Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vánoce, Vááááánoce přicházejí... No budiž, ale abych pravdu řekla, nijak zvlášť to se mnou letos necloumá. Vánoční svátky v Malajsii pro mě znamenají několik dní zaslouženého odpočinku, kancelář na zámek a taky trošku stýskání – ale k tomu se ještě dostaneme.

Chtít po muslimech, aby oslavovali podstatu Vánoc, narození Krista, je samozřejmě jedna velká utopie. Ale protože Vánocům čím dál tím víc vládne komerce, ani Malajsie se předsvátečnímu běsnění nevyhýbá a amerického Santu zná každé dítě. V každém větším obchodním domě se tyčí obří umělý strom ověšený ozdobami a polepený imitací sněhu, v supermarketech nám marketingová oddělení tlučou do hlavy koledy a výhodné slevy. Dárky nakupují křesťané, muslimové i hinduisté, cestovní agentury lákají turisty na předvánoční výprodeje... Je to tak trochu blázinec, ve kterém se dodnes nevyznám. Třeba v muslimské domácnosti stromeček stoprocentně nenajdete, a tak mi vrtá hlavou, kam si ty dárky nadělují.

Všechno to hemžení pozoruji tak nějak z dálky. Ve třiceti stupních nad nulou mi ta sváteční nálada nějak nejde pod kůži a já se ze všeho nejvíc těším na to, až se na téměř dva týdny rozloučím s prací a ještě před Štědrým dnem vyrazím s manželem na velkou okružní jízdu po Thajsku, kterou jsme si věnovali místo dárků a ze které se nevrátíme dřív než po Silvestru.

Letos to pro mě budou třetí Vánoce bez rodičů, sněhu a krabic cukroví. A já se rozhodla, že si je užijeme i tak, po svém. Bez stýskání po domově a přemýšlení o tom, jak bych asi zrovna seděla vedle mladšího brášky u štědrovečerní večeře, předstírajíc, že dárky doopravdy nosí Ježíšek. První vánoční svátky v Malajsii mě dost sebraly, protože to byla zvláštní změna. Od počasí až po nepřítomnost zbytku rodiny, všechno bylo nové a trochu smutné. Sice jsme měli návštěvu z Čech, takže jsme se snažili alespoň trefit české vánoční menu a večer probíhal ve veselé náladě všech zúčastněných, ovšem jen do chvíle, kdy jsem usoudila, že je ten pravý čas zavolat mamince. Zbytek večera se pak nesl v duchu slzavého údolí.

Štědrý večer s pořadovým číslem dvě už byl uplakaný méně, ačkoliv jsme zůstali opět ve městě a byli jsme jen sami dva. Možná jsem už trochu otupěla, zvykla si, možná to bylo tím, že jsme se rozhodli navštívit půlnoční mši v kostele svatého Jana, která nám doslova vyrazila dech. Byla dojemná, vážná a komická zároveň. Představte si obrovský kostel, s francouzskými okny, otevřenými dokořán, aby se dalo dýchat. Představte si stejný kostel nacpaný k prasknutí křesťany rozličného původu – Číňany, Indy, Filipínci, Evropany i Američany. Všichni jsme vyfasovali zpěvníček, posadili se do lavic a čekali, co se bude dít. Mše začla krátkým povídáním v angličtině, ovšem díky velmi nepěkné výslovnosti indického duchovního dodnes nevím, co že to říkal. Poté odstartoval „hlavní program" mše. Před oltářem stálo improvizované podium, kde se objevila asi desítka dětí různých národností, přibližně od tří do patnácti let, a sehráli představení o narození Ježíška... Potlesk, který sklidili, byl delší než samotné představení, a abych pravdu řekla, docela mě ti malí herci dojali. Obzvlášť ti nejmenší brali svoje role velmi vážně a člověk měl na konci chuť se rozběhnout a všechny je obejmout.

Po představení následovala další řeč v příšerné angličtině a pak už nastoupil varhaník a všichni spolem jsme zpívali jako o život. Bohužel i kostel se stal obětí komerce a objevili se fotografové a kameramani z místních novin a televizních stanic. Když mi asi třetí v pořadí zamával foťákem či mikrofonem pět centimetrů od obličeje, ztratila jsem nervy. Zbytek noci jsme prochodili prázdnými ulicemi Kuala Lumpuru a snažili se uchovat si vzpomínku na milou mši, bez konce s hyenami z médií. A stejně mi pár slz ukáplo, nejprve opět po telefonátu domů do Čech a pak při představení těch mrňavých nadšenců v kostele...

Vánoce pro mě znamenají čas strávený s rodinou, zimu, sníh či černou břečku za okny, vůni jehličí, jiskřičky v očích mého malého sourozence... Všechno to, co tady není. Snad až jednou budeme mít své děti, říkám si, že bych se ráda vrátila k tradičním oslavě, ať už to bude kdekoliv. A myslím si, že ten letošní Štědrý večer už neobrečím ani trochu. Věříte tomu? Já rozhodně ano. Ale stejně si radši přibalím na cestu pár krabic papírových kapesníků... :)

Veselé Vánoce přeje všem Šťastným ženám