Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V Padang Bai jsme se ubytovali v komplexu Billabong, který mě okamžitě okouzlil svou jednoduchou útulností, dokonale opečovanou zahrádkou a patrovým domečkem se slaměnou střechou, který se stal naším provizorním domovem. Před verandou kvetl ylang-ylang, za plotem šumělo moře a já se těšila na deset rajských dní.

Hned jsme vyrazili do sousedství, kde měli základnu potápěči, se kterými jsme předem dohodli naše plány. Instruktor David (Němec) si nás vzal pod patronát a vysvětlil nám, co všechno nás čeká v případě, že chceme absolvovat kurz pro pokročilé, a dohodli jsme se na zkušebním ponoru na druhý den ráno. Pak jsme se vydali na obhlídku malé vesničky, která byla složená z ubytovacích zařízení, restaurací a potápěčských center a všude kolem bezkonkurenčně vládla němčina. Mnohem horší než poněmčelé Bali, byli místní prodavači sárongů a suvenýrů. Pouliční prodavače normálně ignoruji, neodpovídám a nezastavuji se, ovšem na Bali to chce speciální trénink, protože tihle podlí ostrované hrají na city. Když je nejhůř, chytí vás za loket a zhluboka vám hledí do očí. Manžel si koupil pánský sárong, já brzdila záchvat vzteku způsobený cizí osobou držící můj loket. Vesnička ale byla malá, prodejci stále stejní, a tak nám přibližně po třech dnech dali pokoj.

V podvečer jsme procházeli uličkou u přístavu kolem restaurací a povídali si. Česky. A asi zřejmě dost nahlas, protože najednou něco upoutalo náš sluch. „Ahoj! Čeko? Rybu? Brambory?" Rozhlíželi jsme se kolem dokola a zrak nám padl na Balinésana opřeného o zábradlí jedné restaurace, který se na nás vesele zubil. Anglicky se ujistil, že poznal češtinu, a ptal se nás, zdali jsme přátelé jakéhosi českého kluka. A tak jsme se seznámili s Adamem a Radkou, kteří na Bali vedou potápěčskou školu a v Indonésii jsou už skoro devět let. Vyměnili jsme si veselé historky ze života v Asii a každý večer společně poseděli u kávy a výměně užitečných informací. Mimochodem v té skoročeské restauraci jsme se stali štamgasty, protože dělali nejlepší grilované ryby široko daleko a kromě rýže servírovali vařené brambory s máslem, což je v Asii věc nevídaná.

Ráno, po snídani servírované téměř až do postele, jsme sbalili potápěčskou výstroj a vyrazili na sraz s Davidem. Dal nám stručné informace o místě potápění a opět mi připoměl fakt, že jsem trochu nervozní z toho, že mě čeká premiérové potápění ve vodě, která nemá stabilní teplotu ani chování, vzhledem ke studeným proudům, o kterých nemáme v Malajsii ani ponětí. Ve skupině s námi byla Američanka Donna, začátečnice, a Němec Zigy, amatérský fotograf. Potápět jsme se měli nedaleko, a tak jsme místo do motorové lodi nasedli do dřevěného rybářského člunu, který je vydlabaný z jednoho kusu dřeva a balancuje díky velikým ramenům, takže posádka musí sedět v řadě za sebou. Loďka nás dopravila do nedaleké zátoky – Modré laguny. Voda tam byla průzračně čistá, plná barevných ryb a korálů. Ponořili jsme se nedelako korálového útesu a vydali se podél něj, v čele s Davidem. A proudy tam doopravdy byly.

Cítila jsem se zvláštně a snažila se kopírovat Davidův směr i rytmus, protože v některých místech buďto člověk plul s proudem, nebo se snažil bojovat proti němu, což není věc jednoduchá. Když jsme se konečně jakž takž sladili a začali se kochat podmořským světem, David mi zmizel z očí a našli jsme ho za námi, jak drží Donnu, která dýchá z jeho rezervního regulátoru. Posunky nám naznačil prasklé těsnění na její láhvi a během chvilky závadu opravil. Těch pár minut ale bylo nekonečných, snažili jsme se udržet v proudu, abychom je neztratili úplně, a v takových situacích u slabších jedinců nastupuje stres. Ještě chvíli jsme plavali, ale spotřebovali jsme příliš vzduchu. Vynořila jsem se jako první, unavená, jako bych složila metrák uhlí. Slastné pocity po potápění se nedostavovaly a my se šli uklidnit do centra na kávu. Pro začátečníka je i sebemenší problém zátěž, protože pod vodou si mnohem jasněji uvědomujete, že vám jde o život, což je mnohdy silnější než jakákoliv racionální myšlenka. Ani si nepamatuji, co všechno jsme pod vodou viděli, ale rozhodli jsme se to napravit dalším ponorem. Tentokrát nebyly proudy tak silné a my viděli nádherné tečkované rejnoky, mořské koníky a hejna malých rybiček, obligátního Nema v symbióze se živými korály a zase bylo všechno špatné zapomenuto. Jediným nepříjemným faktorem byla studená voda, která byla místy i vizuálně rozpoznatelná, protože se chvěla jako rozpálený vzduch nad asfaltem.

Pokračování příští středu