Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsme se opět rozhodli naplánovat nějakou zábavu na víkend, abychom trochu pozapomněli na pracovní stres. Vzhledem k tomu, že nám nedávno dorazila z Čech zásilka nových krásných lodí, nebylo jiné cesty, než je vyzkoušet na jedné z horských řek. Já jsem narozdíl od svého muže mezi vodáky nováček a rozklepaný amatér, a tak jsem uvítala přítomnost přátel, kteří mají podobné zkušenosti jako já. Společně to – nejlépe s humorem – nějak přežijeme.

Během týdne odpadl jeden pár přátel, protože diplomatické povinnosti mají nad pádlováním navrch... Trochu mě to zamrzelo, ale stále jsem ještě měla vyhlídku dvou dalších začátečníků, kteří mi budou duševní oporou stejně jako já jim. V pátek jsme s vyplazeným jazykem dokonali přípravy od lodí až po gril, abychom se posléze dozvěděli, že ženská část našeho doprovodu má nějaké nepříjemné tušení, které by se prý mohlo vyplnit, a ona má osm psů, o které by se v případě jejího utonutí neměl kdo postarat. Nezmohli jsme se na víc než pokrčení rameny a ztenčili bagáž, připravenou na víkend, jen pro dva. To už jsem ale začala mít různá tušení i já, a když jsme ráno nasedli do auta, raději jsem nasadila sluneční brýle, aby manžel neviděl moje oči, které strachem z našeho soukromého víkendu na vodě téměř předčily velikostí klasický tenisák.

Rozhodli jsme se víkend pojmout jako poznávací a k řece, vzdálené přibližně 120 km od hlavního města, jsme jeli po starých cestách. V každé větší vesnici se konal sobotní trh, tu a tam jsme se zapovídali se zvědavci, kteří nejsou na Evropany v těchto zapadlých končinách příliš zvyklí. Prostě jsme se zasekli každých dvacet kilometrů a k cíli jsme tudíž dorazili, až když se stmívalo. Stmívání by ani tak nevadilo jako fakt, že se příroda rozhodla nás uvítat letním deštíkem, který se proměnil v několikahodinovou intenzivní sprchu, abychom si to dostatečně užili. Já už ale dík podobným zkušenostem neztrácím optimismus, a tak jsme kousek od řeky našli prostorný přístřešek pro poutníky a rozdělili funkce ve znamení emancipace – já se rozčilovala s technikou stavění stanu potmě a manžel se postaral o večeři.

Když jsme se zabydleli a navečeřeli, seděli jsme na schodech přístřešku, pozorovali noční stíny a poslouchali šumění deště a řeky. Jako přízrak se najednou objevily stíny nezvyklé, a to lidské. Kolem nás prošla v řadě za sebou parta rybářů z domorodé vesnice. Na sobě měli jen bederní roušky a orientovali se zřejmě po paměti nebo podle jakéhosi instinktu, protože na kamenité cestě podél řeky šli tmou naprosto jistě. V tu chvíli mi přišly přehnané veškeré naše sáhodlouhé přípravy do přírody a uvědomila jsem si, jak je pro mě čím dál těžší a nepohodlnější opouštět civilizaci.

Ráno jsme pojali velmi odpočinkově a na vodu se rozhodli vyrazit až po obědě. Slunili jsme se u řeky a užívali si odpočinku až do pravého poledne, které nás opět uvítalo deštěm. Vzdala jsem veškeré strachy, nechala jsme se manželem znovu poučit o nástrahách vodního boha Neptuna, nasedli jsme do kanoe a vydali se na horskou jízdu za stupně čtyři. Kdyby nebylo deště, užili bychom si nádhernou scenerii malajské džungle, takhle jsem se ale alespoň soustředila na jízdu, v obtížných situacích si zaječela jako siréna a za hodinu bylo po všem. Byla jsem pasována manželem na skoro zdatného vodáka a v ustávajícím dešti jsem se posadila u mostu, abych tam na něj počkala, než přiveze auto.

Sotva se vzdálil, pod mostem se objevil malý, hubený domorodý mužík, který mě se zájmem z uctivé vzdálenosti pozoroval. V Malajsii si zvyknete na fakt, že barva vaší kůže dokáže některé jedince neuvěřitelně fascinovat, a tak jsem tomu nepřikládala zvláštní význam. Sušila jsem loď a vypustila ho z hlavy. Najednou moje periferní vidění zaznamenalo mužíka mnohem blíž a já s hrůzou zjistila, že Křovák stojí deset kroků ode mě, rozepínaje si kalhoty. Krve by se ve mně nedořezal. Zhodnotila jsem svoje šance – kdybych mu jednu ubalila, pravděpodobně by mě zavřeli za brutální vraždu. Kolem nebylo živé duše, která by mi přispěchala na pomoc. Mužík vytáhl z kalhot svoji chloubu a počal činnost, jež mu pravděpodobně měla zpříjemnit neděli. Neváhala jsem, vytáhla z lodi pádlo a mužíkovi rázně naznačila, co se v příštích vteřinách stane, jestli nezmizí. Naštěstí se lekl a zmizel kdesi v hlubinách džungle, ale ve mně stejně byla malá dušička, a tak jsem stála na stráži s pádlem a nahlas si povídala sama se sebou, abych strachy neomdlela.

Minuty do manželova příjezdu se mi zdály dlouhé jako věky. Rázovala jsem s pádlem v ruce od mostu k lodi a zpátky, když najednou.... Žádný mužík, nebojte se – to jen přes most se z protějšího břehu řítilo stádo divokých koz. V těchto končinách jsme zvyklí na kozy domácí, které maximálně tak zablokují silnici, ale tohle bylo jiné kafe. Celé stádo vedl kozel, který velikostí připomínal menšího mamuta (přeháním samozřejmě) a jeho výraz znamenal všechno jiné, jen ne dobrou náladu. Nebylo cesty, jak se s kozí partou nepotkat. Vyšplhala jsem na zábradlí mostu, z předchozího šoku už v polovičním bezvědomí, a udělala první, co mě napadlo. Začala jsem hlasitě zpívat. Stádo se zastavilo jako mávnutím kouzelného proutku a milá zvířata na mě nechápavě zírala, jako by je můj hlas paralyzoval. Místo zpěvu jsem k nim začala mluvit. Kdyby mě někdo pozoroval, bude si myslet, že jsem zešílela – balancujíc na zábradlí s pádlem v ruce, mluvím ke kozám, prosím je, aby se vrátily, odkud přišly, že už mám dnes opravdu nervy nadranc a víc nevydržím. První se otočil kozel, za ním ostatní a celé stádo se vrátilo svorně na druhý břeh, kde jako by nic okusovalo křoví...

Za pár minut dorazil můj milý a trvalo mu hodnou chvíli, než z mého zmateného blekotání pochopil, jaké historky mu to vyprávím a že jsem právě prošla rychlokurzem sebeobrany v džungli. Dostalo se mi ujištění, že už mě nikde samotnou nenechá, ani kdyby trakaře padaly, a vzhledem k tomu, že mě dobře zná, celou cestu mě po očku sledoval, kdy přijdou vedlejší učinky leknutí a já propadnu hysterickému pláči. Nestalo se tak a já mám silný dojem, že někde ve skrytu své mužské duše byl maličko rád, že jsem se o sebe dokázala postarat...

Tak se vás chci zeptat – co vy a kempování v přírodě?A hlavně co vy a sebeobrana ve chvílích, kdy nikdo není nablízku?