Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Čtenářská akce „pomozme si samy“, aneb „píšete samy“ úspěšně pokračuje. Tentokrát příspěvkem čtenářky Sqwela, která se na vás zároveň obrací s otázkou, jak „zvládnout“ svou maminku.

Děkuji za zaslaný článek. Všechny vaše čtenářské příběhy a příspěvky můžete najít v rubrice Píšete sami.

Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci.

Za pár týdnů mi bude 29 let a tak i já jsem dospěla k tomu, že se budu vdávat. Abych tu první větu trochu vysvětlila, asi tak do 19 let jsem se zapřísahala, že nebudu mít nikdy děti a že chlapy budu používat pouze a jen na to jedno (tedy sex) a že nikomu, nikdy a za žádných okolností nebudu prát zaprděné trenky, ponožky, pokydaná trička, nebudu dělat uklízečku, sundavačku prkýnka na záchodě, sbírat jeho nepořádek po bytě a že nebudu mít vážný vztah, řešit vztahové problémy, nevěry aspol. A už vůbec, VŮBEC NIKDY se nebudu vdávat!. Že já budu vždycky svobodná, budu si život užívat plnými doušky, vařit budu jen, když se mi zachce a to vždy jen nějaké exkluzívní dobroty a budu žít bez jakýchkoliv pravidel.

Hned po maturitě jsem se odstěhovala do sousedního města do podnájmu, našla si práci (pořadí bylo opačné – práce a pak stěhování) a začala „žít svůj sen“. Jenže jak šel čas, začala jsem pomalinku měnit názory, no nebudu vám nic nalhávat, zhruba za 2 měsíce jsem si domů nakvartýrovala chlapa, přeci jen nájem byl drahý a samota pěkně na prd. S ním to sice nemělo nijak moc dlouhé trvání a pár známostí a vztahů jsem pak ještě vystřídala, ovšem nakonec jsem toho pravého našla i já.

A postupně jsem dozrála i k tomu, že svatba není zas tak špatná věc a že i ty děti by asi nebyly úplně od věci – tedy jednou, někdy, v budoucnu. Trenýrky, ponožky, trička aspol. peru bez řečí, vařím ráda, i když ne vždy s absolutním úspěchem, nějaký prkýnko na záchodě neřeším vůbec a vztahové problémy řešíme občas všichni, no ne? Zkrátka jsem dospěla z věčně svobodomyslného stvoření s hlavou v oblacích v dospělou ženu a můj den D se blíží. Nebudu lhát, že mě to nechává úplně chladnou, nebo že jsem typická, zapálená nevěsta, která si od malinka toužila býti princezničkou - nevěstinkou a že se na status vdané paní nějak zvlášť těším, stále ještě mám v sobě více či méně skrytou část mého já, které vyznává svobodu a život na psí knížku, ale to druhé, zodpovědnější já, ho prostě vždycky utluče.

A tak přípravy na svatbu, která se bude konat v květnu, pomalu vrcholí a já zažívám hotová muka se svou drahou máti. Naproti tomu moje budoucí tchyně se mi zprvu jevila jako totální ježibaba, o které můžu říct dobrého jen to, že bydlí pěkně daleko a tudíž ji moc často neuvidím. Ale jakmile jsme oznámili tu príma novinu, že se budeme brát, tak se z ježibaby stala fajn ženská, která se do ničeho moc nemontuje, občas nabídne pomoc i tu finanční, občas řekne nenásilně svůj názor a tím to pro ni celkem končí. Prostě dětičky, já se vám do toho plést nebudu, když něco budete potřebovat, tak tady jsem, jinak „sejdeme se na svatbě“.. Úžasný přístup, jsem nadšená!

Ale zpět k mojí mámě. Moje máma se proměnila z generála, kterým byla celý život, v super generála, ministra financí, organizátora, poradkyni, udělovačku nikdy nekončících, nevyžádaných rad, která musí mít vše pevně ve svých rukách.

