Má sestra byla zavražděna. Maminka se o mne přehnaně bojí.
V naší rodině se stala před lety obrovská tragédie. Moje starší sestra byla ve svých dvaadvaceti letech zavražděna. Při cestě z odpolední směny si ji vyhlédl nějaký psychopat a to se jí stalo osudným. Detaily tohoto činu popisovat moc nechci, bylo to opravdu strašné a hodně to zamávalo s námi všemi. Hlavně s maminkou, která se z toho vlastně už nikdy nevzpamatovala.
Mně bylo v té době čtrnáct let a ztrátu sestry, navíc za těchto příšerných okolností, jsem nesla hodně těžce. Dodnes mi chybí a není dne, abych si na ni nevzpomněla. Dnes je mi už sedmadvacet a stín toho, co se tehdy v naší rodině stalo, na sobě pociťuji stále, hlavně z toho, jak se ke mně chová maminka.
Po sestřině smrti se na mne hodně upnula, hlídala mne doslova na každém kroku. Neznala jsem, co je to jít na diskotéku, ještě v osmnácti jsem musela být vždy nejpozději v devět večer doma. Několikrát denně mne mamka kontrolovala přes mobil, zda jsem v pořádku, když jsem ho měla náhodou vypnutý nebo nedostupný, byla pokaždé doslova na zhroucení.
Naučila jsem se brát na maminku ohledy a její obavy respektovala. Nikdy jsem jí nedělala žádné naschvály, jak to v pubertě často bývá, když jsem někam jela, sama jsem jí několikrát volala a „hlásila se“. Věděla jsem, že pak bude klidnější.
Jenže teď už jsem opravdu dospělá, i když zatím stále svobodná. Ve čtyřiadvaceti se mi podařilo rodiče (hlavně maminku) přesvědčit, že budu bydlet sama, a pronajala jsem si byt. Zpočátku o něčem takovém nechtěli ani slyšet, ale po čase si dali říct a mému osamostatnění dali „požehnání“. Těšila jsem se moc, doufala jsem, že si maminka časem zvykne a přestane být tak přehnaně úzkostlivá. Hlavně pro její lepší pocit jsem přistoupila na její přání a našla si pronájem v blízkosti bytu rodičů.
Už žiji sama skoro tři roky a bohužel, situace se moc nezlepšila. Maminka stále trvá na mém každodenním (i několikrát za den) hlášení, což je pro mne už značně obtěžující. Volá mi třeba v půl desáté večer a ptá se, kde jsem, zda už jsem doma, a když řeknu, že ne, začne mne přemlouvat, ať už jedu a necourám se po nocích. Občas se přesune do mého bytu (nechala jsem si u rodičů rezervní klíče pro všechny případy) a tam na mne čeká. Pokaždé jsem ji tam po svém návratu našla totálně hysterickou, vyděšenou a v slzách.
Snažím se jí vysvětlit, že jsem dospělá, že musím žít, stýkat se s přáteli, zajít do kina, do vinárny, vyrazit na víkend někam na výlet. Ona mi vždy všechno odkýve, řekne, že to ví a že to chápe, ale přesto se toho strachu o mne nedokáže zbavit. Prožívá to opravdu hodně emotivně, od tatínka jsem se dozvěděla, že když jsem byla loni v létě poprvé s kamarádkou sama na dovolené ve Španělsku, celý týden prý skoro nespala a neustále kontrolovala mobil, zda je na něm nová zpráva ode mne.
Mám maminku moc ráda, vím, že je pro ni hodně těžké vyrovnat se s tím, co se stalo její straší dceři, ale připadá mi, že její chování je mírně řečeno nenormální. Cítím se jako v kleci, nesvobodná, hlídaná, pořád s jakýmsi pocitem viny, ačkoli jsem nic neudělala.
Mluvila jsem o tom s tátou, že by mamka asi potřebovala navštívit nějakého odborníka, ale to prý už zkoušel mnohokrát a nikdy ji nikam nedostal. Ona vždy řekne, že žádný psycholog jí Haničku nevrátí, co by prý u něj dělala.
