Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

prostě musí být stále středem pozornosti, vynucuje si ji jakýmkoli způsobem a společné hraní her důrazně vyžaduje..

Ta slova vynucuje a vyžaduje mi k pětiletému dítěti nesedí. Myslím, že není v první řadě správné to, že jsou jeho vynucovací a vyžadovací akce úspěšné.

Jinak, je prostřední - všimla jste si, že prostřední děti mají vždycky nejméně fotek. Chci tím říct, že být prostředním dítětem není asi nejpříjemnější. Není ani první, ten nejstarší a "nejrozumnější", který už ledacos může a není ani tím "nech ho, on je ještě malý". Ně prostě pořád někde mezi. Ani malý, ani velký, ani první, ani poslední... prostě taknějak pořád někde uprostřed "davu".
Zkusila bych občas vymyslet zábavu speciálně pro něho, dát mu pocítit, v čem je pro vás první a nejlepší (něco se určitě najde), aby neměl pocit, že je schovaný někde uprostřed.
Ale tím nemyslím, nechat ho vyžadovat, vynucovat a hysterčit.

hejluc:
taky tak.

Taky máme mládě 5 let, spol. hry obvykle končí na zemi, figurky po pokoji. Poslední dobou, když to vypadá že prohraje, přestává ho to před koncem hry bavit a odchází. Ale nepotřebuje být nej jen při spol. hrách - namaloval nejhezčí obrázek, má lepší stavbu z lega apod. Na druhou stranu u druhých hledá něco, co by jim mohl taky pochválit. Neřeším (teda občas vysvětluji) a čekám, až to přejde...

orinka: jen aby to u toho starce nebyla nemoc....

Jířo, až prohraješ ty, zkus se taky tak vztekat , aby to chlapec viděl.....a pořádně to přeháněj a pěkně dlouho, zajímalo by mě jak bude reagovat.....pak bych mu řekla , že přesně tak to dělá on a jak se mu to líbí ?

jeden náš známý hraje týmž způsobem tenis. Sice je už důchodce, ale pokud nevyhraje, je to tak hrozné, že s ním už nikdo hrát nechce, jen jeden obětavec, kterému nevadí, že ho nechá vyhrát. Takže možná je to povahový rys, se kterým nelze hnout. Ale třeba to později bude dobré v tom, že nesnese mít horší známku než jedničku. Kdo ví, co z něj bude

Být vámi,tak hry hraju,nenechám hocha vyhrát,musí si zvyknout,že v životě nejde vše tak,jak by si přál....Vzpomínám si,že můj brácha taky neuměl prohrávat,ze vzteku shodil hru ze stolu....Tak jsme hráli dál sami a on brzo přišel z kouta,nejdřív koukal a pak se začal doprošovat,že by si chtěl taky zahrát-tak musel slíbit,že už to nerozhází,ale stejně to trvalo dost dlouho,než se naučil prohrávat.Taky třeba s kartami je rozhodil po celém pokoji,když puknul....Někomu to trvá asi dýl,než si uvědomí,že je to někdy jen otázka náhody,že vyhrál-nebo prohrál...

Znám jednoho takového dospělého. Je to můj nejstarší syn, ale ten se nevzteká, jen všechno co dělá, "jede na hraně" a neví, co je pud sebezáchovy.
Tenhle problém jsme u něj nechtě vypěstovali. Když mu byly dva roky, narodila se nám dvojčata. Do té doby opečovávaný jedináček, se kterým se chodilo plavat, cvičit, apod., byl najednou na druhé koleji. Rozhodl se, že si tu pozornost vynutí jakýmkoli způsobem.
Dnes je mu 31, jezdí rallye, a kamarádi o něm říkají :
"Pod plynovým pedálem prošlápnutá podlaha, brzdový pedál nenese stopy používání a na palubní desce má nápis - Radši mrtvej než druhej."
Tak pozor, abyste si nevychovali podobného cvoka. Možná se cítí "druhej až patnáctej", protože není tak dobrý jako jeho starší sestra (ani nemůže, vzhledem k věkovému rozdílu) ale ani tak opečovávaný, jako mladší bráška.

Souhlas s anitech : Komplex prostředního. Při vašich společných hrách je on vlastně nejmladší, a tudíž nejméně zdatný. Navíc se zrovna projevuje v tomhle věku "období vzdoru". Přihlaste ho na nějaký sport, ke kterému má vlohy, a kde bude mít šanci mezi svými vrstevníky vyhrávat, ale naučí se i přijmout porážku.
Přece jenom v kolektivu stejně starých dětí si nebude dělat ostudu, že by sebou fláknul na zem a bušil pěstičkama do země.
Doma si to ale klidně dovolí. Neustupujte, nenechávejte ho vyhrávat, a v krajním případě i přes ten zadek ho pleskněte. Je to pro jeho dobro. Musí se naučit, že není středem světa, a že se bude v životě setkávat i s porážkou.

znám jednoho dospělýho, kterej neumí prohrávat. Jednou jsem si dovolila mu vyhodit figurku, a milostpán se urazil a odešel

Je to zvláštní,ale spíš se to projevuje u chlapců,že neumí prohrávat.Každá rada drahá.Určitě mu neustupovat a nechávat vyhrávat.Syn když byl menší to taky tak občas dělal,že se nafoukl,když nevyhrál,ale jak rostl tak ho to přešlo a nebo to nedává najevo.I když jsem si všimla.že si k hrám vybírá spíš slapší soupeře.A tak musím přiznat, že každá jeho prohra mě i trochu potěší,protože ho trochu srazí.A můžete vychovávat a vychovávat v tom to nebude.Asi spíš v povaze,nátuře nevím.

Myslím, že psychoilogové to nazývají komplex prostředního. Nebo tak nějak. Prostě,že to prostřední dítě si musí mezi sourozenci více vybojovat pozornost rodičů. Jakou formou se to děje je sporné, ale prý je fakt, že z druhých dětí obvykle vyrostou schopní a nezávislí jedinci

Přejde to věkem - synovec byl totéž a teď je z něj docela fajn kluk. Dokonce nechá občas vyhrát mladšího bráchu, aby měl radost.

Pětiletému klukovi už se dá vysvětlit, že bude smět hrát pouze, když nebude takhle protivný. Určitě mu ukazujete, že když prohraje někdo z ostatních, takhle nevyvádí.
Nechávat ho vyhrát, to bych tedy nedělala.

Přihlaste ho na nějaký sport, kde může dosytosti projevit svoji soutěživost...