Kde jsme ve výchově udělali chybu? Syn se chová jako nesnesitelný despota.
.jpg)
Hodně nás s mužem trápí náš starší syn. Je už dávno dospělý, má svou rodinu, přesto jsme z toho, jak se chová, rozčarovaní a často dumáme nad tím, kde jsme udělali chybu. Ale ať přemýšlíme, jak chceme, na nic přijít nemůžeme.
Staršímu synovi je skoro 35 let, má manželku a dvě děti – čtyřletou holčičku a ročního chlapečka. Ženil se krátce před třicítkou po několikaměsíční známosti, kdy jeho tehdy ještě přítelkyně otěhotněla. Do svatby ho natlačila hlavně ona a její rodina, on sám se do toho zase tak moc nehrnul. Ale my jsme to taky považovali za správné, čekali přece dítě.
Jeho současné chování je v podstatě vyvrcholením celého jeho předchozího problémového života. Ke své ženě je neohleduplný, dcerku vychovává velmi autoritativně a tento styl výchovy začíná uplatňovat i na ročního synka, který z toho ještě absolutně nemá rozum. Syn na své děti křičí kvůli každé maličkosti, představuje si, že budou šlapat jako hodinky. Jenže to není možné, jsou to přece děti. Výsledkem je, že se ho bojí, hlavně čtyřletá vnučka se mu radši klidí z cesty a když s ním musí promluvit, je na ní poznat, jak stresující to pro ni je.
Jeho žena se tím velmi trápí, mnohokrát s ním o tom zkoušela mluvit, ale nikdy to nikam nevedlo. I my jsme se pokusili mu trochu promluvit do duše, ale kdepak. On na všechny výtky k jeho chování reaguje velmi arogantně, povýšeně a podrážděně. Nás dokonce nařkl i z toho, že místo, abychom jako jeho rodiče stáli při něm, přikláníme se na stranu snachy a to prý není normální.
Kdybych měla komunikaci a kontakt s ním popsat, tak stručně řečeno je to katastrofa. Stydíme se za to s mužem oba, je to náš syn, ale snad jsme i radši když ho nevidíme. Každá návštěva, setkání, oslava v jeho přítomnosti je pro ostatní utrpením. On machruje na každého, ve všem musí mít pravdu, jiné, než své názory neuznává, rád se poslouchá a svými monology otravuje ovzduší. Vůbec ho nezajímá, co říkají ostatní, on jen čeká, až druhý přestane mluvit, aby mohl spustit zase to své. V jeho řečech je patrná taková ta agresivita – všichni jsou špatní, jen on je ten nejlepší a všechno dělá správně.
Byl takový vždycky, už jako dítě, ale to se dalo ještě kočírovat. V dospívání to s ním bylo těžké, ale brali jsme, že to patří k věku. Pak následovalo několik relativně klidnějších roků, kdy postupně prošel několika vztahy a v době zamilovanosti to byl vždycky někdo úplně jiný. Jenže teď, kdy je už pět let ženatý, má rodinu, hodnou ženu a krásné, chytré a zdravé děti, jakoby si toho nevážil. Nenechá je v klidu žít, na dětech pořád něco vidí, na manželce taky, vyčítá jí kdejakou pitomost, obviňuje ji ze špatné výchovy.
Není divu, že ona toho už má dost. Svěřila se nám, že už není vůbec šťastná, že život je pro ni jen neustálé přemýšlení, aby zase neudělala něco špatně, že když se blíží doba, kdy se má on vrátit z práce, lítá po bytě jako blázen, jestli není někde nějaký nepořádek, svírá se jí žaludek. Večery s ním jsou prý utrpením, ona i děti mu v podstatě slouží jako hromosvod na jeho nálady a patrně i frustrace a mindráky. Přitom k nim nemá nějaký závažný důvod. Má dobrou práci, celkem slušné postavení, nadstandardní plat. Ale i tam má s lidmi problémy, jak jsme se dozvěděli. Prostě má nějaký divný blok v mezilidské komunikaci.
Je nám ho na jednu stranu líto, možná za to ani nemůže, ale pravdou je, že se s ním nedá vyjít. Je natolik zahleděný do sebe, že vůbec nedokáže přemýšlet objektivně, vnímat ostatní. Nevíme, kde se v něm tohle vzalo. Máme ještě dvě mladší děti a žádné z nich takové není. Vždycky jsme v rodině drželi při sobě, když byly děti malé, hodně jsme se jim věnovali /bez rozdílu/, zajímali se o to, co dělají, co cítí. Na nejstarším synovi jsme sledovali, že je nějaký jiný, ale tím víc jsme se snažili mu věnovat. Přesto to nic nepřineslo.
Jsme z toho, jak žije a co způsobuje svým nejbližším, hodně smutní. Jestli se sebou nic neudělá, dřív nebo později se mu manželství rozpadne, už teď snachu obdivuju, že to všechno ještě snáší. A pokud se tak opravdu stane, jsme připraveni jí a dětem pomoci, jak bude možné, bez ohledu na to, co si o tom bude syn myslet. Za to, jaký je, cítíme s manželem vinu.
Myslíte, že jsme něco mohli ovlivnit výchovou, nebo má syn prostě takovouhle komplikovanou povahu? Jak bychom mu mohli pomoci? Mísí se to v nás, máme na něj vztek, že se chová jako despota, ale samozřejmě ho máme rádi, je to náš syn a záleží nám na tom, aby byl šťastný a spokojený.
