Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

A ještě k tomu soukromí- zkusili jste si o tom s ní promluvit a domluvit se nebo jen skřípeš zuby a doufáš, že jí to jednou dojde? To asi těžko. A ty do jejího pokoje chodíš vždycky jen na pozvání, když tam jdeš třeba uklízet?

Asi byste si měly sednout a ty jí nějak diplomaticky vysvětlit, že je ti jasné, ež tohle všechno je její domácnost a ty do toho nemůžeš ani nechceš moc zasahovat,ale že by sis ráda něco málo udělala po svém sama, vy i ona potřebujete kousek soukromí, takže budete navzájem své místnosti považovat za byt toho druhého a budete tam chodit jen s vědomím toho druhého.

Když občas přijede moje maminka na delší návštěvu a snaží s e mi co nejvíc pomoct, jsem taky po čase nepříčetná a to jsem zvyklá na to, že mi děti denně převracejí byt v "hromadu trosek" .

Ale ona se snaží udělat co nejvíc, je to takový ten typ, co musí pořád něco dělat, když jsou děti ve škole, tak se nudí a já mám pocit, ež ztrácím vliv na to, co se mi doma děje a to mi děsně vadí.

A to je třeba jen měsíc a mě není 80.

Takže jak tu už radili- zamysli se nad tím, co dělala babička sama a jakž takž zvládala než jste se nastěhovali a to ji přenech. Holt to není tvoje domácnost ale její, tak to zkus respektovat.

A ty vyžádané rady, to mě taky napadlo. Můj dědeček například znal úžasné recepty, se kterými mám teď vždycky úspěch. Pokud je babička schopna vařit nebo jí aspoň slouží paměť, tak neváhej anuč se od ní co můžeš.

Určitě s přítelem najdete spoustu věcí, které babička umí, on může zavzpomínat na dětství.

Když už dědeček moc nemohl, snažili jsme se tayk všechno dělat za něj a až teď zpětně vím, že to byla chyba. On s e nudil, byl nešťastný, přes den pospával, v noci naopak nemohl spát, tak mu dal doktor prášky na spaní a to byl začátek konce.

Místo toho jsme měli dědu poslouchat, ptát se ho, co by si přál on, objet s ním třeba místa, která by rád viděl, na které má hezké vzpomínky, nechat h dělat co nejvíc šlo, měl by pocit, že ještě může něco dělat.

Babička s e asi musela v životě hodně ohánět, musel a být pořád v pohybu, někoho takového najednou posadit do křesla a obskakovat , to musí nutně vést k tomu, že je nešťastný.

Odstěhovat se , to myslím není řešení, pokud o to babička vyloženě nepožádá a to pochybuju. Ona by už asi sama být neměla, přítel celkem logicky cítí odpovědnost a nechce jít pryč a pokud odejdeš ty, nepochopí to a na váš vztah to bude mít mnohem horší vliv než babička.

Neblbni babicka se tolik let starala a ty ted vidis kazdou "muchu", kdo vi jaci jednou budeme my?...Tyhle zenske na vesnici jsou vetsinou
takove dricky, hospodyne ta jejich chalupa, grunt, hospodarstvi to je pro ne vsechno (Tobe to mozna prijde smesne, ale za tolik let mas rada, ze je lzicka tam, kde ma byt etc.)...Ted, kdyz jsi tam prisla Ty - tak si babicka haji svoje teritorium (takhle to v chalupe bylo roky, pod jejim vedenim a je to tak spravne = babiccino mysleni)...To se tezko meni - zvyk more let, navic takove ty ritualy rano vstanes, uklidis postel , pak si treba das kavu to vsechno nejak drzi cloveka pohromade (hlavne, kdyz je nejhur), ikdyz se to zda takove malicherne...Bud se budes muset odstehovat, protoze to nevydrzis...Nebo to pujde podle babicky s tim, ze Ty si budes zit "svuj" zivot, casem to bude lepsi, zacnes chodit do prace to uz Ti nebudou vadit ty bitvy na domacim poli (budes realizovat nejak jinak, jinde)...Z Tve strany to bude chtit hodne trpelivosti a empatie...Nezlob se, ale lobbuji za babicku...Myslim, ze se v zivote postarala jak nejlip mohla, takze je ji to treba vratit....