Obracím se proto s velkou prosbou na vás, zdejší čtenářky, které jste mnohé ve věku mé maminky, možná i starší. Třeba se do jejích pocitů dokážete vcítit lépe než já a poradíte mi, jak by bylo nejlepší a nejohleduplnější na maminku „jít“. Ona mne mám moc ráda (já ji také), visí na mně, ale zároveň mne tou svou láskou dusí. Jsem z toho nešťastná a mám strach, abych jí nějakým neuváženým slovem nebo činem neublížila. Moc vám všem děkuji.
25.1.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
- Maminka mu chodí uklízet a podstrojovat
- Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
Diskuse ke článku - Má sestra byla zavražděna. Maminka se o mne přehnaně bojí.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Je strašné přijít o dítě - je to proti běhu života. Bohužel je dost rodičů, kterým děcko vzala nemoc, úraz, únos...Na to se nedá do konce života zapomenout a každý se s tím pere, jak se dá. Někdo se vrhne na práci, jiný se snaží udělat změny a žít dál a další se v tom utápí. Vzpomínám si na tomto fóru na příspěvek, kde matka přišla o dospělého syna a deptala svá vnoučata natolik, že k ní nakonec ty děti nesměly. Diskutérky se zde vesměs postavily na stranu snachy, která nejen že se musela vyrovnat se smrtí manžela a táty svých dětí, ale musela čelit i opakovanému připomínání události stran tchýně. Ona i děti musely přece žít dál, přes tu velkou bolest nemohla s tchýní plakat nad fotkami ani dovolit, aby děti trávily každou návštěvu babičky na hřbitově. Tahle maminka to má po 13 letech zakořeněné a vzhledem k její povaze je asi malá možnost, že ji toho někdo zbaví. když to nedokáže sama. Měla jsem známou ve stejné situaci. Vdala se a s rodiči se vídá sporadicky. Netoleruje jim ani zásahy, ani kontroly. V případě Naty bych mamince řekla - mami, mám Tě ráda, ale nemůžu žít celé dny zavřená a nikam nechodit. Nemůžu nepoznávat nové lidi, nechodit za zábavou a do práce. Zkus to prosím pochopit. Už se Ti nebudu hlásit, ale jednou týdně se u Tebe stavím, abych Ti vyprávěla, jak jsem se měla a co jsem dělala. Natina maminka si krátí život a ztrpčuje jej sobě i druhým strachem z nedefinovatelného nebezpečí. Jsou v něm všechny děti a všichni lidé. Každému se může přihodit, že jej potká neznámý útočník. Ale to neznamená, že se zabarikádujeme pro zbytek života v pevnosti...
Strach o dítě je šílený, uvidíš, až budeš mít také svoje. Moji rodiče kolikrát an nevědí, že jsme 14 dní na dovolené, nemají o mě zájem ani o vnoučata. Ale manželova maminka je opačný extrém, jezdí k ní denně vždycky s jedním nebo oběma dětmi, když letíme na dovču, nespí, dokud nejsme zpět. O nikoho nepřišla, ale prostě má strach.. My s tím žijeme nosrmálně, voláme nebo jezdíme za ní. Al eje fakt, že hysterické scény nedělá. Jen jednou byla vyřízená spolu se mnou a já ještě dostala vynadáno, že jsem jí něco řekla, ale byla jsem doma se 4 měsíčním prckem, když jsem se dozvěděla, že manželovi na dovolené zemřel kamarád - upil se a asi dostal infarkt. Od té doby neseme obě těžce, když někam letí s kamarády.
Ať se obrátí na sdružení Dlouhá cesta - www.dlouhacesta.cz, tam jí určitě pomůžou...
Možná je to od maminky přehnané, ale rodiče mají o děti strach a s tím nic nenaděláš. Mě je hodně přes 40 let a pravidelně 2- 3 x týdně volám mým rodičům, že jsme celá rodina v pořádku . Syn mi jezdí v kamionu po světě a nechtěj vědět jak se děsím, když vidím v televizi havárii kamionu, jestli to není právě on. Chci od něj, aby se mi aspoň 1x týdně ozval. Dcery mají taky okolo dvaceti a když jdou na diskotéku, tak ikdyž jdu spát, tak vím, kdy přišly a pak spím klidněji. To jednou poznáš, až budeš maminka. Je pravda, že tvá máma to přehání, ale má k tomu důvod a to už asi nezměníš. Podle mého byste jí měli donutit jít k psychiatrovi, protože podle toho co píšeš, tak se s tím ještě nevyrovnala a ty tím teď trpíš nejvíc.
