Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadám si trochu hloupě, že se tady budu ptát na takovou věc, ale zajímaly by mne vaše názory. Jde o to, že mne přítel, se kterým se znám teprve šest týdnů, požádal o ruku a myslí to zcela vážně. Dokonce mi připadá, že na mne až naléhá.

Já v zásadě nejsem proti, ale svatba po tak krátké době je na mne přece jenom docela dost rychlovka. Ještě se tolik neznáme, kdoví, co se může časem z něho vyklubat, i když mi jako nějaký asociál nebo psychopat nepřijde.

Řeším to hlavně spíš sama za sebe, přes své pocity. Je mi už přes třicet, nepatřím zrovna mezi krásky, nikdy mne kluci a později ani muži zrovna nevyhledávali. Přitom ale moc toužím po rodině, po dítěti. Propadám panice, cítím, že mi pomalu ale jistě ujíždí vlak.

A teď jsem konečně potkala někoho, s kým je mi dobře, s kým si rozumím. Zdeněk je o šest let starší než já, je mu rovných čtyřicet. Má za sebou jedno nevydařené manželství a dvě dospívající děti: šestnáctiletého syna a čtrnáctiletou dceru. Pravidelně se s nimi stýká, už jsme se seznámili i vzájemně a všechno je v pořádku. Myslím, že mne berou, alespoň z nich nějakou zášť necítím.

Když mne Zdeněk požádal o ruku, docela mne to zaskočilo, neskrývala jsem překvapení a řekla mu, že je to na mne brzy, že si to musím promyslet. On na to, že samozřejmě nechce naléhat, ale na co chci čekat, přece si rozumíme, máme se rádi, toužím po rodině a on by ji se mnou rád založil. Ale se vším všudy, v dobrém i zlém.

Má pravdu, mám ho ráda, dítě bych s ním chtěla, roky mi utíkají. Ale i tak se nechci unáhlit. Je tady totiž něco, co mi trochu nahlodává mou důvěru a nutí mne přemýšlet, zda jeho krok není z nějaké vypočítavosti. Při jednom rozhovoru jsem se mu totiž zmínila, že jsem zcela soběstačná a finančně nezávislá. Moje maminka zdědila po svých rodičích značný majetek (byl jim navrácen v restitucích) a jelikož jsem její jediné dítě a ona je rozvedená v podstatě se se mnou o své dědictví rozdělila. Trochu to zjednodušuji, ale je to tak. Jsem tedy majitelkou jednoho činžovního domu ve velmi lukrativní části Prahy a k tomu mám dost slušnou částku na kontě. Samozřejmě chodím do práce a i plat mám slušný.

Přítel na tom moc slavně není. Od rozvodu bydlí v pronajaté garsonce, má průměrný plat a z něj platí samozřejmě alimenty. Nestěžuje si, ale vím, že jede každý měsíc takřka nadoraz.

Vím, že to co sem píšu, zní dost hrozně, nechci, aby to vypadalo, že jsem na majetek. To ne. To, co mám, mi spadlo do klína a samozřejmě jsem ráda, že jsem díky tomu velmi solidně zabezpečená. Ale není to pro mne to nejdůležitější na světě. Uvažovat tímto způsobem mne přiměla až přítelova žádost o ruku, kdy se vyslovil týden po tom, co jsem mu o sobě tohle všechno řekla.

On pořád mluví o rodině, o dítěti, o tom, jak mne miluje. Já ho mám taky ráda, ale nerada bych se unáhlila. Jenže zároveň vnitřně strašně toužím po vlastní rodině, manželství, dítěti. Asi jsem staromódní, ale moc bych si to přála. Letos mi bude pětatřicet, čas mi utíká.

Jak na vás tahle situace působí? Myslíte, že je moje ostražitost na místě, nebo mi z toho majetku, kterým mám, hráblo a já ho podezírám neoprávněně?