Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Botanika nikdy nebyla mou silnou stránkou, ale rádi cestujeme – a stromy jsou jednou z velkých atrakcí Západu. Určitě jste slyšeli o sekvojích, možná jste byli i v Seqoia National Park nebo o něm četli, takže to s dovolením vynechám. Národní parky mi nahánějí spíš husí kůži. Ráda bych vás pozvala na místa méně známá, kde ještě můžete postát chvilku sami, bez toho, že by o vás zakopávali japonští fotografové a ruské zájezdy.

Redwood - vlastně dva stromy srostlé,  pravý s prohořelým vnitřkem. A nezbytná turistka jako měřítko.

Sekvojí je několik druhů a botaniky prosím, aby v zájmu vlastního zdraví tento odstavec přeskočili. Všem sekvojím se obecně říká redwood (červené dřevo) kvůli zabarvení kůry. Laici pak rozlišují především sekvoje (Sequoiadendron giganteum) a redwoody (Sequoia sempervirens). Sekvoje rostou v Sierře a redwoody na pobřeží.

 

Park s redwoody máme kousek – a je to naše oblíbené letní výletní místo. Kalifornie je polopoušť, osm měsíců v roce zde neprší a léta umí být velmi horká. Stometrové ohromné stromy fungují lépe než jakákoli klimatizace. Z rozpálené subtropické krajiny člověk vkročí do zeleného chladného přítmí, které tlumí všechny zvuky i palčivost slunečních paprsků. Redwoody jsou velmi stydlivé stromy, je téměř nemožné je vyfotografovat. Buď se nevejdou do objektivu, nebo většinu kresby větví propálí prosvítající slunce. A i když se dílo podaří, je nakonec na obrázku strom, který se vymyká měřítkům. Nezbývá než si vypůjčit někde babičku a sekat klasické snímky z dovolené.

Problém s měřítkem vyřešili po svém v Leggettu. Chandelier Tree má průměr kmene u

Průjezdný strom v Leggettu

země sedm metrů, vysoký je sto metrů a starý 2400 let. Skrz něj je vytesaný tunel, kterým projede osobní auto. Překvapivé je, že strom operaci přežil bez úhony a dál ze svých výšin klidně shlíží na pozemské hemžení. Za ta staletí zřejmě přestál horší katastrofy než pár lidiček. Redwoody mají téměř nehořlavé dřevo, lesní požáry dokážou přežít i v případě, že jim prohoří vnitřek kmene.

Když se chce strom dožít vysokého věku, musí být vytrvalý. V parku Henryho Cowella ve Feltonu v Kalifornii najdete strom generála Fremonta. Fremont byl pověřen průzkumem Kalifornie a v roce 1846 ho zastihla nepřízeň počasí v Santa Cruz Mountains. John C. Fremont a jeho výprava nalezli přístřeší uvnitř velikého redwoodu. Údajně vytesali skrz strom okno a komín – po kterých dnes není ani památky. Strom své rány zaceluje. Podobně je to s dveřmi. Dobové fotografie dokládají, že vchod do dutiny byl velikosti dospělého člověka, dnes se tam musí lézt po čtyřech. I tak se nás tam vtěsnalo dvanáct – to jen pro ilustraci, že toto improvizované přístřeší vůbec nemuselo být nepohodlné.

 

Náhorní poušť v Bílých Horách.

Redwoody mezi sebou celý život bojují o místo. Malé stromky jsou stíněné těmi většími, a když pak velikán zemře, chopí se všechny okolní stromky příležitosti. Není výjimkou vidět pět šest vzrostlých redwoodů rostoucích v kruhu, jehož střed tvoří prostor původně okupovaný mrtvým předkem. Občas sroste i víc stromů dohromady.

Sekvoje a redwoody mají pověst nejdéle žijících samostatných organismů na Zemi. Tato pověst je zcela nezasloužená. V náhorních pouštích rostou přes čytři tisíce let staré borovice osinaté (Pinus longaeva). Nejznámější a nejstarší se jmenuje Metuzalém – vědci ho odhadují na 4750 let a nachází se v Ancient Bristlecone Pine Forest v Bílých Horách. Je to taková pustina na druhou. Pokud vyrazíte z kypící Sanfranciské zátoky na východ, projedete zemědělským Centrálním údolím a divočinou Sierry, ocitnete se v úplně jiné Kalifornii. Ospalá pouštní městečka navlečená na dálnici 395. Východně od dálnice už není "nic". Jen nádherná poušť a nad Bishopem právě Bílé Hory. Nejvyšší vrcholek, White Mountain dýchá svými 4344 metry za krk nejvyšší hoře Sierry – Mt. Whitney. Horami vede relativně udržovaná prašná cesta. Na White Mountain je výzkumná stanice, k jejíž bráně se dostanete autem. Představte si, že by se v Evropě dalo vyjet třeba na Matterhorn.

 

Poslední úsek k borovicím se ale musí hezky pěšky. Přestože jsme dvě předchozí noci trávili ve výškách kolem dvou kilometrů a

Borovice osinatá

teoreticky bychom měli být aklimatizovaní, čtyři tisíce nám daly dost zabrat. Funěli jsme jak lokomotivy, často odpočívali a mně se nezaměnitelným způsobem točila hlava. Jak v tomhle může něco žít, a ještě k tomu mnoho tisíc let, je mi záhadou. Vegetační období tu trvá průměně 40 dní v roce. Po zbytek doby je okolní svět zasypaný několika metry sněhu.

Borovice dorůstají výšky patnáct metrů, ale jejich kmeny mohou mít až 3,5 metru v průměru. Kmen je často zbaven kůry, ale velmi tvrdé a odolné dřevo dokáže udržet při životě části stromů po dlouhá staletí. I odumřelé kmeny přetrvají na svých místech až několik tisíc let. Procházet se mezi stromy, živými i mrtvými, které tu existovaly možná už v době, kdy se v Egyptě stavěly pyramidy, je zvláštní pocit. Pustina hor a pustina pouště tvoří nadčasovou atmosféru věčnosti, v které si můžete s uzlovitými velikány tykat. A narozdíl od pyramid nebo sekvojí v národním parku vás u toho nebude nikdo rušit.