Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kennedy Meadows na dálnici 108 kousek pod Sonora Pass jsme objevili spíše náhodou. Jedna hospoda, maličký krámek, pár chatek, nádherné horské louky, divoká řeka, dřevěné mostky balancující nad propastmi - a pack station (volně přeloženo půjčovna koní a zásob na cesty divočinou). Ohrada plná koní, parkoviště plné koní a koňských přívěsů, kemp plný koní, cesty plné kobližek. Na výpravách do divočiny z tohoto posledního záchvěvu civilizace jsme občas potkávali výpravy - vpředu kovboj, pohodlně se rozvalující v sedle, za ním řada nakyslých utahaných turistů, polykající prach vířený desítkami kopyt. Začínalo mi svítat, že šátek přes obličej známý od westernových padouchů vylupujících banky a unášejících krásné dívky, má mnohem prozaičtější původ než pouhé maskování - a také, že mě taková akce příliš neláká.

Po sedmi letech mírumilovné koexistence, kdy já jsem ignorovala pack stations a ony mě, přišel kamarád s tím, že by byla sranda jet na koních. Abych byla přesná - myslím, že zmiňoval něco o focení začátečníků a u toho se pochechtával, ale co by člověk neudělal pro obveselení bližního svého. A tak jsme se ocitli na Kennedy Meadows přeci jen v roli zákazníků pack station. Pečlivě jsem se ujistila, že půjdeme jen na hodinovou projížďku, že místní koně nechodí rychleji než krokem - a že mám na krku připravený šátek. Děd v kraťasech přede mnou nastupoval ze schůdků a se mnou zmítaly protichůdné pocity. Mám se urazit, pokud mi schůdky také nabídnou, nebo se jich mám naopak dožadovat, pokud mi nabídnuty nebudou? Nakonec jsem se hrdě vydrápala na svého bělouše sama.

Prvních pár minut jsem si připadala jako na horském kole se čtvercovými koly, ale záhy jsem si zvykla a našla pohodlnou polohu, v níž jsem si neotloukala zadek. Koně se courali malebnými kulisami nejednoho filmu (Kennedy Meadows jsou filmaři docela oblíbené) a mně se to začínalo líbit. Zvlášť když nás ve skupince bylo jen šest a mohli jsme se trošku roztáhnout a nepolykat prach celé výpravy. Zádrhel nastal až na loučce, kde si můj kůň, sveden špatným příkladem oře mého manžela, vyhlásil svačinovou přestávku. Výprava zmizela v lese a protože mi nikdo nic o koních neřekl, nevěděla jsem, co s tím. Můj bělouš nesmělé pobídky okázale ignoroval, vedoucí výpravy pokřikovala zpoza lesa, kde jsem, a já se začínala potit. Nakonec mě vyprostil kamarád, který koni plácnutím po zadku naznačil, že přestává veškerá sranda a jedeme.

Po hodině a čtvrt na koňském hřbetě jsem byla víc fit, než jsem čekala. Nohy mi sice trošku zatuhly, ale nedostavil se omlácený zadek, ani žádné další nepříjemnosti. Manžel i kamarád byli svolní na další kolo koní, ale všichni jsme se shodli, že tentorkát chceme jinam, než na příliš známé a příliš komerční Kennedy Meadows. Večer jsem lezla do spacáku naprosto nadšená - po čtyřech letech zmizela bolest zad. Ani se mi nechtělo usnout - hodlala jsem si toho luxusu užít co nejdéle.

Pokračování zítra