Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Radím rozbíjet talíře,nebo aspoň dupat po plastových lahvích-člověk se vyřádí a uklidní.....Skoro nic na této planetě sami nemůžeme změnit,tak to necháme plynout...a budeme čekat,však ono tu nějak dopadne....

Grainne: No a co? Čemu pomůže, že budou pořád nadávat a otravovat tak ještě život svým blízkým.
Tak mají buď něco dělat, najít si nějakou oblast na kterou stačí a tu se snažit napravit a nebo nemají nadávat, když nejsou ochotní hnout prstem .

Já netvrdím, že se neděje nic špatného, ale že nadávání nemá smysl. A že v každé situaci se najde člověk, který dokáže akorát brblat a člověk, který hledá způsob řešení řešitelného a nezabývá se neřešitelným.

No ale ty jsi říkala, že jsi pesimista, tak to je vidět v tom rozdílném pohledu na stejné věci

Píšeš: "Už jako malá jsem mnoho z jejich vlastností nesnášela a zařekla jsem se, že já nikdy taková nebudu."

Už tam leží začátek celého tvého problému. Už jako malá ses zařekla a začala bojovat a celý svůj život pak bojuješ boj, který máš předem prohraný. To, že tě to po čtyřicítce začíná srážet k zemi je jen výsledek toho, že se nahromaděná represe začíná tlačit na povrch. Strávila jsi život potlačováním a bojem s něčím, s čím bojovat nejde. Vyplýtvala jsi na to spoustu energie a tvoje duše a psychika už je unavená.

Tvůj otec je tvůj otec a ty jsi ty. Jste sice geneticky a životně spojeni, ale jste dva zcela rozdílní lidé. Tím, že se snažíš pouto se svým otcem potlačit, paradoxně podporuješ to, že se jeho neduhům přibližuješ. Tvůj boj totiž odvádí tvou koncentraci od tebe samé na špatné vlastnosti tvého otce. Zabýváš se víc tím jaký je on a jak ty taková nechceš být, než tím jaká ty opravdu jsi. Tvou hlavu ovládá a zatmňuje ten boj a nezbývá v ní místo na nic jiného. Je to takové podlé pravidlo boje. Když budeš bojovat s někým koho nenávidíš, po dlouhém boji zjistíš, že ses svému nepříteli přiblížila, neboť celou dobu ses zabývala pouze svým nepřítelem a tvoje mysl se na něj přeorientovala.

Přestaň bojovat. Uvolni se. Vezmi celý ten svůj boj, který vedeš už od dětství a pusť ho. Opusť ten vnitřní konflikt, který tě ovládá a podívej se na sebe a na svět kolem.

Klíčem je pozorování. Bdělé pozorování toho co je, bez snahy s tím bojovat a ovlivňovat to.
Boj je akce - činnost, která spotřebovává energii a narušuje řád věcí. Staň se pasivní. Pouze pozoruj. Nesuď to. Pozoruj a vnímej ...a přijímej co vidíš. Uvidíš, že nastane obrovské uvolnění.
Teprve když se staneš pasivní. Teprve, když začneš být nezúčastněným pozorovatelem, můžeš vidět věci tak jak jsou. Teprve pak můžeš začít věci chápat.
Jsi žena. Ženy mají od přírody mnohem větší dispozici k pasivitě a přijímání, tak toho využij.

Pozoruj. Bděle pozoruj svého otce. Bděle pozoruj své reakce na jeho chování. Pozoruj to jako bys byla někdo třetí. Ze začátku to možná nepůjde. Zhluboka dýchej a pozoruj svoje emoce. Neztotožňuj se s nimi. Ale ani s nimi nebojuj. Nech je přijít, pozoruj je a nech je zas o

rosean: já myslím, že původně je pointa toho příběhu jiná - rodiče jsou nešťastní z tak vyhraněných osobností a napadne je, že to pomocí takhle vybraných dárků "zlomí" a zvrátí...

