Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Začínám se čím dál silněji obávat o svou maminku, které je pětašedesát let. Pozoruji, jak to s ní jde čím dál více z kopce a ona se tomu poddává, dokonce bych řekla, že si své zdravotní neduhy přímo hýčká.

Co si pamatuji, nikdy nebývala nějak zvlášť aktivní. Po celý život se jakémukoli pohybu spíš vyhýbala. Na túry s námi chodil táta, když jsme byli celá rodina u vody, maminka vždycky jen seděla na dece a pozorovala, jak s tátou blbneme ve vodě. Byl to táta, s kým jsem hrála badminton, chodila do kina, jezdila na výlety a rekreačně sportovala. Mamka se těchto akcí nikdy neúčastnila. Radši zůstala doma, upekla a uvařila, abychom si po návratu mohli dát něco dobrého.

Byla jsem na to zvyklá, nikdy mi to nepřipadalo nenormální. Až když jsem se sama stala matkou a měla děti, začalo mi docházet, že maminčin přístup byl čistě její pohodlnost. Já jsem rozhodně neseděla doma a nepekla koláče, na všechny akce jsme s dětmi jezdili všichni společně.

Před asi deseti lety to s maminkou začalo jít čím dál více k horšímu. Objevila se srdeční vada, absolvovala operaci, která dopadla dobře. Co jsem si zjistila, lidi po tomto druhu operace žijí další dlouhá léta naprosto plnohodnotným životem. Naše maminka ne. Upnula se na to, že „má nemocné srdce“ a svůj i tak velmi lenivý a neaktivní život ještě znásobila. Najednou „nemohla“ dělat spoustu věcí, které předtím normálně zvládala. Její jedná aktivita jsou drobné domácí práce a vaření, vše ostatní dělá táta.

Mamka za těch posledních deset let neuvěřitelně zchátrala. Pořád jen posedává, téměř se nehýbe. V důsledku toho nemá vůbec žádnou kondici a vyčerpá ji jakákoli sebemenší námaha, i obyčejná cesta autem na nákup. Dělá jí dokonce už i potíž chodit po bytě. Kolébá se jako kachna, po pár krocích je vyřízená, motá se jí hlava a musí si zase honem sednout. Téma hovorů točí jen kolem všech svých zdravotních neduhů, jimiž se snaží omluvit svou tělesnou nedostatečnost. To, že je v tak mizerné kondici i zdravotně na huntě právě kvůli tomu, že celý život „nehnula zadkem“ si nedokáže připustit.

S obavou hledím do budoucna. Bojím se, že za nějakých pět let se maminka už vůbec nepostaví na nohy. Snažíme se jí s tatínkem vysvětlit, že by se neměla všemu tak poddávat, že by bylo dobře, aby se trochu zmátožila a zabojovala, ale ona se vždycky rozpláče, že je přece nemocná, že ji všechno bolí, že nemůže.   

Co s ní? Možná už je na jakoukoli nápravu pozdě a měla bych se smířit s tím, že bude maminka za pár let ležák, o kterého se budeme muset starat. Ne, že bych se v případě potřeby nepostarala, samozřejmě, že ano. Jen mi to v jejím případě připadá zbytečné a ráda bych udělala něco, čím bych ji vyburcovala, aby se sebou začala něco dělat. Táta už to vzdal, prý se snažil, ale nikam to nevedlo.

Nemá někdo z vás v rodině podobný případ? Co by mohlo na maminku zabrat, aby se alespoň trochu vzchopila? Já mám totiž pocit, že ona se snad i těší na to, až bude úplně nemohoucí a my kolem ní budeme muset skákat.