Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem duše veskrze něžná a romantická. A to prosím odjakživa. Milování, vrcholný akt lásky a souznění, je pro mne posvátné, nedotknutelné a patří pouze do soukromí dvou spřízněných duší. Alespoň tak to cítím já coby žena převtělená v plachou laňku.

Muži to mají zařízeno jinak. Jak jsem kdysi kdesi slyšela, správný muž je bojovník, lovec a rozsévač. Pudy má přímo podřízené svému silnému pohlaví, jak je i v odborných knihách mužská chlouba označována. Mezi námi, my ženy ale víme, že muži jsou právě skrze to své pohlaví značně zranitelní, že? No nic, nebudu slovíčkařit a spekulovat nad odbornými pojmy a přejdu radši rovnou k věci.

Můj manžel, takto pyšný majitel silného pohlaví, míval občas o milování zcela jiné představy než já. Zatímco mně k vrcholnému zážitku stačila voňavá postel, vymydlená těla, naprostá tma a především přísné soukromí, on občas zatoužil po změně. I tak intimní a něžnou záležitost totiž někdy chtěl okořenit pořádnou dávkou adrenalinu.

Byla jsem tehdy mladá, pitomá a hodně, moc zamilovaná. A tak jsem občas zcela nelogicky a v rozporu se svým přesvědčením souhlasila, že si užijeme erotické hrátky na jiném místě, než je bezpečí manželské postele. Svatá prostoto!

Pravda, nikdy jsem se nevzdala lacino a bojovala statečně až do posledního dechu. Přesto jsem, já blbounká, nakonec vždycky podlehla a kývla třeba na to, že si vyrazíme do lesa. A tam, ukryti bujným houštím a korunami stromů, zažijeme něco nadpozemského, na co budeme až do smrti smrťoucí vzpomínat. Alespoň tak mi to skálopevně tvrdil a já, abych už proboha měla pokoj, jsem souhlasila.

Mé námitky, že je léto, doba dovolených, chatová osada je plná, a tudíž bude velmi obtížné najít v lese bezpečné a chráněné místečko, byly označeny za nemístnou „předpokakanost“, a tak jsem raději ztichla.

Vyzbrojeni dekou, kondomem a nezbytným proviantem jsme tedy jednoho srpnového rána vyrazili vykonat svou nadpozemskou pouť. Manžel si vykračoval pěkně zvesela a neskrýval nadšení, jak moc se na náš zálesácký zážitek těší. Já jsem vedle něj kráčela tiše a tak nějak smířeně. V hlavě se mi honily myšlenky jako splašené vosy, a ač jsem se usilovně snažila, katastrofické scénáře zcela přehlušovaly jakoukoli milostnou touhu.

Sotva jsme vkročili na okraj lesa, převtělil se můj manžel v muže – lovce. Nehledal ale stopy žádné zvěře. Důkladně ostřil své zraky a zkušeně mapoval terén. Víte, jak to je. Když „to“ muž chce, musí „to“ být nejlépe hned a bez velkých okolků. A on rozhodně nemínil ztrácet čas dlouhým hledáním příhodného plácku. Snaživě a nadšeně mi ukazoval místa, která se mu pro jeho záměr zdála přijatelná, a já jsem je postupně všechna bojkotovala.

A tak jsme šli a šli. Pronikali jsme stále hlouběji do hustého lesa a potkávali čím dál méně lidí. Ve chvíli, kdy jsme kráčeli další půlhodinu a nepotkali ani živáčka, mi v celé nahotě došlo, že teď už se z toho nevykroutím.

Můj lovec našel krásnou mýtinu s měkoučkou travičkou a nekompromisně zavelel: „Tady!“ Z jeho tónu jsem usoudila, že dráždit ho jakýmikoli argumenty se rovná sebevraždě, a odevzdaně jsem kývla.

A pak to přišlo. Rozprostřená deka, jeho hladové oči, moje zoufalství... Chtěla jsem se uvolnit a nažhavit, ale nešlo to. Snažil se opravdu statečně, nicméně marně. Neochvějně jsem udržovala tvar položeného prkna a z této pozice jsem nemínila slevit. Nějaká touha a vzrušení mi byly mocně vzdálené a jen jsem těkala očima na všechny strany, jestli náhodou někde není nějaký zbloudilý houbař.

Najednou se z křoví ozvaly nějaké podezřelé zvuky! Vymrštila jsem se jako blesk a z plna hrdla zaječela: „Támhle něco je!“ Lovec, který byl právě na nejlepší cestě se proměnit v rozsévače, zoufale zaúpěl, popadl klacek a se vzyčeným kopím se vrhl do inkriminovaného místa. Hotový bojovník! Samozřejmě nic nenašel. Jestli tam něco bylo, muselo to prchnout už při tom mém jekotu.

I vrátil se můj lovec – bojovník zpět na deku, aby splnil svou mužnou povinnost. Odhodil klacek, ponechal si jen své kopí a konečně dokonal rozsévačské poslání. Nakonec to tak úplně špatné nebylo – když ovšem pominu početnou armádu mravenců, která se rozhodla právě na naší dece uspořádat manévry.

Když bylo po všem, odcházeli jsme celkem spokojeně domů. Sice jsme byli pokousaní od těch malých potvůrek, ale nijak to nekazilo naše bohulibé rozpoložení. On byl rád, že dosáhl svého a užil si nevšední erotický zážitek, a já byla ráda, že to mám konečně za sebou. A taky mě hřálo vědomí, že můj manžel je opravdu muž, jak se patří: lovec, bojovník a rozsévač. Uznejte sami, co víc si taková něžná a romantická ženská duše může přát?