A tak se budu vdávat v šatech, které bych si normálně nevybrala, místo venku budeme mít akci vevnitř, místo rautu budeme mít klasickou hostinu a tak bych mohla pokračovat dál. Jen to svatební menu jsem si s oroseným čelem dokázala prosadit, byť mi ho nakonec připraví restaurace, kterou vybrala naše maminka, ale jíst budeme to, co chceme my, naštěstí. A kapelu jsem jí odkývala tu, kterou nám doporučila a nakonec jsem jí suše oznámila, že budeme mít jednu zadarmo, kdežto za tu její bychom museli platit (což není pravda, platit budeme i za tu naši, ale ona na peníze slyší) a tak nám tam bude hrát rocková kapela z New Orleans, což jsou přátelé mého drahého nastávajícího, takže druhá, námi prosazená věc, byť prosazená tím nejstupidnějším způsobem, jaký znám. Dokonce ani cukroví a zákusky jsem si nemohla vybrat sama – resp. mě prostě převálcovala sdělením, že to cukroví se nedělá pro mě, ale pro hosty, a že tedy nebudeme mít to, co chutná mně, ale co „chutná všem“ (pro představu, chtěla jsem punčové řezy, koňakové špičky, ovocné košíčky a větrníčky + svatební koláčky) a tak na stolech bude svatební cukroví na způsob toho vánočního a makové koláčky. Celou dobu mám pocit, že tady se nevdávám já, ale ona.

A já už toho mám plné zuby, platíme si to sami s mým skorochotěm, a chceme si to taky sami zařídit, jenže máma je prostě ostřejší, než já a otec je ze strachu vždy a jen na její straně, i když mi kolikrát za jejími zády řekl, že s ní nesouhlasí, ale že ji mám radši poslechnout, že to myslí dobře a ať prostě nedělám dusno, že to přežijeme a že ono to nějak dopadne. A já se strašně nerada hádám, ale strašně! A s ní to jinak nejde.  

A tak si čím dál více uvědomuji, že tady nejde jen o tu svatbu, tady jde o můj život jako takový. Jde o to, že se svojí mámou nechávám vždycky převálcovat, nakonec vždy udělám to, co chce a když kladu odpor, tak vzniká takové dusno po celé rodině, ona to totiž neváhá řešit se všemi příbuznými, že mě opět nakonec přitlačí do kouta a já zase udělám to, co ona chce.

Jenže já už nechci, ráda bych našla nějaký způsob, jak se vymanit z jejího vlivu, abych si mohla žít svůj život sama za sebe, a aby jediný, kdo mi bude kecat do života, byl můj muž a aby pochopila, že ona mě vychovala, přivedla do života, ale že tím její péče prostě končí. Domluvy a rozpravy nepomůžou, ona totiž často a ráda říkává – a snad tomu i věří - že je dokonalá matka, která svým dětem zásadně nemluví do života, zásadně nás nechává žít si svůj život a že kdyby měli všechny děti takovou mámu, tak by se měli všichni lidi na světě dobře. Občas mi z toho jde hlava kolem.

A tak jí raději nic neříkáme, bavíme se jen o počasí a o psech, jelikož na tom není, co zkazit a i o našem budoucím bydlení, které dostává konkrétní rozměry, jí radši neříkáme nic, aby se nakonec nestalo, že kachlíky v koupelně budou takové, jaké chce naše maminka, vymalované bude dle dobré rady naší mámy a tak dále. Ale já říkám dost, tohle je naprosto dětinské jednání, které nikam nevede, já už nechci nic skrývat a tajit, chci se jí postavit a vytrvat a nenechat se ovlivňovat.

Ale milé, šťastné ženy, jak na to? Nechci na ni řvát a hádat se, ačkoli přiznávám, že to její řízení mě vytáčí doběla a já pak strašně vybuchnu a nedělá mi to vůbec radost. A nakonec – kvůli špatnému svědomí z hádky - udělám přesně to co, máma chce. Co s tím?