Verera: nevymýšlej, spoustu lidí až tak úplně nezajímá, co kdo má, spoustu lidí spíš zajímá, jak a kde k tomu přišel, když je až příliš vidět, že to nebyla čistá hra a nevím, jaký smysl má v takovém případě se optimisticky bahnit v tom, že se prostě má líp. Dost často to není ta jednoduchá pravda a v takovém případě taky neomdlívám blahem.

Ještě bys taky mohla napsat něco o stejných šancích, aby mě to mohlo skolit úplně.

Já mám paměť naopak velmi dobrou a dokonce statisticky vzato se páchá víc zločimů, aby ta otázka ležela jenom v rovině všeobecné nespokojenosti, statisticky vzato dost velké procento lidí žije v chudobě a dost lidí je nezaměstnaných, aby to svádělo k přehnanému optimismu.
Je sice takové pohodlné se rochnit v tom, že to není tak zlé, když jsem o to sama nezakopla, ale nelze to popřít a nelze popřít, že o nějaké to zlo, plynoucí z téhle doby, zakoplo docela dost lidí a to se třeba k občanskému soudnímu jednání dostane jen malá část toho, co se děje pod špičkou téhle pyramidy.
Stačí číst statistiky, že?

Ono je to taky někdy přehnaným očekáváním a nedostatkem soudnosti. Lidi nadávají, co kdo má, kam všude jezdí a že oni nic, ale že ten druhý pro to musel něco udělat, to už jaksi vidět nechtějí.

A když nadávají na politiky, tak co jim brání do té politiky jít a ukázat všem, jak se to má dělat. Jenže to už je zase moc práce, to je snazší říct, že jsou všichni zkorumpovaní a nic se tím nezmění a pěkně si od plic zanadávat.

A je zajímavé, že brblají ne ti nějak opravdu postižení osudem,ale spíš ti, co mají buď nedostatek schopností a nebo jsou líní něco měnit.

Jsou lidi, kteří dokážou být spokojení s málem a ti, co by jim nestačilo cokoli a nadávali by i kdyby se mohli politici přetrhnout, aby udělali to nejlepší.
Nemám ráda, když se poukazuje na to, že je teď taková doba, kdy všichni musejí lhát a krást a být bezohlední, aby se prosadili. Doba je taková jakou si ji lidi udělají, vždycky se měl někdo líp a někdo hůř vždycky byli lidi ochotní pomoct a bezohlední hulváti. Nijak zásadně se to neliší od dřívějška, co si tak pamatuju, tak se vždyck yříkalo, že je dneska jiná doba a myslelo se tím , že dřív bylo líp, tak se buď řítíme do záhuby a nebomáme špatnou paměť, přikláním se k tomu druhému, lidé to horší zapomínají, tak nějak je jim příjemné se litovat, jak jsou na tom bídně.

Myslím si,že to není nic nenormálního,chlapi většinou nadávají u zpráv,všechno je špatné,všichni....atd.A pak řeknou:mě tak život naučil!Ale i optimisti mívají občas na všechno špatný náhled,vše je špatné,nic nejde,atd..to je asi fakt v dnešní době,kdy jsou lidé podráždění,zklamaní oklnostmi,pak se to odráží i v soukromém životě.Lidé jsou ve stresu,v očekávání s tím,co zas přijde,co podraží,jak vyjdem,a pod.Já bych to neviděla tak černě,určitě to nebude tak zlé.Já se taky snažím ve všem vidět napřed to dobro,ale taky mi to tak nevychází,a občas se nechám strhnout,a nadávat,na to jak je vše špatné.Ale za chvíli třeba potkám fajn člověka,a zase se uleví.Důležité je také setkávat se s pozitivními lidmi.A to se snaž.Přeji hooooodně optimismu.

mashanka: No a co s tím? Nadávání nepomůže.

Je zajímavé, že každý, kdo takhle nadává to vidí jen u těch druhých. Lidí nadává hodně, tak:
-buď to není tak špatné, když všichni ti nadávající jsou čestní pracovití, upřímní a neúplatní
-nadávají na něco, co sami dělají taky- v tom případě mají začít u sebe a když by to udělali všichni co nadávají, svět by byl rázem o hodně lepší a třeba by ti horší už přestali mít prostor pro takové aktivity.

