Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.

Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).

Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“

Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.

Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.

Na každou námitku má argument

Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“

Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.

Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.

Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet,  kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu:  „No jo. Já jsem holt taková,  že myslím víc na ty druhé,  aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).

Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.

Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.

Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.

Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.

Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.

Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.

Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.

A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.

Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?

Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?

Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?