Kassy: hezky napsané

Kassy:

Lubar:
Velmi přesně popsáno. Taky si myslím, že dokud se o sebe člověk dokáže postarat sám, mělo by mu to být dopřáno. Pomáhat jen s tím, co opravdu už nedokáže a občas zajít jen tak na pokec. Ono se říká a i tady to párkrát padlo, že starý člověk je jako malé dítě. Ale to není pravda. On se tak jeví nám, protože je pomalejší, méně obratný, tolik si nepamatuje, z některých věcí je zmatený a přestává se orientovat ve světě. Ale přitom uvnitř je to stále dospělý svéprávný člověk, který chce mít vládu nad svým životem, byť občas potřebuje s něčím pomoct. Není rozumné ho o tu vládu připravit, protože tím ten člověk vlastně ztratí sám sebe a nese to těžce.
Takže pomoc ano, ale jen v míře nutné a takové, s jakou je její příjemce srozumněn. Možná by, Janino, opravdu nebylo od věci babičce vrátit část jejích dřívějších povinností případně se rovnou zeptat, jestli by jí víc nevyhovovalo, kdybyste se zase odstěhovali. Třeba budete reakcí překvapení. Pokud není duševně mimo, tak třeba sama teď řeší, co s tím, když soužití nefunguje tak, jak si představovala, ale přece vás nevyhodí na mráz, když se tak snažíte jí pomoct. Ona spousta starých lidí tu nevhodnou pomoc totiž přijímá jen proto, že ji neumí odmítnout, bojí se, že by urazili a vypadali nevděčně.

Něco jiného samozřejmě je člověk vážně nemocný, ať fyzicky nebo duševně. Ale stáří samo o sobě nemoc není.

Ano, máš právo na své pocity a potřeby, ale se starým člověkem nic nenaděláš, jsou horší než malé děti a sama nevíš jaká jednou budeš......nějak ji zaměstnej, co třeba ruční práce, něco po kuchyni, zamést, polévku uvařit, vychválit jí to, sem tam si s ní uvařit čaj, popovídat a třeba se jí i vlídně zeptat proč jí všechno na mě vadí............
dopřej jí konec života v poklidu, třeba se ti to jednou vrátí......

Lubar:

Nastěhovat se ke starému člověku, překopat mu život a myslet si, že on se přizpůsobí mně, to je bláznovství...
Vím z vlastní rodiny, jak hodně to se starým člověkem zamává, vzali jste jí i zbytky samostatnosti, které měla, najednou se nemusí starat vůbec o nic, takže ztratila svůj vlastní jízdní řád. K manželově babičce se před lety nastěhoval vnuk s přítelkyní, pak tam měli dítě a pak jim to začalo být malé, tak se odstěhovali do vlastního. Jenže babička, která ještě před jejich nastěhováním byla naprosto samostatná, jen schody jsme jezdili vytírat za ní, během těch let tak sešla, že už si ani kafe bezpečně uvařit nedokázala... dva měsíce po jejich odstěhování dostala mrtvičku, čímž se to celé ještě zhoršilo a teď už v podstatě sama žít nemůže, takže si jí vzal k sobě domů její syn. Nikdo z rodiny nicméně nepochybuje o tom, že velkou část jejího rychlého zhoršení způsobilo ale právě to, že měla "full service".
Osobně bych v tuhle chvíli řešila, jak babičce vrátit aspoň část její samostatnosti, jak jí dát najevo, že ještě má na světě svoje místo a svoje úkoly... i kdyby to mělo být to, že budeš donekonečna chtít, aby uvařila tu svojí báječnou sýrovou polívku a uháčkovala čepičku pro mimino, jak už trefně nabídla kareta a došla do krámu pro čtyři rohlíky, kterejma následně s dítětem půjdeš nakrmit kačenky... A ve zbytku - nauč se být nad věcí, jednou je to starej člověk a pokud jen kafrá, tak je jen a jen o tobě, jak to budeš snášet a jak se tím budeš zabývat. Horší bude, až přijdeš domů a zjistíš, že babička tu zapomněla vypnout plyn, tu zamkla a nechala klíče v zámku a ty se tam nemůžeš dostat a tak.

