Jak máme říct adoptovanému dítěti pravdu?
Stojím před velice závažným rozhodnutím a nevím, jak se správně zachovat, abych své malé holčičce nějak neublížila. Ani psycholog mi nedokázal jednoznačně poradit, rozhodla jsem se proto, že zkusím svůj příběh napsat na tyto stránky, možná mi postřehy zdejších čtenářek pomohou.
Je mi 37 let, mám čtyřletou dcerku. Respektive máme, žijeme s manželem ve velice spokojeném vztahu, který nám před třemi a půl lety obohatila naše vytoužená holčička. Vlastní děti jsme mít nemohli, roky jsem se léčila, bohužel bezvýsledně. Po dlouhém uvažování jsme se rozhodli pro adopci a po nekonečných peripetiích a čekání bylo naše úsilí korunováno tím nejkrásnějším dárkem. Když jsem poprvé držela v náručí tehdy tříměsíční Janičku, cítila jsem se neskonale šťastná a věřím, že mé pocity byly téměř totožné s těmi, které prožívá každá žena po porodu.
Naši holčičku oba dva s manželem doslova zbožňujeme. Je úžasná. Zpočátku jsme sice řešili udivené pohledy okolí i velice nejapné narážky, ale většinou si všichni brzy zvykli. Janička je totiž Romka. Bylo nám hned zpočátku jasné, že jednou přijde chvíle, kdy jí budeme muset říct o jejím původu pravdu. Až dosud jsem to moc neřešila, užívala jsem si své mateřské štěstí. Jenže čas je nemilosrdný a Janičce budou za chvíli čtyři roky. 
V září nastupuje do školky a je mi jasné, že do té doby by měla znát pravdu. Jinak se o to postarají ostatní. I malé děti si všimnou, že má naše dcerka tmavší pleť než my.
A my teď s manželem stojíme před velice těžkým rozhodnutím. Víme, že musíme Janičce vše povědět, víme, že k tomu musí dojít velice citlivě a ohleduplně. A jsme v koncích. Připadá nám totiž, že ať to řekneme jakkoli, vždycky to bude pro Janičku rána. Napadlo nás zaonačit to do nějaké pohádky, ale tady si zase nejsme jistí, že by to malá správně pochopila.
Chodím si sem na magazín číst už roky. Je jeden z mála, kde dokážou čtenářky ostatním opravdu poradit a nad daným problémem se zamyslet. Bez výsměchu a zbytečného moralizování. Proto jsem se rozhodla požádat vás o radu i já. Jistě chápete, že vzhledem k tomu, že je moje dceruška Romka, mám obavy psát o tom kamkoli jinam. Ošklivých reakcí a odsuzujících poznámek jsme si užili opravdu hodně.
Ráda bych vás, čtenářky, poprosila – nenapadá vás nějaká vhodná forma, která by byla únosná pro čtyřleté dítě? Jak máme naší Janičce říct, že vlastně „není naše“? Všem vám předem moc děkuji.
25.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak máme říct adoptovanému dítěti pravdu?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
čokoládové holčičky se rodí čokoládovým maminkám a když se o ně nemůžou starat, vezmou si je na starost jiné mámy a tátové a mají je rádi - jako čokoládu 
já jsem se v podobné situaci nikdy nevyskytla, ale pokud vám nebude vadit názor člověka, který vychoval 4 děti, 2 vlastní a 2přítele, tak podle mého by se jí to mělo říct a pokud jí to řeknete v klidu u pohádky a to nějakou pěknou formou, např. že jí řeknete místo pohádky svůj příběh, který skončil šťastně adopcí holčičky, kterou mají a budou mít všichni rádi, tak si myslím, že tím nic nepokazíte. Je lepší, když jí to řeknete v klidu vy, než nějaké dítě nebo starostlivá sousedka na ulici nebo ve školce. To by jí asi trápilo víc. Držím palce
Jo, držím palce, ať se odhodláš do toho vkročit...
Zdravím, jak psali holky níže, řekla bych, že je fakt na čase začít o tom mluvit....psychologa, co ti v tomto nedokáže poradit a podpořit tě, bych teda vyměnila...... mám známe co mají 3 adoptované děti a ty o tom vědí odjakživa, každý rok chodí na návštěvu do domečku-kojeňáku za tetama, např, ve výročí dnu, kdy si je rodiče přinesli domů.....mají rodinné stránky www.truhlici.cz kdyžtak koukni, je tam i kontakt na ně, myslím, že pomáhají i při nějakých "předadopčních" kurzech.
