Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V souvislosti se záměnou dvou holčiček v třebíčské porodnici jsem si vzpomněla na dobu, kdy se mi narodila druhá dcera. Bylo to v roce 1986, a i tehdy se sestřička tak trochu „sekla“. Důsledky jejího omylu však nebyly tak fatální jako v třebíčském případu. U nás to odskákal pouze můj manžel...

Doma jsme už měli tříletou dcerku, když jsem se do porodnice chystala. Tenkrát nebyl otec u porodu žádoucí, navíc byl leden, chřipková epidemie, a tudíž zákaz návštěv v nemocnicích.

Jakého pohlaví bude naše druhé dítě, jsme do poslední chvíle nevěděli. Na ultrazvuku se miminko schválně natáčelo tak, aby nebylo nic poznat. A tak to mělo zůstat až do konečného okamžiku jako překvapení. Ve dvě v noci jsem porod zdárně zakončila: „Máte holčičku, jak se bude jmenovat?“ Úleva, štěstí, únava... Každá maminka to zná.

Zatímco jsem úpěla na porodním sále, manžel byl doma s naší starší dcerkou. K ránu zavolal do porodnice, aby zjistil, jak se věci mají. Sestřička mu do telefonu sdělila skvělou zprávu: „Máte syna, gratuluji!“ Váhy a míry uvedla dobře, spletla se „pouze“ v tom poměrně důležitém – v pohlaví dítěte.

Pro každého muže (nebo téměř každého) je narození syna něčím takřka posvátným. Tím spíš, když už doma holčičku má. Nejinak tomu bylo i u mého manžela. Zachvátil ho pocit neskutečné pýchy a hrdosti a objem jeho ramen se zdvojnásobil. Nedbaje na velmi časnou hodinu se rozhodl, že musí celému světu dát na vědomí tu úžasnou zprávu.

Vytáčel jedno číslo za druhým, budil příbuzné, známé, kamarády... Všem hrdě oznamoval, že má syna. Pokaždé si vyslechl uznalé „poplácání po ramenou“ a to, jaký je borec. Po celý den se hrdý tatínek opájel představami, co všechno bude jednou s naším Tomáškem podnikat, když ho z radostného rozjímání vyrušil zvonek. Za dveřmi stála sousedka a gratulovala manželovi k narozené holčičce. Prý byla zvědavá, (věděla, kdy jsem odjela do porodnice) a zavolala tam.

Manžel její gratulaci přijal, ale maličko ji poopravil: „Ale to vám řekli špatně. My máme chlapečka.“

Když zavřel dveře, přepadla ho náhlá nejistota. „Co když to řekli špatně mně?“ Chvíli váhal a pak třesoucí se rukou vytočil telefonní číslo do nemocnice. Dozvěděl se „krutou“ pravdu. „Nene, pane Machálku, nemáte chlapečka, skutečně je to děvčátko.“

Nevím, co všechno v tu chvíli prožíval. Nikdy mi nedal ani náznakem najevo, že by byl z druhé dcerky zklamaný. Miloval ji celým svým srdcem. Ale v tu chvíli mu do smíchu asi nebylo. On už vlastně měl syna! Celý den se s tou skutečností mazlil, těšil, radoval se. A o toho chlapečka přišel, ztratil jej. Na náladě mu rozhodně nepřidalo ani to, že musel znovu zavolat všem, komu volal ráno, a uvést novinku na pravou míru. Ten omyl byl pro všechny zdrojem opravdového veselí a manžel se skřípěním zubů poslouchal vtipné hlášky o „křivochcalkách", o tom, že asi přebral, že do třetice se mu ten kluk už možná povede...

Stejně jako v případě zaměněných holčiček v Třebíči i nám tehdy sdělili, že k omylu se záměnou pohlaví dítěte dochází skutečně ojediněle... Ale kdo ví? Třeba se něco podobného stalo i někomu jinému.

Na fotografii vidíte roční Ivanku. Nebo že by to byl Tomášek? :o)))