Maminka se strašně ponižuje. Nemůžu se na to dívat.
Je mi dvaatřicet, mám už svou rodinu. Moc mne trápí situace mých rodičů, kterým se tak nějak podivně rozpadl vztah. Na srdci mi leží hlavně moje maminka, která je v tom celém nevinně, strašně se trápí a vyloženě se ponižuje.
Tátovi je 56 a mamce 52 let. Jsou ještě mladí, do důchodu mají dost daleko. Když jsme byli s bráchou malí, myslela jsem si, že mám ty nejbáječnější rodiče. Hodně se nám věnovali, podnikali s námi různé akce, vždycky jsme jako rodina bylo velmi soudržní. Poté, co jsme s bratrem oba vylétli z rodného hnízda, si začali užívat hlavně spolu. Každý rok si vyjeli někam na dovolenou, oba jsou hodně aktivní, takže jezdí na kolech, chodí za kulturou. Moc jsem jim to přála a bylo mi dobře na duši, že se mají rádi a je jim spolu dobře.
Jenže před rokem nastala změna. Táta se zamiloval do ženy, která je stejně stará jako já. Nejdřív svůj vztah před námi všemi z pochopitelných důvodů tajil, ale to se mu na dlouho nepodařilo. Když se jeho avantýra proflákla, byl to doslova blesk z čistého nebe. Maminka se zhroutila. Sesypala se jako domeček z karet a přestala mít zájem o cokoli. Dokonce i o vnoučata, která jinak nade vše miluje.
Otec byl jako smyslů zbavený. Žádný náznak výčitky či něco podobného. Vztah přiznal a jako obhajobu uvedl, že se zamiloval a nemůže s tím nic udělat.
Problém je v tom, že dotyčná žena je vdaná a vztah s mým otcem bere jako nějakou povrchní avantýru. Už to trvá rok a o tom, že by se plánovala rozvést, nepadlo ani slovo. Udržují svůj vztah občasnými schůzkami ve vypůjčeném bytě, když má manžel tátovy milenky víkendovou službu, vyrazí si spolu na oba dva dny někam ven. Chodí spolu na večeře, do kina.
Pak se otec vždycky vrátí domů ke své ženě. Zahýbá jí tedy už zcela otevřeně. Jistě, chová se k ní v rámci 
možností slušně, ale co mu taky jiného zbývá, když nemá kam jít.
Nemusím vám říkat, jak maminka trpí a jak se cítí ponížená. Mockrát jsem s ní o tom mluvila, ptala se jí, jak to může snášet, že i když je to můj otec, považovala bych za správné dát mu vybrat, nebo trvat na jeho odstěhování. Jenže o tom máma nechce ani slyšet. Prý tomu nemůžu rozumět, on se za čas vybouří a zase budou spolu žít tak, jako dřív. Přiznala mi taky, že se strašně bojí zůstat sama. Proto to všechno snáší a doufá.
A tak zatímco si tatínek užívá hezké chvilky se svou milenkou, maminka se trápí a chřadne. Přes to všechno mu však poskytuje stejný servis, jako by se nic nedělo. Vaří, pere, uklízí.
Jsem z toho nešťastná. S tátou řeč vůbec není, připadá mi jako pomatený puberťák. Vůbec mu nedochází, jak mamince ubližuje, že zbořil všechno, co si spolu celý život budovali. A to kvůli nějaké povrchní ženě, která ho má jen jako pejska na hraní a kterou zahrnuje poměrně drahými dárky. To se domýšlím podle toho, že se mi maminka svěřila, jak se jim za dobu tátova mimomanželského vztahu ztenčily společné úspory. Nicméně ani to ji nedonutilo zaujmout k celé věci nějaké rázné stanovisko.
Chtěla bych udělat něco, co by jí pomohlo otevřít oči. Ale nevím, co by to mělo být. Vím, že asi není vhodné zasahovat do jejich vztahu a života, ale podle mne maminka není schopná cokoli udělat. Ona žije v neustálém strachu, že táta odejde. Proto to vše tiše snáší a bojí se udělat jakýkoli krok.
11.5.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 117 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Maminka se strašně ponižuje. Nemůžu se na to dívat.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Julco mamka je proste hodna zenska a samoty se boji hodne lidi, specialne zenske...Jenze ja si myslim, ze ona je tak trosku "onuce", ona porad premysli co on...Co dela, jak se citi, proc etc...? Mamca by mela
premyslet sama o sobe co Ona chce po 50tce to je fajn vek, deti velke- treba zit, splnit si svoje plany - ne truchlit, zivot leti jako splaseny a zitra Te prejede auto a ty budes v posledni chvili myslet na to, ze by ses chtela podivat nekde do Afriky do sloniho utulku...At to udela hned v tomto veku "Carpe diem" - zivot je kratky
...Mamca si musi vybudovat RESPEKT
o tom to je s lidmi co respektujes zachazis jinak k nim si proste spoustu veci nedovolis...Ona si musi zacit vazit sama sebe, delat to co ona chce, plnit si svoje sny, byt takova
silna, vedet co sama chce...Ja vim, ze roky brala ohledy na deti, manzela a tim mozna tak trochu ztratila sama sebe, nevi mozna poradne co chce...Ja myslim, ze ona ted musi najit samu sebe, co sama chce...Ne co chteji jeji deti, manzel... Good Luck a hlavne RESPEKT!!! Klidne at zajde k psychologovi oni Ti dokazi navodit pocit sebevedomi, divat se na uspechy v zivote, najit toho zakonapanyho psa...Mozna jeji mamka
Tvoje babicka byla to same porad brala ohledy, chlap mohl vsechno a zenske jenom cekaly az ho to milostive prejde...
