Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Další cesta proběhla v duchu předchozím – manžel za volantem a já jako pokorný spolujezdec, podávající tu vodu, tu kávu, tu cigaretu nebo cokoliv, co bylo žádáno, a vyměňující hudbu dle jeho přání. Snažila jsem se mu vykompenzovat řidičskou fušku, co nejvíce to šlo, a dokonce jsem se vybičovala i k jakés takés orientaci v automapě. Ačkoliv Thajci angličtině moc nedají, alespoň na dálnici mají cedule dvojjazyčné. Je  pravda, že anglická verze se podobala velikostí blechám, a tak jsem každou chvíli musela viset napůl ven z okénka a se svými dioptriemi louskat na poslední chvíli odbočky a kilometry, ale aspoň jsem se cítila užitečná.

Rozhodli jsme se dorazit do Bangkoku ještě téhož dne a nikde příliš nezastavovat, i když ukazatele z dálnice nabízely spoustu zajímavostí jako jeskynní chrámy, vodopády nebo cosi, co se skrývalo pod názvem „turistická zajímavost". Po několikátém lákadle jsme neodolali a odbočili u cedule odkazující na obrovský buddhistický chrám i s vodopádem. Po přibližně dvou kilometrech se silnice nápadně začala podobat nudli, téměř až jednosměrce. Vesnička, kterou jsme projeli, zmizela a široko daleko nebylo vidět člověka. Žádná cedule s počtem kilometrů ani názvem místa už se neobjevila. Ručička u stavu nádrže začala věštit, že pokud budeme vodopád hledat ještě chvíli, zpátky budeme auto tlačit. Na přibližně osmém kilometru jsme to vzdali a vraceli se zpátky. Na ceduli u dálnice jsme si přečetli znovu název místa a šli se zeptat do vesnice na bližší informace. Místní na nás koukali trochu vyděšeně, jeden ukazoval doleva, druhý doprava, třetí předstíral, že nerozumí naší výslovnosti. Vzdali jsme to úplně. Zjistili jsme až po čase, že Thajci se prostě snaží nalákat turisty na každou blbinu a ze šutru u silnice udělají památné místo s třístránkovou historií. A moje rada? Nevěřte thajským odbočkám v případě, že k nim někdo zapomněl dopsat kilometry...

Toho dne jsme projeli východní pobřeží . Města Chumphon a přístav, odkud vyplouvají lodě na ostrovy Ko Samui a Ko Phangan, s názvem Prachuap Khiri Khan, kde se vám při troše nepozornosti podaří zabloudit tak, že hodinu nemůžete najít nájezd na dálnici, a nakonec Petchaburi, poslední větší město na jih od Bangkoku. Krajina, kterou jsme projížděli, byla naprosto fascinující. Žádné palmové plantáže, jen čistá, téměř netknutá příroda. Před Prachuap Khiri Khan mi výhled z okna bral dech. Tato oblast je totiž nejužším místem Thajska, od moře k hranicím s Barmou je to pouhých deset kilometrů a celá hranice je lemována náderným pohořím, s údolíčky, kde místní pěstují rýži a ovoce a produkty pak prodávají v dřevěných stáncích kolem silnice. Je to kraj jakoby nedotčený civilizací a lidé tam vypadají ohromně spokojeně a zdravě. Jídlo jsme řešili alternativně na benzínkách a slíbíli jsme si, že v Bangkoku se podíváme tomu skutečnému thajskému jídlu na zoubek, doufajíce, že tam s angličtinou uspějeme.

Na okraj Bangkoku jsme dorazili k večeru. Manžel už začínal mít od únavy skleněný pohled, a tak jsem se zaradovala, že už za chvíli najdeme nocleh a pár dní si v hlavním městě od auta odpočineme. Měli jsme i přibližný cíl, kde ubytování najdeme. Ovšem spleť městských dálnic nám dala zabrat ještě na další dvě hodiny, kdy jsme luštili mapu, cedule, obtěžovali policisty, kolemjdoucí a vůbec kohokoliv, kdo nás posléze posílal úplně jiným směrem, než rádce předchozí. Až jsme konečně dorazili na Siam Square, místo vyhlášené levnými a slušnými hotýlky. Dva dny před Štědrým dnem asi překvapilo jen nás, že ani jeden z deseti podniků neměl volný pokoj, a tak jsme se vydali o dalších pár kilometrů dál, do proslulé ulice Khaosan, kde se sjíždí baťůžkáři z celého světa. Ulice se v noci  promění v trh, kadeřnictví a piercingové salony na ulici. Je to útočiště jak pro turisty, tak pro různé podivné existence, které se vám snaží nabídnout vše od sexu, přes drogy až po odcizení vašich osobních věcí. Probojovali jsme se davem k prvnímu hostelu, kde se ukázalo, že pro nás pokoj mají. Manžel mě poslal na prohlídku pokoje, čemuž se smíchem říká hygienická kontrola, a bylo jasno. Konec bloudění. Blížila se jedenáctá hodina, večeři jsme si dali jen lehkou, užili si fakt, že si ji můžeme vybrat v anglicky psaném menu, a chystali se k zaslouženému spánku. Ovšem jídlo v příjemné restauraci nás docela probralo, a tak jsme se rozhodli ještě chvíli bdít a udělat si malý výlet do čtvrti Patpong, odkud pocházejí všechny historky a zkazky o sexuálních službách v Thajsku, kde němečtí turisté utrácejí svůj prázdninový rozpočet za thajské slečny na jednu noc a kde sexuální fantazie neznají hranic. Byla jsem hrozně zvědavá, jak takové místo vypadá, jakou má atmosféru a kolik je na všech těch thajských historkách pravdy....

Pokračováné příště ;)