Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Šťáva plná vitaminů

Šťáva plná vitaminůPřipravte si domácí šťávu, která bude chutnat celé rodině...
pošlete nám recept

Magazín pro Šťastné ženy

 

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.

Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.

Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.

S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.

No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.

Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.

Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?

Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?

Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.

Jana


10.1.2019   Rubrika:   |   Komentářů 106   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,8/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-106
enka1
enka1 - 12.1.2019 16:07

Ještě jsem nečetla předchozí komentáře, ale jestli Janě úměrně věku slouží zdraví, není o čem přemýšlet. Nebyl by nárok i na MD? Vůbec bych nepřemýšlela, jestli za pár let zvládnu puberťačku, takový obavy má i mladší "rodič". ...........

 
rychlonožka
rychlonožka - 12.1.2019 9:19

A ještě dodatek: život s milující babičkou může být i kvalitnější, než pendlování mezi rozvedenými rodiči. A jednou, až ta malá vyroste, a bude ve věku, kdy adoptované děti začnou pátrat po příbuzných, může babičku vyhledat a říct jí - proč sis mě nevzala, já na tebe pořád myslela. A babička jí řekne, víš, já se bála, že tě nestihnu vychovat. A vnučka řekne, mělas to aspoň zkusit. Vyrůstala jsem u cizích, i když mě měli rádi, zajímalo mě, odkud vlastně pocházím. Každý adoptovaný tím projde. Většina se to jednou dozví. Jano, udělejte všechno pro tu malou. Nemá teď nikoho, než Vás. Každý rok péče, který jí dáte, je pro vás obě dobrý.....

Blízké lidi by měl člověk mít blízko....a ne je dávat jinam.....není co rozhodovat. Jste teď jediná, koho malá má. Nehledejte důvody, proč to nejde. Hledejte způsob, aby to šlo.

 
rychlonožka
rychlonožka - 12.1.2019 9:13

Moc těžká situace...a každá rada drahá. Samozřejmě by bylo ideální, aby Jana měla ve svém blízkém okolí příbuzné či známé, kteří by byli nápomocni při výchově. Třeba neteř, která má jedno a další mít nemůže, nebo bezdětné sousedy, s nimiž kamarádí. Kteří by dítěti rádi dělali tetu se strejdou a pomáhali při hlídání či volnočasových aktivitách. Vzít si to sama na triko asi bude při svědomitosti Jany připravit si doživotní permanentní stres. Jana se bude bát každé chřipky, každé hospitalizace, protože co a kam s dítětem? Nemůžeme být až takoví optimisti, abychom předpokládali, že manželé, kteří by malou adoptovali, nechají Janu chodit na návštěvy, kdykoli bude chtít, nechají ji zasahovat do výchovy, budou jí malou dávat na hlídání...určitě ne. Budou ji chtít pro sebe, eventuálně pro svoje rodiče, kteří se vlastního vnoučete nemohli dočkat, vždyť kolikrát se o vlastního potomka soudí bývalí manželé, kteří ho nechtějí tomu druhému nechat. Neumím si představit, že si adoptivní rodiče k dítěti vezmou vlastní babičku jako bonus....

Jako ženská ve stejném věku vím, jak jsem ráda, že žiju sama. Ano, užila jsem si svoje první a poslední vnouče hodně, trávila s ním maximum času, ale to mně bylo o deset míň, když se narodilo. Už dávno sem nechodí na noc s plyšákem, má svoje zájmy, dává i přednost rodičům. Už nejsem ta první, která byla připravená kdykoli vyrazit do herny, na pískoviště, protože si na to uměla udělat čas a doma jí nic neuteklo. Ale vím, že kdyby se cokoli stalo, jsem připravená se maximálně postarat. I kdybych po čtyřech lezla. Když Jana dá dítě k adopci, do konce života si bude říkat, jak asi holčička vypadá, co dělá, zda má v životě dost lásky, a bude na ni vzpomínat s lítostí.

Těžká rada. Ale já bych to dítě nedala. Vzala bych si je k sobě. A na to, co jednou řeknou holčičky spolužáci, a jak s ní jednou vyžiju v důchodu, bych se teď skutečně vykašlala. To bych řešila, až to nastane.

 
kubikm
kubikm - 12.1.2019 8:44

já bych udělala toto - zkusila bych se domluvit se sociálkou a dítě dát rovnou z porodnice k adopci...lidi, co mají žádost, leta na volné dítě čekají, jsou prověření.
Tak by dítě mělo šanci žít normální život. Vím o 2 takto adoptovaných dětech - jedna rodina to okolí řekla, druhá ne. Obě děti se mají príma. Do té jedné rodiny se potom ještě k děvčátku narodil chlapec.

Mít dítě u sebe by pro Janu byl risk, že se její dcera rozhodne vzít dítě k sobě...a potom zase se o dítě nebude starat, nakonec se zase drogy projeví.....
Jano, dopřej dítěti normální životsmajlik - 45

 
sallie
sallie - 12.1.2019 2:28

Jano, já si myslím, že cokoliv, co té malé dokážeš předat, je lepší než kojeňák.... možná to nepůjde, ale když to nezkusíš, tak imho budeš vždycky litovat a přemýšlet, co by bylo.
Co z holčičky vyroste, to samozřejmě nikdo neví, kdo ví, jakou bude mít zátěž, jestli byla matka na drogách atd....

