale mě přijde tří letý dítě a šestiletý na takový vyprávění a vzpomínání malý Né že bych o tom nemluvila vůbec, ale určitě né káždou návštěvu to do nich hustit všemi možnými cestami
a jak píše třeba tady modroočka, radši dělat dětem radost než jim neustále o tatínkovi vyprávět po takové chvíli co je opustil
ahoj, taky mi zemřel manžel, moje děti tenkrát měly 3,5, 7 a 10 let.
V podstatě to mezi námi s tchýní (tchán už nežil) probíhalo tak jak píšeš. Jedinou mojí záchranou byl Antlantický oceán. Ale i tak jsem si v dopisech užila svoje, přestala jsem telefonovat, protože to za ty nervy nestálo. Dobří lidičky kolem se mě taky snažili pomáhat, avšak jejich soucit byl další řeznou ranou do mého srdce. Nechápali, že mě dostávají do hrůzy, bolesti, smutku. Musela jsem je od sebe "odtlačit" a teprve po letech jsme si vše vyříkali.
Článek Tvé tchýně jsem četla, ale nereagovala na něj.
Ve skrytu duše doufám, že si toto přečte.
Chtěla bych ji poprosit, aby se svým manželem přehodnotila situaci. Je jasné, že smrt syna bolí, ale děti jsou živé a musí kráčet dál. Zkuste, babičko a dědečku, potlačit svoji bolest a nahraďte vnukům to, co jim otec už nemůže dát. ... výlety, kino, jezděte s nimi na kole apod. To děti doopravdy ocení. Mohu to posoudit podle svých dětí. Synové milovali každého souseda, který jim pomohl opravit kolo apod. Všichni 3 si našli své oblíbence a věřte, že jsem jim byla za toto velmi vděčná.
Na otázku, kde je táta... svorně odpovídali, umřel, už je v nebíčku a má rád, že se smějeme. A to nejsme ortodoxní věřící.
Nevím, zda-li věříte na život mezi zemí a nebem... ale moje děti s ním kontakt měli, synové se s otcem radili hlavně v technickým otázkách a dnes, i když jsme nesmutnili podle lidských zvyklostí, děti samy si připomenou jeho narozeniny, rády poslouchají o lumpárnách, které s tátou
vyváděly. A to je určitě mnohem zajímavější než truchlení na hřbitově.
Lubar: líbí se mi tvůj názor
a myslím si, že na mrtvé se nemusí vzpomínat jen se slzami, ale spíše v rovině dětského chápání
...pamatuješ, jak jsi s tátou pouštěl draka?...nebo koukneme se na fotky, kdy jste byly malé....
prostě něco v tomto smyslu
Vrani: ale pořád jsou na prvním místě ty děti a tohle by mělo jít alespoň kvůli jejich věku řeči prarodičů stranou
Při prvním článku spousta z vás volala chudák Barbora, teď zase chudák Jana. Nepřikláním se ani k jedné z nich, pravdu je nutné hledat někde uprostřed. Každá popisuje svůj pohled na věc a ani jedna nemůže být objektivní, každá si to mohla upravit.
Jak už tu mnohé z vás psaly, myslím, že by pomohl rozhovor prarodičů s maminkou dětí buď někde u psychologa případně mediátora. Bylo by dobré aby se nepřetrhaly vztahy mezi prarodiči a vnoučaty a je proto potřeba zatnout zuby a dohodnout se v zájmu dětí.
Jano, je to strašně těžký, smutek ve vás všech je pořád a každý reaguje dle svého. Taky bohužel zemřel před třemi lety bratr mého 
, takže jsme si taky prošli v rodině nějakou tragickou událostí
Ale k tématu....já tedy mám názor takový že jsou to tvé děti a ty tchánovci by měli RESPEKTOVAT tvojí výchovu leč si na to zůstala sama. A měli jste si promluvit a ty jsi měla důrazně říct že si to nepřeješ. Oni jsou babička s dědou a měli by se tak chovat. Ale myslím že tvé děti jsou ještě malé na to aby jim tohle bylo huštěno do hlavy už od tak malého věku. Leč dle zkušeností z rodiny ty děti to prostě velmi špatně nesou, protože to neumí ještě pochopit a myslím že tchánovci kdyby mi tohle dělali tak by mě to asi taky vadilo. Přeji ti hodně štěstí aby se všechno v dobré obrátilo
