Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ahoj tati, tak jsme se šťastně vrátili z výletu a musím říct, že už jsem se tak dlouho netěšil z dovolené domů.

Hned ve čtvrtek ráno, v den odletu, jsem uzrál na zesílenou dávku Imodia Plus, protože netekly jenom nervy. Představa zablokování palubního WC mou maličkostí mě zmobilizovala natolik, že jsem se potíží zbavil už na letišti. Letadlo mělo zpoždění 1,5 hodiny, čímž se výrazně zkomplikoval program toho dne. Cestou do Andorry jsme měli totiž jet přes středověké město Carcassonne, což se přesunulo na neděli. Jenže v neděli byl původně na programu výlet do Toulouse, takže výsledkem byla nedělní celodenní zuřivá jízda busem po jižní Francii ve 40°C vedru, kdy nám na Carcassonne dali hodinu a půl a na Toulouse nám zbyla slabá hoďka.

Ale zpátky na začátek. Ve čtvrtek jsme tedy konečně dorazili do hotelu, kde jsme se museli při ubytování dohadovat o večeři, protože u nás neměli označenou polopenzi, na kterou jsme si připláceli, přestože jsem den před tím volal do centrály cestovky (pod tlakem silné intuice!), ať zkontrolují hotel a polopenzi, že se nebudu v Andoře při ubytování dohadovat o večeři. Jídlo jsem nakonec velmi asertivně uhájil, k čemuž asi hodně přispělo, že se mě průvodkyně bála. Průvodkyně jinak byla nepoužitelná. Nikdy v Andoře nebyla, neznala místní poměry a zahrnovala nás informacemi typu: „Pan řidič říkal, že ...“ Jediný její zájem byl prodat nám lístky do lázní (asi měla provizi) a odřít lidi na fakultativním výletu, který se skládal z toho, že se někam pojede, tam se projdou a pak se pojede zpátky. Cena 18 eur. O den později jsme podobnou trasu jeli tamní MHD za 2,25 eur.

Očekávali jsme panenskou přírodu, romantické stavby a čerstvé horské ovzduší. Přestože jsem na tvoji radu měl tašku plnou svetrů a bund (budete přece jen vysoko v horách!), měli jsme celé čtyři dny 36°C pařáky. Čerstvé přírody a panenského ovzduší bychom si bývali užili víc při celotýdenním rozbití stanu na Jižní spojce než v Andoře. Andorra je totiž průsmyk mezi Francií a Španělskem a taky jediná dopravní spojnice v širém okolí. Andorrou denně projede několik tisíc aut ve frekvenci jedno za druhým, ve dne v noci. Už po půl hodině procházky po večeři jsme tím smradem byli nasáklí a utíkali jsme se nadechnout do vedlejších ulic, kterých moc není a ve kterých také jezdí auta. Domorodci navíc mají zvláštní zvyk (díky levnému bezcelnímu a daněmi nezatíženému benzinu) opustit vůz, za účelem nákupu nebo večeře v restauraci, aniž by vypnuli motor. Nefungovala by jim klimatizace!

Andorra prožívá nebývalý hospodářský rozkvět, zvláště ve stavebnictví. V každém druhém bloku stojí ohrada, jeřábů je víc než domů, těžké náklaďáky a míchačky brázdí zemí a pilní dělníci začínají pracovat již v sedm ráno. Turistické trasy kolem Andorry nevedou loukami a lesem, jak bývá zvykem, ale po výpadovce. Díky rázu krajiny je navíc jasné, že kamkoliv vykročíš, okamžitě se sápeš do „krpálu jak prase“.

Pátek byl opravdu kritickým dnem. Po neúspěšném pokusu o procházku v okolí Andorry, která se táhla okrajem čtyřproudovky, jsme uskutečnili další neúspěšný pokus dojít k památnému kostelu, ke kterému jsme se plahočili škarpou a vedrem do nadmořské výšky odpovídající 4- až 5krát trase Malostranská - Hrad. Kostel jsme nenašli (máme podezření, že nikdy neexistoval), ale aspoň jsme se nahoře nadýchali čerstvého vzduchu, slyšeli jsme zapípat ptáčka a dvě cikády.

V sobotu jsme uskutečnili další pokus o prolomení blbé nálady, nutno podotknout že úspěšnější. Odjeli jsme místní linkou do malého městečka Ordino, kde nás čekalo ticho, krásný vzduch a nádherná výstava ikon (tematicky věnovaná sv. Jiří a Kristovi) v muzeu. Poté jsme se vydali na značenou horskou túru. Vybaveni půllitříkem vodičky a jednou Corny tyčinkou jsme počítali s procházkou Šumavou, načež přišel tvrdý a nekompromisní výšlap po jen těžko přijatelném terénu s převýšením 600 m, aby následoval ještě tvrdší, smrtelný sestup po naprosto nepřijatelném kamenitém terénu, kdy poslední kilometr měl převýšení 400 m, takže to bylo spíš na lano a skoby. Jsme ale stateční, a i když se nám třásla kolínka, byli jsme vyčerpaní, žizniví, hladoví, spálení a vyřízení, nakonec jsme volili život a dolů se sesunuli. Kam se teda hrabe naše bloudění banánovníkovou plantáží na Kanárech! Jo, vrchol měl 1 980 m a bylo na něm krásně.

Večer, když jsme se probrali ze spánku, jsme prošli nějaké obchody a dali jsme si v kavárně na náměstí sangrii. Obrovským pozitivem jsou lidi, kteří jsou usměvaví, vstřícní a záleží jim na tom, aby se člověk cítil dobře. Majitelé kavárniček a restaurací osobně obsluhují a jejich zájem o hosta je upřímný a opravdový.

Pak už následovala jen neděle kompletně strávená s účastníky zájezdu, kteréžto nehodlám komentovat, protože by to nebylo duchovní, ale neodpustím si poznámku, že se ještě pořád nenaučili cestovat a chovat. Navíc trpí utkvělou představou, že když budou mluvit pomalu česky, že jim přece jen někdo porozumí. Rozpáleným autobusem s mizernou klimatizací jsme telegraficky absolvovali již zmíněné výlety historií jižní Francie. Nakonec jsme se přece jen dotkli v jedenáct večer ranveje na Ruzyni a musím říct, že ta přátelská, objímající energie rodné Prahy byla hodně znát.

Tak doufám, že ses aspoň trochu pobavil. Zdraví tě tvůj syn.

Daniel A. Balušek