Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi osmatřicet let, jsem rozvedená, mám dvě odrostlejší děti. Syn je ve druhém ročníku na střední a dcera je v devítce. Už dlouho jsem s nimi sama, jejich otec od nás odešel, když byly ještě dost malé, syn na prvním stupni a dcera ve školce. Celou dobu jsem žádného muže neměla, bála jsem se někoho přivést domů, hlavně kvůli dětem.

Teď na podzim jsem se seznámila s jedním mužem, je o čtyři roky starší, taky rozvedený, bezdětný. Docela rychle jsme si porozuměli, je nám spolu dobře. Říkala jsem si, že už mám konečně nárok na nějaký vztah, samoty jsem si užila dost.

Bohužel, začátkem prosince jsem se dozvěděla, že byl můj přítel odsouzený za ublížení na zdraví a seděl za to ve vězení. Neřekl mi to on, ale jedna známá, která nás spolu viděla. Shodou okolností je to je sestřenice, takže tu informaci o něm má. Není to moje kamarádka, opravdu jen známá, před pár lety jsme byly kolegyně, já pak odešla pracovat jinam.

Řekla mi, ať si dobře rozmyslím, s kým chodím, že je sice jeho příbuzná a neměla by, ale říct mi to musí, že on je hodně problémový člověk, už v dětství měl problémy se sebeovládáním, svou první ženu prý bil, dokonce až týral, že od něj musela doslova utéct a ještě štěstí, že neměli děti. Několikrát byl souzený a dostal podmínku, všechno prý za různé rvačky. Až teď ten poslední případ, prý se někde serval a způsobil tomu druhému vážné zranění a tak ho už zavřeli natvrdo.

Pro mě to bylo jako studená sprcha, absolutně bych do něj neřekla, že je takový rapl a násilník. Ke mně se chová velmi galantně a pozorně, ani jsem nikdy v žádné situaci nezaznamenala, že by mu cukaly nervy nebo tak něco. Nicméně poté, co jsem se to dozvěděla, na rovinu jsem se ho zeptala s tím, proč mi tak důležitou věc neřekl sám.

Byl z toho úplně zničený, prý mě nechtěl klamat, jen to pořád odkládal, bál se, že o mě přijde. Bez problémů uznal, že býval vztekloun, ale že už je jinde, že ten kriminál mu dal co proto a ví, že se tam už nikdy nechce vrátit. Prý by strašně rád začal nový život, za tím starým udělal tlustou čáru. Prosil mě, ať mu dám šanci, ať ho hned nezatracuju.

Jsem na vážkách. Je mi s ním dobře, jak jsem psala, chová se ke mně opravdu hezky. Ale taky se známe sotva pár měsíců, to ještě není takový problém, aby se přetvařoval. S dětmi jsem ho tedy už seznámila, to ještě před tím, než jsem se to dozvěděla, i jim se líbil. Vyměkla jsem i na Vánoce a pozvala ho na Štědrý večer k nám, proběhl moc hezky a chceme spolu strávit i Silvestra.

Zatím je mezi námi všechno fajn, ale ve mně je to jak v koze. Pořád na to musím myslet a bojím se. Říkám si, že to přece není jen tak, aby se někdo takhle gruntu změnil a najednou byl do konce života jako milius. Co když si ho pustím víc do života a pak začne peklo? Zvažuju pro a proti a neumím se rozhodnout.

Co myslíte? Mám mu dát šanci a jít do toho rizika, nebo by bylo lepší odpískat to teď, než se k sobě připoutáme hlouběji? Je to pro mě tak těžké.