Tohle je těžké pro obě strany. Chápu, že je Janině dochází trpělivost, zvlášť když necítí podporu svého partnera.
Na druhou stranu si říkám, kdoví, jestli my nebudeme v tomto věku horší Když jdu na návštěvu do nemocnice a vidím, jak se někdo z personálu chová ke starým lidem, mám strach ze stáří

Nechápu, Jenenko, s čím nesouhlasíš. Já to četla pozorně. Oni šli do babiččina domku bydlet z vlastní iniciativy, protože nechtěli trávit čas ježděním za pomocí. Mysleli, že ušetří čas, když tam budou bydlet, a taky peníze za pronájem. Ale - přistěhovali se do babiččina. Byť s jejím souhlasem. Jsou to bohužel oni, kdo by se měli přizpůsobit. Starého člověka nepředěláš. On za to nemůže, že leze na nervy. Chce být užitečný a uvědomuje si, že už to nebude tím, že zryje zahradu, složí uhlí, objezdí nákupy, vymaluje obývák a napeče do foroty. Mladí a staří by měli bydlet zvlášť. Je to základ ucházejících vztahů. Asi jen málokdo může říct - bydlíme společně a klape to. Znám takové lidi jedny. Ten zbytek, těch 99%, se vždycky nemohl dočkat, až soužití skončí koupí vlastního bytu, odstěhováním kamkoli, dědictvím...Nechtěla bych nikdy bydlet s rodiči. Měla jsem štěstí aspoň na to. A své dospělé děti sama vyzvala k tomu, aby řešily svoji bytovou otázku. Bylo jim hezky přes dvacet. A není to tím, že bych byla nesnášenlivá. Já pán, ty pán. Já doma, ty doma. Respektovat osobnost a hranice těch druhých. Nemysli, Janino, soužití s babičkou vlastní by taky přineslo problémy. Zase by Ti lezla na nervy jinak. Jsme všichni jen lidi.

Linda - 4.2.2011 13:52

medved: Taky bych nikdy nesvolila k nastěhování. To radši denně dojíždět. On je velký rozdíl žít S někým a žít U někoho. V tomto případě jde logicky o to druhé, s čímž je Janina taky logicky nespokojená, protože ve třiceti nemít vlastní domácnost není nic moc. To fakt radši denně dojíždět, občas třeba o víkendu přespat, ale vědět, že mám pořád svoje, kam se můžu vrátit a kde si velím sama. Já bych asi fakt volila odstěhování i za cenu toho, že přítel zůstane u babičky a vztah bude dojížděcí. Žít trvale na návštěvě v cizí domácnosti bych nemohla, ještě navíc tam vychovávat dítě.

Janino sama sebe pokládám za pomerne tolerantního a flexibilního cloveka. Je mi 38, coz je o proti vasí babicce 0,nic. Mám zarízený zivot podle sebe, obcas se mi darí a obcas méne (obcas nikoliv). Jak jsem uz psala ráno máme momentálne v rodine príbuzné bez strechy nad hlavou a celá rodina se snazíme jim nejak pomoci. Ale muzu ti ríct, kdyz jsme je meli celý podzim kazdý víkend týden co týden od pátku do nedele nastehované u nás (s detmi ve veku 1 a 3 roky), pres víkend jecely na strídacky kazdou noc ony, pres týden vstávám po páté ranní... pred vánocemi byla moje tolerance v prcicích a byla jsem shopna vrazdit. Kazdý máme zajety svoje koleje a cím jsme starsí tím jsou vyjezdenejsí a kazdé vybocení z nich je cím dál tím slozitejsí.
Já být tou vasí babickou tak brblám taky. Na starý kolena ve svým vlastním baráku se nevyspí, neuvarí si na co má chut, vsude vecne mladá s mimcem a jeste k tomu neduhy stárí. Ona je návsteva mladých hezké zpestrení nudného zivota, zvlást pokud babicka uz není tak pohyblivá a vetsinu casu sedela sama doma. Ale mít takový vzhuso porád 24 hodin denne 7 dní v týdnu musí být i pro ní záprah. Ty muzes vypadnout aspon na procházku nebo navstívit kámosku, svoje rodice, ale co má chudák delat ona, nikam vypadnout nemuze. No tak se brání brbláním.

medved: Jasně že je to soukromé peklíčko. Jenže pro obě strany.
Babička umožnila "mladým" bydlení ve svém domě, a oni se teď nemůžou dočkat, až umře.
Uvažujme trochu i z pohledu toho druhého.
Můj synovec se takhle nastěhoval s přítelkyní k našemu dědovi do 4+1 (100m2). Děda si nechal jeden pokoj, ostatní jim dal k dispozici. Jen ve své staré hlavě nepobral, že všechen nábytek, vč. starožitného, odvezl jeho milovaný vnouček do sběrného dvora, a "své" pokoje si zařídili a zamkli, "aby je děda neotravoval".
Když děda v jejich nepřítonmosti chtěl odvzdušnit topení "v jejich pokoji" a zjistil, že je všude zamčeno, ranila ho z toho mrtvice. Pak ho nemohoucího dali na starost mně.
Ona ta mince má dvě strany...