Já s tím můžu udělat (kromě nějakých voleb, demonstrací, aktivního zapojení do politiky, na což myslím nemám buňky) jen to, že se sama nebudu chovat tak, jak se mi nelíbí, budu tak vychovávat děti a působit na lidi, na které mám vliv. Pokud se mi tohle nepodaří, je nějaký důvod se tím třeba trápit. To ostatní je zase na jiných, nemůžu a ani nehodlám spasit svět a nemá smysl si tím otravovat den.

Tohle snad ani není optimistický pohled na svět, spíš takový pragmatický, to by nemuselo být pro pesimisty tak složité jako jásot nad nějakým hnusným koštětem, které za chvíli opadá.


Ono i u stromečku se dá jásat, že je pěkně nazdobený a budou pod ním dárečka a nebo být naštvaný, že bude sajrajt z jehličí, až začne opadávat.

Možná je to jen tím, že opravdu

je všechno špatně, všichni jsou zloději, neschopní, zkorumpovaní, hloupí a bůhví co ještě.

Lidí, kteří to tak vidí, je poměrně dost

Zatím jsem na diskuzi přečetla, jak se máš obrnit proti chování otce/matky/. To je sice fajn. Věř ale, že genům neutečeš. Tak se s tím dopředu smiř a "netrap" se . Vznikla jsi přece z lásky právě těchto dvou lidí. Život je přeci krásný pokud jsme zdraví.

Rodiče mají dvě děti - jednoho pesimistu a druhého velkého optimistu.
Na vánoce chtějí rodiče děti vyzkoušet.

Pesimistovi vykoupí obchod s hračkami a optimistovi dovezou do pokoje kopu koňského hnoje.
Zazvoní na zvonec a děti běží do pokoje podívat se na dárky.
Z pokoje pesimisty se ozývá pláč. "Tolik dárků, všichni mi budou závidět, hračky se budou porouchávat a tolik baterek do nich...."

Z pokoje optimisty se ozývá smích. Když přijdou do pokoje, optimista se přehrabuje v hnoji a vesele volá: " Tolik hnoje, ten koník tu někde musí být".

Mám takového švagra, pořád jen na vše nadává, nemá z ničeho radost, nepochválil děcka ani jednou a to nejstaršímu je 30, má 3 děti. Je to hrozné, když je někdo taková povaha, ale kde zas tu povahu podědit než u svých rodičů a prarodičů?

Vy tady popisujete mého tchána, ne? Mrzoutský dědek, který pořád na všechno a všem nadává, cokoliv kdokoliv z rodiny udělá, je špatně (obědem počínaje a sledováním televizního programu konče), dělá si z lidí velmi netaktní legraci, všechno ví a zná nejlíp... Nechápu tchýni, jak s takovým člověkem může žít a jen pevně doufám, že se můj muž nezačne podobat.

Já taky nejsem zrovna výkvět optimismu, ale u mě se ten pesimismus projevuje spíš úzkostmi, strachem a nejistotou než nadáváním na všechno okolo. Což taky není žádný med, ale pro okolí je to snad snesitelnější, zvlášť proto, že se svojí povahou tyhle pocity velmi dobře skrývám.

A jinak už taky občas začínám pozorovat, že se chovám stejně jako moje máma a samozřejmě především ve věcech, které mi u ní vždycky vadily. Zatím je to jen občas a velmi rychle si uvědomím, že takhle ne. Horší je, že máma začíná být čím dál podobnější babičce a neuvědomuje si to. A to mě upřímě děsí...

Grainne: Petruša:

"přesně tak, nezabývám se věcmi, které nemůžu změnit. Co se budu trápit, že politici jsou zkorumpovaní, lžou a kradou, stejně to neovlivním, akorát příště půjdu zvolit jiné (a ono to pak zase stejně bude to samé)" ...

přesně takhle to mam já (a ze závorkou souhlasím) a to děsně štve mojí mamku, protože ona je právě ta co furt nadává a děsně jí štve že já to nedělám a politika mě nezajímá, protože se mě to týká. Vzhledem k tomuže s tím nic neudělam, nevidim důvod proč se tim zabývat a rozčilovat tím sama sebe