Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dnes bych se vám pokusila naservírovat zase něco málo informací. Co třeba móda? Oblékání? Kterou Šťastnou ženu alespoň trochu nezajímá, jak se oblékají ženy jinde ve světě? Abych pravdu řekla, všechny tradiční oblečky mě ohromě lákají na pohled, ale u toho jsem víceméně zůstala. Bohužel, veškeré moje pokusy o splynutí s davem v tomto ohledu dopadly jako ohromně vtipný pokus o první cenu za nejlepší převlek na maškarním bále.

Především tu máme malajské muslimky. Islám a malajský zákon diktují těmto ženám, aby nevystavovaly světu na odiv více, než je Alláhovi milo, a tak se oblékají do místního oděvu zvaného Baju kurang. Doslovný překlad zní „oblečení bez". Neptejte se mě proč, tenhle oděv se totiž skládá z dlouhé sukně až ke kotníkům, haleny s dlouhým rukávem a šátku. Jediné, co tento kus garderoby postrádá, je snad jen tvar. Sukně a halena se dá nahradit jakýmsi hábitem šitým v kuse a plnícím stejný účel, popřípadě se sukně dá vyměnit za dlouhé kalhoty. Ne každý ale toto dodržuje a některé odvážné dámy, častěji mladé slečny, se ukazují na ulici prostovlasé, v džínách a tílku, v super módních trendech, nebo dokonce v mini. Takové slečny ale musí počítat s tím, že je společnost označí za lehké děvy a ony si už do smrti ponesou nálepku „nečisté muslimky". Jediné, co musím Baju kurang opravdu pochválit, je obrovská nápaditost, co se vzorů a barev týká, a ani materiály nezůstávají pozadu. Naštěstí se Malajky nemusí oblékat do černých burek jako arabky, a tak jsou ulice plné pestrých barev a ženské nepřipomínají hejna černých vran. Vlastním několik kusů baju v malajském provedení, a ač je velmi pohodlné a vzdušné, nosím ho jen doma nebo na ranní procházky po pláži, neb v tom vypadám jak v barevném pytli.

Vedle Malajek tu máme čínskou populaci. Číňanky následují nejposlednější trendy, potrpí si na značkové cokoliv, ale také mají svoje tradiční oblečení, které stojí za povšimnutí. Výběr je velmi široký a jednotlivé hadříky se liší podle toho, k jaké čínské provincii dotyčná žena patří. Několik znaků mají ale všechny společné. Především jsou to látky: hedvábí a satén, dále pak vzory a výšivky, které jsou precizně vypracované, a nakonec střih, který v případě šatů nebo halenek kopíruje figuru a u krku končí otevřeným stojáčkem se zapínáním na speciální drhaný knoflíček. Osobně toto tradiční odívání obdivuji ze všech nejvíc. Bohužel se ale čínská konfekce nachází o pěkných pár čísel mimo moje rozměry, a tak mi nezbývá než se dívat do výloh čínských butiků a přemýšlet o tom, kde sehnat nějakou variaci na dobře živenou Evropanku.

A nakonec si povíme něco o Indkách. Indky jsou tak nějak nejtradičnější a málokdy je potkáte v něčem jiném, než je sárí. Kdo se s ním ještě nesetkal, měl by vědět, že sárí není jen tak nějaký hadr, ale je to obvykle set krátkého bolerka s rukávkem, na které se potom ve vrstvách motá barevně ladící pruh látky. Ten se nejčastěji lemuje zlatou barvou, což je symbolem blahobytu. Pruh látky se nejprve omotá jako nejširší část – sukně a pak se zbytek přehodí a uváže šikmo přes rameno, takže vznikne jakási kukla, z níž pak částěčně vykukuje zmiňované bolerko. U žen s neodstatkem soudnosti pak ještě mezi vrstvami sárí vykukují špeky v důsledku optimistického názoru, že koupit o dvě čísla menší model je zárukou úspěchu v konkurenčním boji o manžela či milence. Sárí pak Indky doplňují tunami cetek z bižuterie, rolničkami na kotnících a ozdůbkami na čele a v neposlední řadě také tetováním hennou na hřbetech rukou či nohou, které po dvou týdnech umývání vypadá jako špatně umyté bláto. Celkově Indky vypadají pořád tak nějak slavnostně, ale já ještě nenašla odvahu se do sárí navléknout a zjistit, jak se to vlastně nosí. Nějak mě to neláká a navíc se svou barvou pleti bych si v tom připadala nepatřičně.

Sečteno a podtrženo, malajská móda je příjemná na oko, ale v případě, že nemá nic společného s vašimi tradicemi nebo náboženstvím, asi se do něčeho podobného hned tak dobrovolně nenavléknete. Už jsem lehce koketovala s myšlenkou, že na příští návštěvu Čech dorazím v něčem skutečně malajském a tradičním, ale přece jen se těším na jiná česká místa, než jsou Bohnice, a tak pro jistotu sáhnu zase po těch džínsech