Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

To, že je něco špatně, jsem si začala uvědomovat ve chvíli, kdy mě místo slečno začali oslovovat mladá paní. Uplynulo sotva pár roků a nikdo se už nenamáhal se dvěma slovy. Najednou jsem byla jen paní. Jak to můžou vědět, co kdybych byla svobodná, rozčilovala jsem se večer v koupelně, když jsem se šroubovákem v ruce věšela na zeď velké nové zrcadlo, abych na sebe lépe viděla. Neměla jsem to dělat. Od té doby rozděluji dobu svého žití na „před zrcadlem“ a „po zrcadle“.

„Jsem stará!“ vyhrkla jsem zkroušeným hlasem plným krutého poznání a pod vytahanými víky vyhrknul potok slz. Pohlédla jsem pravdě do obličeje a poprvé zblízka a detailně viděla vějíře vrásek u očních partií. Jak jsem byla šťastná, dokud jsem na ně neviděla! Proklínala jsem se za nápad vyměnit staré, malé a černé zrcadlo za nový výrobek vysoké kvality! Větší zrcadlo - více vrásek, odhalila jsem další fyzikální zákon, o kterém nás ve škole neinformovali, a přemýšlela o jeho vrácení nejmenované severské zemi. Bylo by to ale marné. Už jsem se prostě viděla.

Nikdy v životě jsem se nevyděsila tolikrát denně. Stačí se jen přiblížit a už z dálky na mě řve svá obvinění z pokročilého věku. „Ale já nejsem usvědčena, jsem jen sprostý podezřelý!“ pokouším se obhájit presumpcí neviny a zvrátit skóre ve svůj prospěch. Koupila jsem si krém proti vráskám a mažu a mažu. Následuje vyhlazující krém, omlazující sérum, podklad pro make-up vyplňující nerovnosti a vyhlazující make-up. Potom nasadím pletenou kuklu, ze které kouká jen špička nosu a řasy a konečně! Vrásky jsou pryč! Můžu směle vyrazit do ulic!

Nedávno jsem si vyměňovala maskovací zkušenosti se stejně starou kamarádkou. Pochopila jsem, že naše mládí odešlo v dál. Máme bolesti zad, oteklé oči, v deset večer padáme únavou a celonoční pařby? O těch už se nám ani nezdá. Na koncertě už nechodíme do kotle, ale pěkně si sednout na ochoz a boty na jehlách jsme vyměnily za daleko nižší podpatek. Odešla jsem s poznatkem, že bych si měla koupit urologický čaj, s doporučením k několika dobrým lékařům, se vzorkem nového krému proti vráskám a kupónem na zkušební balení inkontinenčních pomůcek. Hned mi bylo lépe, když jsem viděla, že se stářím se dá bojovat nebo ho aspoň maskovat. Prochechtaly jsme odpoledne v italské restauraci a blbly u toho jako malé. Čert vem vrásky a povadlou kůži, byla jsem ráda, že jsme nezestárly vnitřně a pořád si dokážeme užívat svět. Ten balík inkontinenčních vložek snad ještě dlouho potřebovat nebudu, ale až někdy začnu být protivná, zapšklá a věčně nespokojená, umlaťte mě prosím lopatou. Teprve tehdy budu doopravdy stará.

Přesto se děsím se dne, kdy mě někdo popadne za loket a se slovy „pojďte, babi, já Vás převedu“ mě potáhne přes přechod. A co vy? Cítíte se staré?