Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Náš výlet na známý ostrov Santorini, jeden z nejnavštěvovanějších řeckých ostrovů, se málem nekonal. Petr vždy zdůraznoval, že nenávidí nepřesnost a loudavce a že při smluveném srazu a odjezdu kamkoliv nebude tolerovat ani malý pozdní příchod. Jenže tehdy se čekalo na autobus, stále nejel a už měl asi půl hodinu zpoždění. Místa na velké lodi byla zamluvena a zaplacena a lodi většinou vyplouvají přesně. Petr stále někam telefonoval, nakonec už zvyšoval hlas a po půl hodině přijel jiným autobusem jeho dobrý známý s tím, že původní autobus má poruchu. Divil se, proč tolik kraválu, jedná loď nám ujede, pojede přece druhá a řekl: "Péťo, ty už jsi nervózní jako ti vystresovaní Němci."

Nakonec vše dobře dopadlo, loď jsme stihli a po delší plavbě jsme dorazili ke břehům ostrova Santorini. Je to vulkanický ostrov, který byl kdysi dávno (asi r. 1600 před n.l.) oddělen od ostatní pevniny. Z přístavu nahoru je tak strmé stoupání, že je možno buďto použít lanovku, nebo tradiční přepravu na oslících. Bylo tehdy 45 °C, ale díky neustálému mořskému větříku se ani nezdálo příliš horko.

Architektura na Santorini je úžasná, vše v bílo-modré kombinaci a tisíce květů na zídkách. Malé kapličky s kopulemi, domky s modrými oblouky kolem dveří a oken, krásné kostelíky, uzounké uličky - prostě nádhera. Byly tam k mání velmi levné zlaté šperky, všichni se rozprchli po obchůdcích a tavernách, byl to opravdu nádherný výlet. Pak následoval celodenní výlet do Iraklionu, tamější muzeum a architektonické pozůstatky v Knosu by potřebovaly více času než jeden den. Minojský palác měl údajně až 1400 místností v několika podlažích, už tehdy (v 2. tisíciletí před n.l.) byly vybaveny tekoucí vodou, splachovacími záchody, kanalizací a topením v podlaze. Částečná rekonstrukce paláce byla prováděna v letech 1900-1940. Pak jsme pluli lodi do Agios Nikolaos, to je velmi půvabný přistav, a pozdě v noci jsme dojeli autobusem domů.

Jedno odpoledne bylo věnováno ochutnávce mořských plodů a po něm následovala improvizovaná hodinka s vyprávěním Petra Novotného. Jsem velmi zvídavý tvor, ale když ty mořské potvory vidím na talíři, ač bych chtěla zjistit, jak chutnají, prostě nemohu se přinutit. Takže jsem se spokojila s pečivem a tzatziki. Bylo velmi dobré a jeden věcně hladový desetilety chlapec spořádal vše za mne.

Jednou jsme pluli téměř pirátskou lodí na ostrůvek Dia, to plavidlo bylo kouzelné. Vyřezávané dřevěné zábradlí, vpředu i vzadu mořská panna, místy to s námi hezky házelo. Zastavili nám dvakrát cestou, abychom si mohli zaplavat v teplé a průzračné modré vodě, na ostrůvku čekalo občerstvení a nějaká doba k lenošení. Míjeli jsme malý opuštěný ostrov se zbytky obydlí - dříve tam žili malomocní a byli tak izolováni od ostatního světa.

Pohled na Krétu z koňského hřbetu

Velmi silným zážitkem pro všechny přihlášené byl večerní výlet na koních do horské vesničky, kde na nás čekala krétská večeře, grilovaná masa a zelenina, tzatziki, bílý chléb, víno a zákusky. Autobusem jsme odjeli ke koňským stájím - koně tuto náročnou cestu v době sezóny dle zájmu absolvovali až dvakrát denně. Pokud ve dne, v tom horku, museli nést těžká těla turistů, to nám jich bylo opravdu líto, ale večer už bylo klima pro nás i pro koně příjemnější.

Na velkém dvoře u stájí nám nejdříve Petr se synem vysvětlili, jak se koně ovládají (krátký rychlokurz řízení nemotorového vozidla). Prý chytit otěže, při zatáhnutí doprava půjde kůň doprava a opačně, po mírném stisku koleny údajně zrychlí. Oni měli stejně tu trasu za ta léta zažitou, že je ani nebylo nutno řídit. Pak následovalo přidělováni koní dle našich podstav - mě hlavně zajímalo, jak se dostanu nahoru (když poblíž nebylo vidět žádný vysokozdvižný vozík).

Dostala jsem krásnou bílou statnou a vysokou kobylku, bylo jí devět let a byla něco jako zkušený vůdce stáda, ovšem vždy jistila a uzavírala průvod, neboli karavanu. Sice pánové Novotní měli jistě pěkných pár kilo více oproti mé maličkosti, ale na koni byli jako doma, kdežto pro mne to měla být první zkušební jízda. Nahoru mne vysunuli dva statní Řekové, nohy vstrčili do šlapadel, otěže do ruky a "dělej, co umíš".

Někdo snad řekl, že nejkrásnější je pohled ze hřbetu koně, ale.... ten strašný pocit vysoko nad zemí, opěradlo žádné, ani zábradlí, jedinou oporou jen otěže v ruce a snad ta dlouhá hříva? To pode mnou se při každém kroků vlnilo a pohupovalo, získat stabilitu byl opravdu nelehký úkol, ještě ke všemu se už stmívalo. Že se kobylka se svou dlouhou šíjí každou chvíli sehne za trsem trávy až k zemi vlevo či vpravo a já téměř padnu na hubu v poloze ležmo tváří dolů a budu se křečovitě držet a modlit, to mi nikdo předem neřekl. Jen mne napadlo, že jsem vlastně dvakrat pojištěná, jednou v ceně zájezdu a podruhé s kreditní kartou, snad by nebohé dětí něco dostaly?

Pokračování zítra…