Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Otázka, kterou jsem slyšela mockrát. Odpovědět se na ni dá různě. Suchá odpověď, typická pro Pro Silicon Valley, zní: "Nebojím. Těším se, že budu vlastníkem rezidence na pláži." Takzvané "beach front properties" jsou velmi ceněné – představte si, že máte z obýváku výhled na slunce zapadající v majestátném Pacifiku. V současné době nás od oceánu dělí asi dvacet mil skal a Sanandreaský zlom. Z okna na západ hledíme na tisícimetrové Santa Cruz Mountains. Kdyby čistě teoreticky zmizel okraj Pacifické zemské desky pod Severoamerickou deskou, skutečně bychom se ocitli "na pláži". Pacifická deska se ovšem posunuje spíš stranou (severozápadním směrem) podél desky Severoamerické rychlostí 35 mm za rok. Tj. podobnou rychlostí, jakou vám rostou nehty.

Kalifornie (a celé západní pobřeží) je tektonicky aktivní. V devatenáctém století byla drobná zemětřesení velmi běžná. Vymklo se až to v roce 1906, když přišlo THE BIG ONE. Postihlo vlastně celou Kalifornii, ale největší škody napáchalo asi v San Franciscu. Více než polovina z tehdejších 410 tisíc obyvatel zůstala bez přístřeší. Počet obětí je dodnes neznámý. Původní zprávy hovořily asi o sedmi stech, dnes se odhady pohybují kolem tří tisíc. Obrovský požár San Francisca mohl vzniknout kvůli špatné konstrukci domů a narušenému plynovému vedení. Nezapomeňme však, že tehdy pojišťovny neuzavíraly smlouvy na škody způsobené zemětřesením; na vyhořelý dům ano. Spekuluje se o tom, kolik domů bylo skutečně poškozeno zemětřesením a kolik z těch poškozených chytlo samo od sebe.

Další velké zemětřesení možná sami pamatujete ze zpráv. 17. října 1989 zasáhlo Kalifornii zemětřesení s epicentrem pod horou Loma Prieta (přesně tou za naším domem). Tentokrát si otřesy vyžádaly 63 obětí (z toho 42 při kolapsu viaduktu na Nimitz Freeway). Mimo tato dvě zemětřesení bylo dvacáté století až nebezpečně klidné. Jednadvacáté se zdá býti o něco rušnější.

Za šest let mého pobytu se země citelněji otřásla čtyřikrát. Dvakrát z toho vždy v době, kdy jsem zrovna opustila matičku zemi v Boeingu cestou do Evropy. Kamarádi na mě začali pohlížet trošku divně. Třetí zemětřesení jsem také propásla. Zatímco manželovi se kancelář, vzdálená ode mě patnáct mil, zhoupla pod nohama, já jsem klidně kráčela se synkem na procházku. Tyto otřesy byly citelné zřejmě jen v úzce omezené oblasti. Kdyby mi manžel zoufale nevolal a nesháněl mě, ani nevím, že se něco dělo. Čtvrté zemětřesení jsem konečně "cítila". Pokud vím, v šest ráno jsem v polospánku hudrovala na pitomej vítr, co nám rozdrnčel tabulky oken, přičemž manžel vyskakoval a byl v pohotovosti.

No a jak je to s tím strachem? Domek, v němž teď bydlíme, byl postaven v roce 1964 a stojí asi 10 mil vzdušnou čarou od Lomy Priety. Pokud vím, po zemětřesení v roce 1989 se musel opravit prasklý komín – jediná cihlová součást dřevěné stavby. Takže nic strašidelného. Třiašedesát mrtvých v roce 1989 a (možná) tři tisíce v roce 1906 vypadá úplně jinak, když je srovnáme se 43 tisíci mrtvých ročně na silnicích USA. Nebo ještě jinak: v roce 1989 měla Kalifornie 30 milionů obyvatel, z nichž 63 zemřelo při zemětřesení (0,00021%). Tento podíl je v podstatě srovnatelný s jinou živelnou katastrofou: Česká republika měla v roce 2002 cca deset milionů obyvatel a při povodni, která je přeci jen předvídatelnější než zemětřesení, zahynulo sedmnáct lidí (0.00017%).

Tím nechci říct, že hrozbu zemětřesení hodlám podceňovat. Máme přízemní domek. V ložnici jsme si nechali udělat francouzské okno, což kromě estetického efektu znamená, že máme další únikovou cestu ven a nebudeme se muset v noci motat po baráku. Snažím se držet rodinné železné zásoby: trochu rýže, těstovin, luštěnin, nějakou tu masovou konzervu, pár plechovek mléka pro děti. Balík vod v garáži. Snažíme se nevyjíždět nádrž aut nadoraz a mít u sebe nějaké peníze v hotovosti. Pokud spadne elektřina, bude problém natankovat i třeba vybrat peníze v bankomatu. Máme domluvené místo, kde se sejdeme, kdybychom se nemohli sejít doma. Nemám u postele neustále sbalený kufr se základním oblečením, jak se doporučuje. Ale v nočním stolku mám vietnamky. Dokážu si představit, že v Kalifornii žiju pár dní jen v noční košili, ale jak bosky běhám po roztříštěném skle a troskách, si představit neumím.

Zemětřesení mi tedy spánek nijak příliš neruší. Tak jako mi ho neruší představa, že ráno budu muset zase sednout do auta a vyrazit na silnice, kde je nebezpečí nějakého průšvihu tisíckrát větší než pravděpodobnost katastrofických otřesů. V autě mám airbagy, používám bezpečností pásy a děti poutám do autosedaček. Jsou to věci, které mohou zvýšit naše šance na vyváznutí se zdravou kůží. Podobně se jistím i na zemětřesení – protože štěstí přeje připraveným.

Foto: www.usgs.gov a Wikipedia.