Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
.jpg)
Nevím, jestli je to, co prožívám, normální a setkalo se s tím vícero žen. Už asi rok a půl velmi intenzivně toužím po dítěti. Asi by na tom nebylo nic divného, kdyby mi už nebylo čtyřicet. Manželovi je skoro padesát a on je vlastně ten hlavní důvod, proč už dítě nemáme. Nepřesvědčila jsem ho.
Mám už dva velké syny, jednomu je dvacet a druhému osmnáct. Když se narodili, byla jsem hodně mladá maminka. Kluci jsou od sebe rok a půl, byla to tehdy pěkná honička. Ale říkala jsem si, že aspoň to budu mít odbyté jedním vrzem. Dlouhé roky jsem si to i pochvalovala.
Kluci vyrostli v podstatě zároveň, takže se oba současně začali zapojovat do našich aktivit. Jsme celkově hodně akční rodina, lyžujeme, chodíme na túry, kluci se v době dospívání vrhli na lezecké stěny, jezdíme na kolech, prostě neumíme jen tak prolelkovat víkend a dovolené máme zásadně nějaké v pohybu.
Tak jsme si to společně užívali, všechno bylo fajn. Jenže pak kluci vyrostli, přišli do puberty, začali se osamostatňovat, už jsme všude nejezdili jako rodina pohromadě, ale oni vyráželi se svými kamarády.
Nevím, co bylo tím spouštěcím motorem, jestli skutečnost, že mě synové už tolik nepotřebují. Opravdu netuším, co způsobilo, že jsem se najednou přistihla, jak nakukuju do kočárků, zasněně koukám do výloh s kojeneckým textilem, dokonce jsem začala navštěvovat jeden web určený převážně maminkám malých dětí. Čtu si tam o jejich radostech i starostech a představuju si, že jsem jedna z nich.
Prostě mě na plné pecky přepadla touha po dítěti. Zpočátku jsem si říkala, že to přejde, ale nepřešlo. Naopak, je to čím dál intenzivnější, a to hlavně z důvodu že vím, že mi roky utíkají a moc času už nemám.
Manžel je zásadně proti, jakékoli rozhovory na toto téma hází rychle do autu, podle něj jsem se zbláznila, když už máme kluky samostatné, znovu se uvázat k miminu. Jenže já si nemůžu pomoct. Připadám si jak posedlá.
Je mi jasné, že se s tím musím nějak srovnat, prostě dítě už nebude. Přežiju to, samozřejmě. Jen by mne zajímalo, jestli jste na tom byla některá podobně. Že vás v pozdějším věku, když vám děti odrostly, přepadla ještě touha po miminku. A pokud ano, měly jste ho, nebo to nějak časem samo vyšumělo?
18.3.2014 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 166 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Léthé: co je to být bohatáááá ???.............
já mám 2 dospělé děti a věř že jsem si mnohokrát říkala že proč jen dvě.....taky mě až dnes mrzí že nebyli tři nebo i čtyři, možnosti jsme na to měly .....nevím do dnes proč ale už s tím nic nenadělám....
ty se stím určitě taky srovnáš , víš na dnešní dobu má možná manžel pravdu.......
.JPG)
Nemohla bys jít pracovat do školky, do družiny nebo podobného zařízení s dětmi? Myslím, že to je dobrá antikoncepce.
Marťa 2 - téměř stejné, jedna 16 druhá 11
to zvládneš
to je těžké poradit, já jsem měla třetí bylo mě 37, bála jsem se puberty a přechodu, byly to někdy nervy, ale nelituji. Ty starosti byly i předtím. Ve 25 bych na tancovačky chodila raději jak ve 40 a nebo se ráda věnovala sama sobě. Možná to byla i antikoncepce pro nejstarší dceru, která stále čekala na tu pravou chvilku, kdy si pořídit potomka. Bude ji čtyřicet a má tříměsíční mimi a já jsem šťastná. Hmotné statky jsou pomíjivé.
Chápu tě mě bylo tedy jen 36 jedné dceři 15 a druhé 13.