Tak at se ji zadari
propleskla bych tu "milenku" a bez milosti...to by holka narazila 
1. nejdříve bych se s ní snažila promluvit si...
2. jestli by to nepomohlo, promluvila bych si s jejím mužem
Vikina: Co s tim ma udelat? Me bude 50 za par mesicu, sama jsem uz skoro 20 let. Nejsem zoufala natolik, abych si podavala inzeraty, na jednorazovky nemam zaludek a no a nikoho slusneho na dlouhodobejsi vztah jsem uz nikdy nepotkala. 
Tady je kazda rada draha... (Je vyzadana, tak sem s ni 
)
.jpg)
Pentlička: 
tak s tím něco udělej, nikdy není pozdě - tím nemyslím znova skočit do chomoutu, ale najít si někoho na to pohlazení, život je krátkej a je škoda každé chvilky...
moc bych ti to přála...
Pentlička by zasloužila Nobelovu cenu za vyjádření pocitů stárnoucí ženy..
čest je drahá vlastnost a vždycky za ni něco zaplatíme..
Já tu maminku z článku úplně chápu. Ona svého muže miluje, chce s ním být a doufá, že jemu se rozbřeskne v hlavě a vrátí se k ní a všechno bude tak, jako dřív. A je klidně možné, že se to i stane.
Mě můj muž opustil pro o 17 let mladší ženu před 6 lety a musím říct, že když srovnávám svůj život v manželství a teď, je to nebe a dudy. Tedy ve prospěch manželství. Jo, mám kamarádky, užívám si koníčky, nemusím žehlit košile, jezdím na výlety i na dovolené, materiálně vyloženě nestrádám, ale jsem sama. Večer se v prázdném bytě dívám na televizi nebo si čtu, ráno se probudím a v posteli vedle mě leží tak maximálně časopis nebo ovladač od televize. Když mám starosti, nikdo mě neobejme a neřekne: To bude dobrý!, když mi něco připadá legrační, tak se směju jen sama pro sebe. Nikomu nemůžu povědět, co bylo v práci, jak mě třeba bolí nohy, nikdo mě nepohladí, nikdo nevymění tu prasklou žárovku v předsíni a nespraví kapající kohoutek v koupelně. Až onemocním, nikdo mi nedojde nakoupit a neuvaří čaj. Je to smutnej život a věřím, že paní z článku si moc dobře uvědomuje, proč nechce být sama a dělá ze svého pohledu všechno pro to, aby nebyla.
Být její dcerou, tak maminku nechám být, jen ji vždy vyslechnu, pozvu ji na výlet, za vnoučátky, na kafe, maximálně jí pomůžu vyřešit problém s ubývajícími úsporami. Ve zbytku bych ji prostě respektovala. Je to její život, její rozhodnutí.
Riki: Tak po tom, co jsi o svých osobních věcech tady průběžně napsala, jsem si skoro jistá, že ty už se nemáš čeho bát ( černý humor
). Kdybys chtěla té dotyčné osobě, co ti dává tak cenné rady v krizových životních situacích postavit nějaký úhledný pomníček, tak ti s tím pomohu
mam-ča: no hle, ale toto byla vyzadana rada... ne? 
u nevyzadanych radcu bych to i celkem chapala 
Riki: 13:20 ...a kde má pomníček nebožtík rádce ? 
kruci, dvakrat to byt nemelo.
Riki: to si musim pamatovat, nicmene se obavam, ze ta nejufnukanejsi kamardaka by to stejne nepochopila, protoze nebude vedet kdo byl Leonidas, natoz co se stalo u Thermopyl
Riki: to si musim pamatovat, nicmene se obavam, ze ta nejufnukanejsi kamardaka by to stejne nepochopila, protoze nebude vedet kdo byl Leonidas, natoz co se stalo u Thermopyl
Riki: to je dokonale s tou bitvou u Thermopyl
Bellana: já bych fňukala, ale na takový fíkoviny nemám čas a když se tam, kde bys teoreticky měla dostat podporu, dozvíš, že "to je tvůj problém", tak se opravdu obrátíš na tu svoji ruku na konci ramene a přestaneš s něčím počítat případně si tu podporu najdeš jinde
.jpg)
Riki: svet je fakt malý. Podobnou radu jsem dostala kdyz jsem se psychicky sesypala po prvním porodu. Pravda ne zrovna Thermopyly, ale taky to stálo zato, ale aspon jsem se vzpamatovala a i na tom dne jsem si uvedomila, ze dotycný je pablb a jedinou pomoc najdu na konci svý ruky. Takze úcel to vlastne splnilo taky. A prezily jsme dcera i já.
