Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Šťáva plná vitaminů

Šťáva plná vitaminůPřipravte si domácí šťávu, která bude chutnat celé rodině...
pošlete nám recept

Magazín pro Šťastné ženy

 

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.

Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.

Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.

S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.

No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.

Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.

Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?

Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?

Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.

Jana


10.1.2019   Rubrika:   |   Komentářů 106   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-104
Haninka
Haninka - 11.1.2019 10:54

Jarča mi to sebrala z klávesnice - ono taky docela záleží na výchově. I moje děti mají jiné priority a minimálně starší syn by si mohl všechno z toho s přehledem dovolit, ale jaksi o to nestojí. A mladší značkové hadry a "správný" mobil má, ale od 15ti chodí na brigády vydělává si na to, protože ani pro mě to není priorita.
A pořád bych měla na mysli, že je to moje - a s největší pravděpodobností jediné - vnouče.
Ale od toho je diskuze, abychom tu napsaly své názory a je jen na Janě, jak se rozhodne. Byla bych moc ráda, kdyby nám sem své rozhodnutí napsala. Držím palce smajlik - 45

 
PEGG
PEGG - 11.1.2019 10:49

Víc než nějakého vděku či nevděku, ten nečekám od nikoho, bych se bála, že zemřu dřív než vyroste.

 
PEGG
PEGG - 11.1.2019 10:47

Jarča* - 11.1.2019 10:40smajlik - 47 taky mám takové děti. Dnes už dospělé, ale nikdy nešly se stádemsmajlik - 68

 
Jarča*
Jarča* - 11.1.2019 10:40

mam-ča: no já nevím, ale moje děti nikdy nechtěly značkový mobil ani značkové hadry. O dovolené v Karibiku nemluvěsmajlik - 68 Řekla bych, že jsme žili docela skromně, jejich zájmy byly někde úplně jinde, a myslím, že dospěly bez úhony.
Já pořád myslím na to, že je to pro Janu jedinej blízkej človíček na světě.

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 10:22

PEGG: Všimni si toho, co píše Bellana - 10.1.2019 23:39
Ta holčička pravděpodobně nebude vděčná, že se o ní stará babička. Dítě to bere jako samozřejmost. Bude chtít stejnej mobil, jako maj holky ze třídy, značkový hadry a dovolenou v Karibiku.
Babička bude mít důchod, příspěvek jako pečovatelka...a omezené síly tohle všechno holčičce poskytnout.
Jana má už teď strach, že to nezvládne. Není lepší, když bude holčička adoptovaná jako mimino, než aby se jí babička musela vzdát ve školním věku ?

 
PEGG
PEGG - 11.1.2019 10:10

Nečetla jsem všechny příspěvky, ale já bych do toho šla. Ano, bude to velmi těžké, ale představa, že se nepostarám o vlastní vnouče, když se na něj jeho máma vykašlala, je pro mě nepředstavitelná. Rozum mi sice říká, že kdyby se dítě dostalo do milující rodiny, kde by mělo šanci na normální život, je určitě lepší. Ale dobrovolně připustit, že tu malou už nikdy neuvidím, bych prostě nedokázala, puklo by mi srdce.

 
mam-ča
mam-ča - 11.1.2019 9:08

Souhlas s Bellanou. Finanční stránka věci není zanedbatelná. Jana má ještě do důchodu daleko, a práce z domova nemusí být napořád. Je na to na všechno úplně sama. Na nějaké sociální dávky by sice měla nárok, ale nesmí nikdy marodit, protože mimino se neptá, jestli máš horečku nebo hexenšůs.
Vzhledem k tomu, že se dcera pohybovala v pochybné společnosti, a pravděpodobně brala i drogy, je třeba počítat i s tím, že dítě tím bude poznamenáno. Třeba jen tím, že bude 24/7 plakat. A na to musí mít pečovatelka nervy jako špagáty.
Holčička má špatný vstup do života už tím, že je nedonošená, natož pak "dědictví" genů po svých nezodpovědných rodičích.
Dejte holčičku k adopci. Bude mít úplnou milující rodinu, která to zvládne fyzicky, psychicky i finančně.