Chvíli jsem manžela ukecávala a nakonec se nám narodil kluk teť už mu je 7let a někdy si říkám jestli jsem se nepřecenila přeci jen on je docela akční a já už bych občas chtěla svůj klid . Ale jinak jsem ráda že ho mám je to takový přítulný zlatíčko ale občas i pěkný rošťák.
Milá Magdo,hoď se do klidu a počkej si na vnoučata. Děti mají právo mít mladé rodiče a ne , když jim bude 20 roků, aby vám pomalu sháněli domov důchodců.
Tak mě se to opravdu nestalo....spíš s odstupem času si občas říkám, že mít ten rozum který mám dnes (58), tak si žádné děti nepořizuji a žiji si svůj klidný život a jsem bohatáááááá
.
.JPG){kind=avatar}
Almega: Kde bydlíte, že si děti nemohou najít práci? Asi bych je nedotovala déle než tak půl roku, rok. Vysoká, nevysoká, vyštvala bych je do světa. Klidně dělat nekvalifikovanou práci. Ono by jim to jen prospělo, naučili by se jazyk a spoléhat na sebe.
Mám dva kamarády, kteří si pořídili dítě v padesáti. Oba v té době byli aktivní, sportovali, nekouřili, jedli zdravě, stresu přiměřeně, oba měli dospělé děti. Po narození dětí jim stresu dost přibylo. Jeden z nich je stále v pořádku, jen to dítě je rozmazlený spratek, starší byly a jsou skvělé. Ten druhý těžce onemocněl, manželka od něho odešla. S dítětem se může setkávat denně, je v invalidním důchodu, bydlí nedaleko od sebe. Vědět tehdy, co ví dnes, třetí dítě už by neměl. Onemocnět může samozřejmě i mladý člověk. U těch starších je ta pravděpodobnost o hodně vyšší. Pokud člověk není hodně za vodou, neměl by hormony poslouchat. Dříve to bylo jinak, i starší ženy rodily, ale ony neměly na výběr. My dnes máme.
Pentlička: Takhle to taky vidím....Moje máma zemřela v 69,mně bude 59...Tak si chci konečně !!! po letech dělat svoje záliby,bez ohledů na děti....jen kdyby už měly práci! Takhle musíme stále dotovat a nemáme na svá stará kolena vůbec nic ušetřeno....Občas si s manželem říkáme,jak bychom si žili zaopatřeni vším,kdybychom byli jen sami ! Děti jsou radost,ale hlavně starost a to doživotní....
Kdybych ve čtyřiceti neplánovaně otěhotněla, tak si dítě nechám bez rozmýšlení, i bez lkání nad nutností péče o něj, to jsem stejně nikdy nebrala jako oběť. Ale plánovaně bych do toho nešla. Bála bych se nemoci, smrti, toho, že mu nebudu moct poskytnout oporu, než se osamostatní. Mám dvě dospělé děti, takže časem vystačím s vnoučaty, oba chtějí rodinu, jsou vystudovaní, zajištění, samostatní. Chápu jak tebe, tak tvého manžela. Uvaž, tobě je čtyřicet, jemu skoro padesát. To je zas o pár let víc.
Kadla: 
.jpg)
Souhlasím s Vererou. Zřejmě patříš mezi lidi, kteří si nevystačí sami se sebou. Měla by ses realizovat nějak mimo rodinu, není dobré být upnutá na své nejbližší a nemít nic jiného.
Je to úplně normální fyziologický jev. Protože Tě už brzy čeká přechod, splašené hormóny se Tě snaží vyprovokovat ještě k poslednímu záchvěvu touhy po dítěti. (Jako usychající strom, který se ještě naposled snaží vysemenit).
Neboj, brzy to přejde a budeš ráda, že jsi do toho nešla. Za chvíli Ti synové pořídí vnoučata, která budeš moct oňuchávat, ale co je na tom nejlepší, když budeš unavená, budeš je moct vrátit ! Což uznej, s vlastním dítětem nejde. 
Dobrý nápad je, pořídit si psa nebo kočku. Můžeš jim věnovat všechnu lásku kterou v sobě máš, a dočkáš se od nich vděku a lásky.
Tvého manžela chápu, že už má pocit, že má splněno. Druhá míza se ho naštěstí zřejmě netýká. Ta se ovšem směruje na mladší model než je manželka.