16.2.2017 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 26 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kde jsme ve výchově udělali chybu? Syn se chová jako nesnesitelný despota.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Ostatně, věta "...I my jsme se pokusili mu trochu promluvit do duše,..." jasně dokazuje, že se mu ještě nikdo v životě nepostavil. A s tím on počítá.
mam-ča: Ostatně, manželka by neměla být puťka, ale rázněji zakročit, i za cenu bouřlivé výměny názorů. Ono třísknout o zem broušenou vázou má někdy velmi dobrý účinek.
mam-ča: Když se sejde maminka, táta, sourozenci, manželka, možná i nějaký kamarád a spolupracovník a všichni mu řeknou o jeho nevhodném chování a že to musí změnit, že všichni krom jeho to vidí jako velmi nevhodné chování, pak snad přistoupí na odbornou pomoc.
Manželka by na tom měla trvat s tím, že jinak zažádá o rozvod.
Arna: S tím "koberečkem" máš pravdu, ovšem to aby jeho žena sebrala děti a zmizela mu na nějaký čas z očí, než rapl vychladne.
Možná varianta je i ta, že po "koberečku" ženu fyzicky napadne za to, že si stěžovala.
Jenže dokud nedojde na fyzické násilí, tak to nikdo řešit nebude, a manželka se dvěma dětmi bude dál žít ve strachu. K psychologovi nebo psychiatrovi by musel jít dobrovolně, což nehrozí. On je přesvědčen, že dělá všechno správně.
Marta sice stojí kvůli vnoučatům na straně snachy, ale proti vlastnímu synovi nakonec nepůjde. Záleží jí na tom "aby byl šťastný a spokojený".
Jenže on je možná spokojený právě takhle, když může deptat ty, co jsou na něm závislí.
Dopadne to jako vždycky : Despota si bude užívat svojí moc a všichni kolem něj budou zobat antidepresiva...
Asi jste mu všichni dlouho dovolovali jeho chování, nebyl nikdo kdo by ho usměrnil. Ono neškodí i ve společnosti či v rodině dotyčného ztrapnit, případně na něj zařvat: zmlkni už, kdo tě má pořád poslouchat! On by to pro něj byl šok, naštval by se, ale na hrubý pytel hrubá záplata.
Myslím že rodina by se měla sejít, jeho pozvat "na kobereček" a všichni mu to říct, nenechat ho aby je přeargumentoval a na rovinu mu říct, že nic jiného nezbývá než psycholog, psychiatr. Že jinak bude rozvod a vyčlenění z rodiny. Vím, je to syn, ale dívat se celý život na to jak ničí vše okolo?
je to pro vás nepříjemné
možná se ženit nechtěl, samo neměl si udělat dítě. Do sňatku byl dotlačen, možná nerad dělá něco na co nepřijde sám, že to je správné. Třeba to bylo i dětství že dělal jen to co musel a neměl u toho pocit, že to byla jeho volba. Vždy mu možná bylo řečeno no vidíš, že jsme to mysleli dobře. Nyní je jako sopka a odnášejí to i děti, které jsou úplně nevinní.
Taky se mi zdá rozumné, aby se s ním manželka co nejdřív rozvedla. A nebo ho aspoň odstranila z blízkosti své a dětí. To, co on má, není rodina, ale objekty týrání ,na kterých si akorát zvyšuje sebevědomí. Čím déle to bude manželka snášet, tím hůř se bude schopna bránit.
Tady žádné domluvy nepomůžou, jedině nějaký razantní zákrok.
Předpokládám, že manželka s vaším synem zůstane ještě po dobu mateřské, a hned jak bude mít možnost vrátit se do práce a nebýt na něm finančně závislá, požádá o rozvod.
Možná by o ten rozvod měla požádat hned. Každé setrvávání v takových podmínkách je pro ni a hlavně pro děti nezdravé.
O výživné na sebe po dobu MD a děti může požádat i jako vdaná.
Za to, jaký je, asi mnemůžete.Dnes by ho učitelka poslala po domluvě s vámi do pedagogicvko-psychologické poradny a tam by zjistili, co s jeho psychikou je. I dnes má možnost navštívit psychloga nebo psychiatra, ale v té své omezenosti bude tvrdit, že on je normální a všichni kolem něho jsou na hlavu. Má rysy psdychopata a musí se léčit. Ale to především musí uznat on, že není v pořádku.
Když si najdete na netu, jaké vlastnosi má psychopat, tak asi budete žasnout, kolik povahových rysdů má společných s uvedenou tabulkou.
Takhle si obvykle někdo kompenzuje své mindráky a pocity méněcennosti. A nebo se chová podle vzoru, který měl v rodině. I když zase z toho, co popisujete, to tak nevypadá, ale to by je otázka, jestli to dokážete posoudit vy sami.
Mindráky může mít i dítě, o kterém si rodiče myslí, že ho vychovávali stejně jako sourozence. Třeba jen proto, že byl nejstarší a celé dětství měl dojem, že ti mladší jsou upřednostňovaní, že je rodiče mají radši. A je úplně jedno, že vy jste to viděli jinak.
A nebo to můžou být opravdu nějaké psychopatické rysy a manželka se mu pro klid podřizuje, takže on ještě přitvrdí a jednoho dne dojde i na fyzické násilí.
Pochybuju, že by bylo možné ho dostat k nějakému psychiatrovi. Ale manželka by se mohla obrátit na nějakou poradnu ohledně domácího násilí, protože to, co on provozuje, je minimálně násilí psychické. Třeba by tam dostala nějaké typy, co dělat.
podle popisu to vypadá na psychopata...měl by vyhledat psychiatrickou pomoc, protože jinak to neskončí dobře...bacha na to