 
Jarča*
Jarča* - 11.1.2019 9:01

A ještě dodatek - nejmladší dceru jsem měla v 34 letech. Z mého dnešního pohledu jsem byla mladice, ale tenkrát jsem si připadala jako už postarší matkasmajlik - 16 A když se nad tím tak zamyslím, cítím se pořád stejně jako před těmi 20 lety. Co by mi asi vadilo, by bylo nevyspání se s miminem, ale jinak si nemyslím, že bych dneska nezvládla to, co jsem zvládla tenkrát. Jen ta práce z domova by k tomu byla náročnější, ale jak píše Haninka, zase by se dalo zaplatit si nějakou výpomoc. A až by šlo dítě do školky, bylo by to už zase lepší.

 
Jarča*
Jarča* - 11.1.2019 8:48

Mojí maminceje75 let, a každý měsíc jezdí vlakem 130 km daleko hlídat na víkend pravnuka. A jezdí tam takhle od jeho cca půl roku. Vím, je to jen víkend. Jen jsem tím chtěla říct, že na to, co někdo zvládne v 75, by si třebas netroufnul někdo jiný o 10 let mladší. Záleží, jak se kdo cítí. Já jsem jen o 2 roky mladší než Jana, a vím, že pokud bych měla možnost té práce z domova, že bych na jejím místě do toho šla. Tím spíš, že ona vlastně nikoho jiného nemá, s dcerou asi moc počítat nemůže. Byla by to fuška, o tom žádná, ale snad by to vyvážily i nějaké ty radosti.

 
Haninka
Haninka - 11.1.2019 8:10

Bellana: Jana píše, že pracuje jako účetní a pracovat by mohla z domova, takže předpokládám, že by měla rodičovskou, pěstounský příspěvek a mzdu, myslím, že v tom by problém nebyl, naopak, při souběhu těchto tří položek by si mohla dovolit zaplatit nějakou studentku, která by jí třeba dvě tři hodiny denně povozila kočárek.
Ano, z racionálního pohledu máš pravdu, když já si pořád myslím, že by u mě převážilo to, že by mi to bylo líto.

 
Bellana
Bellana - 10.1.2019 23:39

Romantiku a city dám stranou. Je mi pětašedesát. Když si představím, že se musím starat o devítileté dítě, je mi mdlo. A co finanční stránka věci? Čtyři roky rodičovská plus pěstounský příspěvek a pak čtyři roky jen ten pěstounský příspěvek nebo po roce předčasný důchod. Kromě toho je naivní myslet si, že dítě bude andílek a bude vděčné, že je u babičky. Je to velmi nepravděpodobné. Spíš bude naštvané, že nemá to, co jiné děti a že se na ně matka vykašlala.
Už takto má to dítě mizerný start do života. Dala bych mu šanci na úplnou adoptivní rodinu. I když by mi to bylo líto.

 
Haninka
Haninka - 10.1.2019 23:13

Arna: a Ty jsi v tom věku, jak píše Jana, měla v péči 24/7 malé miminko a bylas na něj sama, že víš, jaké to je a proto nám říkáš, že si to nedovedeme představit? Jana se ptá na názory a postřehy, tak buď prosím, tolerantní a nech nás vyjádřit náš názor a nenapadej nás za něj smajlik - 31

 
denkas
denkas - 10.1.2019 22:06

Arna: no já myslim, že tady hlavně jde o ten věk! Mladý člověk zvladne hodně. Taky sem zvládla sama tři děti, ale jak řikam, byla sem mladá.

 
Arna
Arna - 10.1.2019 21:55

denkas: smajlik - 47 Vím jak je to tězké i se psy když potřebuješ někam jet nebo když přijde nemoc. A co pak s malým dítětem. Ale to zná dnes každá svobodná matka bez podpory rodiny.

 
denkas
denkas - 10.1.2019 21:49

Kozoroh18: Nevíš co by tě čekalo smajlik - 26 to nikdo neví. Už jen proto, že každé dítě je jiné a hlavně proto, že i ty bys byla úplně jiná. Starší, unavenější, možná nervóznější, časem i nějaký neduhy by se ozvaly.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-104
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

    Zpíváte si občas doma?

    Celkem hlasovalo 313188.
    Archiv anket.