Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsem si zase přerovnávala svůj pracovní kutloch zvaný „šicírna“. To byste nevěřili, co se všechno najde, když to člověk zrovna nehledá. Dala jsem se do přerovnávání šuplíčků, poliček a krabiček a z nich na mě hleděly nashromážděné poklady, o kterých už jsem pomalu ani nevěděla.

Věci rozdělané a z nedostatku času nechané „na potom“, na které už nedošlo. Z jedné zásuvky na mě vykoukl povlak ozdobného vyšívaného polštářku pro miminko Hrochušku. Chybí už jen pár křížkových stehů, jenže se ho dočkají pravděpodobně až vnoučátka. Taky mám v poličce krabici s třemi rozpletenými svetry – prostě mě to přestalo bavit.

Nedodělané korálky, které stejně nenosím ani hotové (proč jsem s tím proboha vůbec začínala?). Ve skříni s ručníky a ubrusy mám igelitku s nastříhaným kostýmem, který jsem před deseti lety nějak nezvládla ušít. Taky vlastním pytel, do něhož průběžně strkám děravé ponožky s mlhavou nadějí, že mě někdy popadne amok a začnu spravovat.

Zrovna tak na mě čeká v proutěném kufru Hrochuščina sukně na všití zipu. Prostě takoví kostlivci ve skříni, kteří trpělivě čekají ve frontě, až na ně přijde řada.

Je fakt, že když se mi taková věc strčí pod nos, jsem schopna to ušít, spravit a dodělat ve chvilce. Jenže jak to jednou odložím, těžko se k takové práci vracím. Občas, když ty věci beru při úklidu do rukou, přemýšlím, jestli je nemám vyhodit. Ale kromě ponožek jsem se k takovému zásadnímu kroku ještě nerozhodla. Tak si myslím, že vzhledem ke stále se snižující šanci, že se dočkám důchodu, mají ti mí kostlivci naději dožít se vysokého věku.

Co vy? Nevlastníte náhodou nějaký nedodělaný „zaručený model“ nebo vaše drahá polovička nedostavěnou loď v láhvi? Dokončíte vždycky všechno, co jste začali?