Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Šťáva plná vitaminů

Šťáva plná vitaminůPřipravte si domácí šťávu, která bude chutnat celé rodině...
pošlete nám recept

Magazín pro Šťastné ženy

 

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.

Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.

Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.

S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.

No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.

Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.

Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?

Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?

Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.

Jana


10.1.2019   Rubrika:   |   Komentářů 106   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,6/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-106
Haninka
Haninka - 10.1.2019 13:10

Jani, Ty už jsi vlastně skoro rozhodnutá do toho jít, když už to máš takhle promyšlené. Jsem o něco malinko mladší a popravdě řečeno, nedovedu si to představit, ale ještě mnohem méně si dokážu představit, že by to mrně šlo do kojeneckého ústavu. Takže já bych do toho - jak se znám - šla. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Dej tomu alespoň šanci. Moc Ti - a vlastně oběma - držím palce. Kdybys bydlela nedaleko mě, s radostí bych Ti pomáhala!

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-106
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

    Zpíváte si občas doma?

    Celkem hlasovalo 278850.
    Archiv anket.