Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsme se my, houbaři, konečně dočkali. Po horkých dnech přišel déšť a s ním úroda v lese. Kdo miluje houbaření tak jako já, musí přímo pookřát. Každý rok jezdíme 60 kilometrů, abychom si v lese přímo zařádili. Na ta svoje místa už jezdíme 25 let a ještě se nestalo, abychom přijeli s prázdnou.

Musím přiznat, že ovšem máme svého špióna, který jen zvedne sluchátko a zahlásí: „Už rostou, přijeďte!“ . Rodinné příslušníky omlouvá jen horečka nad 40°C, nebo smrt. Nikdo se však nevymlouvá, protože jsme je nakazili houbařskou horečkou už od plenek.  Sice už je to dlouho, ale stále mám před očima dvě postavičky v holínkách, kloboucích s nožíkem a košíkem, které s jásotem hlásí každou houbu, přičemž mně za krkem na „koníčku“ sedí ten nejmenší. S radostí konstatuju, že i ten zbytek, který se přižeňuje do naší rodiny, je stejně zapálený do houbaření. I když se někteří partneři mých dětí vyměnili, houbařů neubylo.

Minulou středu vyhlásil náš známý Váša „houbový poplach“, a tak jsme si na pátek vypsali dovolenou a vyrazili. Ve čtvrtek bylo krásné babí léto a v pátek jsme se probudili do průtrže mračen. Ani to nás v nadšení neochladilo a v šest ráno jsme vyrazili (při vzrůstajícím počtu už dvěma auty) s tím, že se to určitě vybere. Pršet přestalo v osm, takže jsme rozvinuli rojnici a zatroubili k útoku. Při vstupu do lesa jsem jako každý rok pronesla zaklínadlo: „Houby, houbičky, vystrkujte hlavičky, my jsme vaše táta-máma!“, což se našim potomkům v dětství hrozně líbilo.

Je fakt, že místo dlouholetého: „Maminko, hele houbička!“ jsem slýchala: „Týýý vole, podívej, ten je teda vostrej!“ Což mělo být ohodnocení vysoce kvalitního hřibu. Na další hlášky typu: „Hele, nejsou to lysohlávky?“ nebo „Dáme cigáro!“ jsem nereagovala. Musím se smířit s tím, že na houby už nechodím s dětmi, ale s dospělými jedinci.

Přes výhružnou oblohu se náš houbařský den vydařil, což dokládám fotodokumentací. Přijeli jsme domů s nákladem dvou dvacetikilových přepravek a třemi košíky plnými hub všeho druhu. Dorost se umyl a s výrazem naprostého vyčerpání padl do kanafasu. To jim ovšem nebránilo se na osmou zmátořit a odměnit se návštěvou místního pohostinství. Ještě dodám, že Mamenec při čištění odpadl v půl třetí a já jsem posledního klouzka oloupala ve čtyři ráno.

Teď se s pýchou dívám ve sklepě na vyrovnané skleničky hub „na kyselo“, v mrazáku spočívají houby na smaženici a ze spíže na mě vesele jukají houby sušené. Houbařské šílenství skončilo a teď už jen tak pomálu a sportovně.

A co vy? Propadáte každoročnímu houbařskému šílenství, nebo vás houby nezajímají? Milujete procházky lesem s nožem a košíkem za každého počasí? Jaké jsou vaše letošní úlovky? Pochlubte se!