Zatim jsem nepoznala horsi pocit, nez strach o vlastni dite.
RIki: bohužel, ale vím, proč jsem to napsala.
.jpg)
já dodneška prozváním rodiče když někam jedu, resp. když se vrátim aby věděli že jsem dorazila v pohodě (vidím se s nima téměř denně, takže většinou vědí když někam jedu)
.gif)
Almega: já zase chci vědět když jsou na cestách že se v pořádku vrátili, všichni drandí autama a když člověk vidí co je všude havárek.........a oni už ze mě mají prdel....syn odchází a ve dveřích volá....já vím mami, pojedu opatrně...
, nezabila bych ho
Almega: to znám.
.....v Maroku byl můj táta skoro rok na montážích ještě ale za komančů....v Casablance....
sharon: Taky jsem ráda,když se syn,který je někde v Maroku,ozve aspoň na mailu nebo pošle sms,a o dceru se taky bojím,kolikrát už jsem se jí přímo vnucovala,že pro ní někam přijedu, i pozdě v noci,jen aby nešla sama tou nejhorší čtvrtí....Když mi někdy nebrala telefon,nebo byl vypnutý a já nevěděla,co s ní je,tak jsem taky byla vyvalená...a ona pak:no co je,se mi vybil mobil...nebo něco podobnýho....
Almega: to je pravda....
u nás se nic takového nikdy nestalo a taky jsem ráda, když se děti ozvou aspoň smskou.......kdo ty děti má tak to pochopí a zvlášť v dnešní době....s maminkou se domluv, že jí třeba obden pošleš krátkou smsku aby věděla, že jsi prostě ok......
vůbec se tvé mamince nedivím......
Na všechno existuje více pohledů: kolegyně přišla tragicky o obě děti (postupně,bylo jim mezi 21-27).Ona tím byla velice zasažená,ale navenek nedávala najevo takovou tu vnější stránku(nechodila v černém,neseděla denně u hrobu-přitom už byla jen sama,nikdo jí nezbyl,žádní příbuzní...),ale stále pracovala,jezdila po republice i po cizině...Ale v hloubi duše byla hrozně smutná ...Myslím,že předejít osudu se moc nedá a každý si s tím musí nějak sám vyrovnat a poradit.Někdo si to utrpení vezme za životní program a nějaké léky a doktoři nepomůžou....
.jpg)
Naty, soucítím s tebou a tvou situací - moje nejlepší kamarádka měla to samé. Bylo jí šestnáct, když ubodali jejího o deset let staršího bratra. Najednou měla zakázáno vše, na co byla do té doby zvyklá - nemohla chodit ani ke mně (bydlíme od sebe cca 500m), jen já k ní a to jsem ještě i já dostávala od její matky kázání, jak se toulám a tak... Chodila k psychologovi a na terapii, ale příliš jí to nepomohlo, upnula se na dceru jako na poklad, který musí střežit, a ani její manžel, který jí byl vždy velkou oporou, ji od toho nedokázal nějak odradit, respektive aspoň trochu utlumit její strach. Stejně jako u tebe to bylo i u ní, až do jejích jednadvacetin - také se odstěhovala, i když také jen o kousek dál, a tenhle strach se stal takřka psychickým terorem. Nakonec to vyřešili nenásilně - její maminka měla vždycky ráda výlety, ale po smrti syna se takřka nehla z domu (pracovala doma). Tak s ní dcera začala chodit nejprve na procházky, pak na půldenní výlety třeba na zámky a tak, a postupně se dostaly k tomu, že maminka teď chodí na tyhle výlety občas i bez ní, se skupinou žen z okolí se stejnými zájmy. Našla si tak dokonce i pár kamarádek, takže jdou někdy i na kafe a tak, a když vidí, že ony svým dětem nevolají a nepíší co hodinu, uklidnila se docela taky. Ne že by se svého strachu zbavila úplně, to asi nejde, ale každopádně to pomohlo. Něšlo by tedy navázat na nějaký její koníček nebo zálibu? Živé zvířátko nemusí být dle mého vždycky ten nejlepší dárek, když o tom ten druhý neví předem... 
Riki:
