Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Ty jsi tak krásně lekavá,“ říkává můj manžel a sprostě toho zneužívá. Prý si neumí pomoci. Najde si kdejakou příležitost a klade na mne všude po bytě různé nástrahy a pasti. Pak se tomu nehorázně směje a já jsem blízko tomu, stát se vražedkyní. Jinak jsem docela mírumilovný člověk, ale v tomhle případě by mě stejně každý soud musel osvobodit, poněvadž vražda vlastního manžela ve stavu nepříčetnosti není vlastně vražda, ale pouze spravedlivá odplata. Jsme spolu 31 let a už jsem docela vycvičená a ostražitá. Ale jeden jeho kousek mě doopravdy vylekal, a to víc než hodně.

Bydlíme v panelovém bytě a WC je hned vedle koupelny. Chtěla jsem si po použití WC opláchnout ruce, a jelikož dveře do koupelny míváme otevřené, ani jsem nerozsvítila, opláchla jsem si ruce a sáhla po osušce. Ta se ale pohnula a řekla: "Nesahej na mě!" Ani to nemusela říkat. Lekla jsem se tak, že jsem určitě vytvořila nějaký světový rekord ve řvaní a na nějaké sáhnutí jsem už ani nepomyslela. Ostatně by to ani nešlo, protože jsem totálně ztuhla. Manžel jen sundal osušku z věšáčku, postavil se místo ní a čekal. Věřte mi, že jsem ještě tehdy v noci chtěla vypisovat rozvodové papíry.