Dobrý večer. Nejsem úplně přesně ten případ, který popisujete. Mě adoptoval "jen" můj tatínek - papírově ve čtyřech letech, vychovával mě asi od dvou a půl. A jak mi to rodiče řekli? Já nevím, ale prostě to odjakživa vím a tím pádem jsem nikdy neměla potřebu řešit. Takže si myslím, že v těch čtyřech letech je docela na čase, aby se Janička dozvěděla, jak to je. Samozřejmě způsobem pro malé děti, ale aby to fakt věděla. Držím Vám malíčky, ať to zvládnete a ať Vám Janička dlěá jen samou radost. Smekám před Vámi.
Jen mě tak napadá, přece jste museli projít nějakou předadopční přípravou, měla jsme dojem, že tam se tyhle věci probírají dost důkladně.
Kamarádka v první třídě přišla domů s tím, že se jí paní učitelka (no spíš soudružka 
) ptala, jak to, že není podobná rodičům.. (husa). Kamarádky maminka jí řekla, že to proto, že není z jejího bříška. Že některé děti jsou z maminky bříška, jiné si maminka vybere Kamarádka to vzala jako fakt, neřešila to, jak rostla, pochopila, co to znamená, ale její vztah k rodičům to nepoznamenalo. Pořád to jsou její rodiče. A kdybych se já náhodou dozvěděla, že jsem adoptovaná, těžko je přestanu mít ráda nebo se změní můj vztah k rodičům...
Držím palce, ať najdete ten správný okamžik i způsob..
.gif)
...."Ctenarko".....ja bych to zatim neresila, pokud se na neco nezepta, podle me je moc mlada na to aby si "adopci" utridila v hlave a zatim se neciti, ze je "jina" nez vy
.gif)
jelítko: hodně těchto příběhů i bývá v Poště pro tebe, jak v české tak slovenské.....
čtenářka....: čím dřív tím líp a tak jak radí holky nížeji.......a hluboce před vámi smekám
, to každý nedokáže adoptovat romské dítě, mám známé co si osvojily romská dvojčata....kluk dobrý, ale holka se moc nevyvedla, sama má dnes dvojčata a rodičům je nechala na krku byť paní je vážně nemocná a prý snad čeká další dítě......a můžeš vychovávat zlatě svatě.....přeji jen vše dobré !
Nejde o to jak mu říct pravdu,ale kdy aby správně pochopil danou situaci.Věk je rozhodující
kareta: no, já mám pocit, že při dnešní byrokracii, je porod přece jenom jednodušší
Jarča*: a teď si vezmi, jakej musel mít hokej ve vztazích můj syn, který odmalička věděl, že má dvě starší sestry, jen se nenarodily jeho mamce, ale "tetě Daně", která by za něj od narození i dejchala, jak spolu měli (mají - máme) blízký vztah 
Jsme taková velká nenormální rodina
Kadla: 9:41 přesně tak to s dětmi je.
Nemám sice žádnou zkušenost s adopcí, ale když jsme měli naší nejmladší, já i manžel jsme měli z předchozích manželství po dvou dětech. Docela jsem se trápila tím,jak jí jednou budem vysvětlovat, že má čtyři sourozence, ale dva má taťka s jinou maminkou a já dva s jiným tatínkem, připadalo mi to hrozně komplikované - a malá se nad tím ani jednou nepozastavila, prostě to od malička brala, že to tak je. Proto si myslím, že čím menší dítě, tím všechno bere přirozeněji.
v první řadě přeju hodně štěstí, aby holčička pěkně prospívala a dělala vám jenom radost.
já sem o tomhle často přemýšlela, když jsem viděla různý filmy nebo i reálný příběhy, jak jsou ty děti pak strašně naštvaný na rodiče, že jim to neřekli a tak dále. mně kdyby máma řekla, že jsem adoptovaná, tak bych byla šťastná, že se mě vůbec ujala a celý život se o mně starala. ale já myslím, že záleží na povaze každého konkrétního člověka. máte pravdu ať to řeknete jak to řeknete reagovat bude stejně. ale nakonec to pochopí a bude vám za vaši péči vděčná. a čím dřív to bude vědět, tím líp. jak jste sama pochopila, dříve než jí to předhodí někdo cizí. pak bych chápala ten vztek, protože člověk má pocit křivdy, že mu jeho nebližší lhali. přeji ať se to vše podaří co nejlépe