Pak teda varianta adopce / pěstounská péče, kde by byl umožněný styk s dítětem - prostě bys jí dělala regulérně babičku.... ale tyhle vztahy bývají složité i ve vlastní rodině, natož s "cizími"...

 
kobližka
kobližka - 11.1.2019 20:47

denkas: 20.41 "pane vachmajsrt,voni jsou hlava..." jak se říká ve Švejkovi smajlik - 47 no jo,mě se nechtělo hledat,tak díky za info.

 
denkas
denkas - 11.1.2019 20:41

kobližka: hihi, koukla sem na internet. Tam přímo psali, že při pěstounský se umožňuje kontakt s příbuznými, jako třeba s prarodiči.
Jestě mě napadla SOS vesnička, ale to nevim, jak tam to chodí.

 
kobližka
kobližka - 11.1.2019 20:34

denkas: 20.26 jó,máš o tom povědomí? No,v tom případě by to taky bylo řešení a vůbec ne špatné .

 
denkas
denkas - 11.1.2019 20:26

kobližka: u pěstounský právě ano.

 
kobližka
kobližka - 11.1.2019 19:30

denkas: 18.58 to by bylo nejlepší,ale nevíme jestli je to po legislativní stránce možné.

 
denkas
denkas - 11.1.2019 18:58

A co malou dát do pěstounský péče smajlik - 26 s tim, že babičce bude umožňován kontakt s vnučkou.

 
orinka
orinka - 11.1.2019 17:46

Asi bych zvolila péči o vnučku. Můžou, ale nemusí přijít pozdější komplikace. Ale pokud se vnučky vzdá, do smrti ji budou trápit myšlenky na to, že ji nenávratně ztratila. Nebude mít ani dceru, ani vnučku, bude sama. Nikdo neví, jestli právě ta vnučka nebude ve stáří oporou...

 
YXH
YXH - 11.1.2019 16:51

Souhlasim s mamcou a koblizkou. Rvalo by mi to srdce, ale nesla bych do toho. Nemela bych odvahu byt uplne sama bez pripadne pomoci nekoho, komu by se dalo duverovat s vychovou. Asi jsem srab, ale nez to zkusit a pak treba za par let muset dat holcicku do ustavu, protoze to nezvladam, tak radsi nekomu k adopci od miminka.

 
kobližka
kobližka - 11.1.2019 15:27

Asi budu v nemilosti a vypadat jako nelida,ale já bych do toho teda nešla.Ale tohle měla paní Jana řešit dřív než se šla do nemocnice na miminko podívat a než si ho vzala do náruče.Teď je zřejmě ztracená a trápit se bude v obou případech.Ale vzít si v 58 letech na výchovu miminko,byť by to měla být i vnučka,to je fakt odvaha.To chce se odprostit od "sluníčkových" rad typu je to tvoje krev,ap.a podobně.V tomhle věku mívá člověk (většinou) trochu jiné zdraví a nervy a když je sám,jako paní zde,kdo jí pomůže,bude se mít o koho opřít? Protože to nebudou jenom krásné chvíle s miminkem.Nikde není psáno,že paní bude mít i nadále práci,že vnučka nebude potřebovat větší péči,než si teď umí představit.To je 24 h.denně,7 dní v týdnu,rok co rok,minimálně do jejích 18 ti let.Bez možnosti pomoci z jiné strany.Jistě,koukám se na to možná trochu pesimisticky,ale pořád lepší,než mít růžové brýle a pak spadnout tvrdě na zem.A taky si myslím,že pro tu malou bude možná lepší mít od mala novou rodinu,než kdyby jí babička vychovávala třeba 5-6 let a pak už se dál z jakéhokoliv důvodu o ní nemohla starat a malá musela pryč.A není zanedbatelný ani fakt,že paní Jana už při sebelepší snaze jí ve svém věku nemůže dát to,co prostě mladý člověk.Ale jak říkám,teď už je pozdě,babička vnučku viděla,přilnula k ní a bude asi mít dost problémů,ať se rozhodne jakkoliv.

 
Hanča
Hanča - 11.1.2019 14:49

tak když to tady čtu o dnešních dětech, tak mám pocit, že asi žiju na jiný planetě, dceři bude letos 15, jsme starší rodiče,ale doposud se za nás nestyděla a vypadáme prý mnohem líp než někteří mladší rodiče jejich spolužaček, v cizině nebyla nikdy, lepší mobil dostala loni a to ještě můj starý, oblečení nosí většinou po svých starších sestrách, je zvyklá pracovat a už se těší, až bude moct na brigádu a vydělat si své vlastní peníze a šikanou ve škole netrpěla, asi dokázala všechny včas odpálkovat

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-106
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

    Zpíváte si občas doma?

    Celkem hlasovalo 301330.
    Archiv anket.