I naše prapraprababičky si hrály s panenkami
Panenku v jakékoliv podobě má doma snad každá holčička, dokonce i některý kluk na celém světě. Ale znáte historii této nejoblíbenější hračky?
Panenka byla nezbytnou hračkou snad ve všech kulturách. Ve starém Egyptě a Řecku to byly hliněné sošky, amulety a talismany. Ve středověku o panenky pečovaly nejen malé děti, ale obdivovaly a hýčkaly je také dospělé ženy z vyšších vrstev společnosti.
Postupně se měnil materiál, ze kterého se panenky vyráběly, i celkový vzhled. Kolem roku 1400 byly vyřezávané ze dřeva, po roce 1700 už měly i skleněné oči a paruky z pravých vlasů a jejich výroba byla preciznější. Po roce 1800 začali v Německu vyrábět k panenkám voskové hlavy a od roku 1850 zavedly francouzské porcelánky výrobu hlav z neglazovaného porcelánu. Kolem roku 1870 byla pravděpodobně v Americe zhotovena první celuloidová panenka. Později se její výroba rozšířila do Německa, Francie a Japonska.
Panenkový průmysl prožíval velký rozkvět. Někteří výrobci se soustředili pouze na kvalitní okázalé panenky, určené bohatým lidem. Panenky musely odpovídat tehdejší módě a každou sezónu měly nové šaty. Výroba šatů proto byla velmi důležitá. Výbava takové panenky obsahovala stejné doplňky jako výbava její majitelky, od spodního prádla až po drobné ozdoby, klobouk a rukavičky.
Téměř všichni výrobci panenek ale vyráběli nejen panenky z drahého porcelánu, ale i z jiných, levnějších materiálů. Nejčastěji ze směsi sádry, klihu, dřevěných pilin a papírmašé. Tato směs se lisovala a po vysušení byla velmi pevná. Díky tomu se mnoho starých panenek zachovalo do dneška. Přestože se nacházely téměř v každé domácnosti, mají dnes velkou hodnotu – byly to totiž skutečné panenky na hraní a ne jen ozdoba příbytku.
Dekorativní funkci měly tzv. budoárové panenky. To ony byly pouze bytovým doplňkem určeným k ozdobě pohovky. Takto sloužily ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Budoárové panenky byly vždy elegantní a módně oblečené. Hlavičky měly z látky, oblečení bylo kvalitní a nákladné.
Za války bylo získat panenku těžké, a proto si spousta maminek a děvčat pomáhala vlastní výrobou figurek z materiálů, které tehdy měly k dispozici. Nejčastěji šily panenky ze zbytků starého ošacení a vycpávaly je slámou či hoblinami. Po druhé světové válce nastal v naší zemi přísný totalitní režim i pro panenky. Vlastnictví hodnotné panenky bylo zařazeno mezi buržoazní, a tedy škodlivé přežitky.
Panenky 50. a 60. let měly jednotný výraz i oblečení – odrážely dobu, ve které vznikly. I u hraček se vyžadovala průměrnost, jakákoliv snaha o originalitu byla zamítnuta.
Dnes už mají maminky pro své dcerky možnost koupit prakticky jakoukoliv panenku, která je napadne. Ať už bělošku, černošku, holčičku, chlapečka, plačící, mluvící, čurající či chodící. Panenku, která vypadá a chová se jako opravdové miminko. Mohou k nim přikoupit i obsáhlou výbavu od plenek, lahviček a dudlíků přes různá nosítka až po vaničky, postýlky a kočárky. Oblečení je také přizpůsobeno tomu, co je běžné u dětí. A to ještě nebyla řeč o panenkách Barbie. Ale to si pro vás schovám na některé z příštích povídání.
26.5.2006 Rubrika: | Komentářů 14 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5