Ostrov modrý a bílý, II. díl
Ačkoli se Turci a Řekové dvakrát v lásce nemají a jejich vzájemné vztahy můžeme přirovnat asi ze všeho nejlépe k ostražitému pozorování dvou kocourů zkušených v boji, jejich kuchyně mají hodně společného. Je to koneckonců pochopitelné, protože v jejich dějinách najdete spoustu styčných bodů, vlastně spíš válek. Ale i jim můžeme přičíst nějakou zásluhu, přinejmenším se díky nim lidé přiučili něco nového. A o kuchařích to platí samozřejmě také.
Když navštívíte ostrov Samos, na Turecko se můžete při troše štěstí koukat z terásky svého hotelového pokoje, nebo si tam za pár eur dokonce zajet lodí na výlet. Takže do kuchyní si místní s tureckými kuchaři doslova nahlíželi a k opisování měli skutečně příležitost.
Co mají tedy společného turecká a řecká kuchyně? Především používání olivového oleje. Ten je sice kaloricky bohatý, nicméně velmi zdravý, a pokrmy připravené na něm chutnají prostě výborně. Díky tomu, že klima v Řecku a Turecku olivovníkům přeje, je olej cenově dostupný pro všechny. Olivy tu mají všechny barvy i velikosti – černé, nafialovělé i zelené. Řekové je turistům obvykle nabízejí v nálevu s čerstvým rozmarýnem a troškou citronové šťávy, v Turecku jsem se setkala spíš s olivami nakládanými do soli. Po nich máte tu správnou chuť na pití. Olivy či olej z nich patří také k oblíbeným suvenýrům pro turisty.
Dalším styčným bodem je hojné využívání lilku neboli baklažánu. Tahle vynikající zelenina u nás zatím není moc v oblibě, což je škoda. Možností úprav je mnoho a v oblasti Středomoří se bez něj prostě neobejdou. Lilky známe jako tmavofialové nepravidelné plody, ale variant je mnoho – mohou být žíhané, dokonce téměř bílé. Turečtí i řečtí kulinářští mistři znají rozličné způsoby jak s baklažány naložit – vynikající je třeba pikantní lilkové pyré s trochou česneku a oleje, grilované lilky v tomatové omáčce nebo lilky plněné kořeněnou rýží. Rýže se coby náplň těší oblibě – najdete ji v plněných vinných nebo zelných listech, což je tamní specialita, a v každém podniku, který za něco stojí, ji musí mít.
Čím se ale obě kuchyně zásadně odlišují, je používání vepřového masa. Zatímco Řekové jej konzumují často a rádi, Turci nikdy. Důvodem je pochopitelně islám, který konzumaci vepříků věřícím zakazuje, zatímco pravoslavní Řekové jsou v tomto ohledu bez omezení. Naopak oboustranná je záliba ve velmi sladkých cukrovinkách. Z baklavy a různých jiných ořechovomedových cukrátek trnou zuby, jak je to sladké. A člověk pomalu chápe, proč asi ty harémové krasavice byly tak kyprých postav. Na druhou stranu se často místo klasického moučníku podává meloun, v Řecku třeba vychlazený jogurt s hroznovým vínem, ořechy a medem. Ten bych tedy ráda potkávala na jídelním lístku v českých restauracích.
Vraťme se ale ještě na ostrov Samos. Právě tady jsem se dostala na rodinnou oslavu, na níž se hodovalo v typicky řeckém stylu. Ne jako u nás, kdy si způsobně dáte každý chod zvlášť. Zde se přineslo na stůl vše, co se v průběhu večera mělo sníst. Tzaziky, feta, olivy, nakládaná červená řepa, bílý chléb připomínající naši veku, mísy se salátem z rajčat, okurek a červené cibule, ochuceným olejem a bylinkami, k tomu se grilovaly obří špízy z několika druhů masa. Každý si bral, na co měl chuť a v jakémkoli množstí, pilo se víno i ouzo a celé to trvalo několik hodin. Vlastně proč ne? Pod hvězdou středomořskou oblohou a za šumění mořských vln by byl hřích spěchat…
Samos:
1.2.2006 Rubrika: Cestování | Komentářů 6 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
