Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli je to vypitým vínem nebo mojí rozbouřenou fantazií, ale v zrcadle vidím, jak se za mnou z temného kouta vynořuje vysoká tajemná postava. V pokoji by vlastně měla být tma, protože svíčka zhasla, ale kolem postavy je obrys jemné záře.

Teď už bych měla řvát hrůzou, avšak v tomto rozpoložení se mi to vlastně líbí... Jak se neznámý blíží, celá ložnice je jemně prosvětlena nadpřirozeným jasem.

Vstanu a maličko se zapotácím. Asi toho červeného bylo víc, než jsem si myslela, pak nemám mít tak divoké představy, pomyslím si. Měla bych jít spát. Promnu si těžká víčka a otočím se. Trhnu sebou, protože světlo nezmizelo. Je všude kolem mě a ozařuje postavu, která by tady přece vůbec neměla být.

Za oknem se zablýsklo a v jasném světle se mi zjevil ON. Buď za to opravdu může víno nebo jsem se zbláznila... Kousek ode mne stojí ztělesnění všech mých snů. Vysoká postava je oblečená do středověké kožené suknice, která končí v půli stehen a odhaluje štíhlé, ale svalnaté nohy.

Nad ní má už jen jakousi koženou vestu, pošitou plíšky ve tvaru mincí. Vesta spíš odhaluje, než chrání pevné břicho. Svaly na něm tvoří to, čemu se říká „pekáč buchet“. Vesta je těsná, takže jeho velká snědá ramena nechrání vůbec a svalnaté dlouhé paže mají kupodivu jemné štíhlé dlaně s dlouhými prsty.

Oběma rukama se lehce opírá o veliký meč, pokrytý tmavými skvrnami. Snědý oválný obličej je lemovaný černými, lehce zvlněnými vlasy, které v pramíncích spadají až na ramena. Jsou rozdělené ledabylou pěšinkou a odhalují čelo. Nos má klasicky rovný a pod ním trochu větší, plné rty, které by klidně mohly být dívčí, nebýt krátkého strniště pokrývajícího lehce propadlé tváře a hranatou bradu.

Můj pohled zabloudí pod tmavé rovné obočí a – jsem ztracena. Hledí na mě skoro černé velké oči, lemované hustými řasami, a v jejich hloubi se zračí nekonečný smutek i láska. Teprve teď si všímám tmavorudé šmouhy na čele a jeho pravé paži. Ačkoliv vůbec nepohybuje rty, zřetelně slyším, že na mě mluví. Venku se rozpoutala pravá jarní bouřka. Blesk stíhá blesk a každý hrom se rozléhá hradem jako dělová rána, která se z nádvoří několikrát vrátí.

V rachotu přesto slyším tichý, melodický a vemlouvavý hlas: „Vrátil jsem se pro tebe, lásko.“ Z jeho hlasu mi měknou kolena a asi i mozek. Je to divný, šílený sen, nebo skutečnost? Nevím a nechci vědět!

Na dveře někdo buší. Rány jsou stále silnější, jako beranidlo. Neznámý rytíř vezme do jedné ruky meč a druhou mě pevně chytí kolem pasu. A já se nebráním, jen se trochu vyděšeně schoulím k jeho boku. Pomalu spolu ustupujeme k oknu, zatímco se ze dveří začínají odlupovat velké štěpiny. Vzniklým otvorem vidím zdivočelé barbarské tváře dobyvatelů.

Za oknem létají ohnivé čáry zápalných šípů a velká brána se kácí pod náporem zdivočelého davu. Horda žoldáků ozbrojených po zuby vniká na nádvoří a pochodněmi zapaluje došky na přístřešcích. „Buch! Buch! Buch!“ Dveře do ložnice se každou chvilku musejí rozpadnout. Můj ochránce se ke mně skloní a naše rty se setkají. Polibek na rozloučenou. Je v něm všechno. Vášeň, touha i nekonečné zoufalství.

Pak mě pustí a vrhne se s taseným mečem proti obrovské přesile, která se dere dovnitř. Rázem je přímo obsypán zuřivou smečkou a jeho boj už je jen zoufalá obrana. Nemohu se na to dívat, ale není žádný únik. Teď vidím, jak se k němu zezadu blíží hromotluk s divoce rozježeným zrzavým vousem. V ruce třímá dýku.

„Neeeee!!!“ V řevu bojovníků úplně zanikne můj zoufalý výkřik, když se čepel dýky vnoří hluboko do zad mého krásného rytíře. Jeho tvář zbledne a on klesá na podlahu, kde zbytek smečky dokoná své dílo. Pak se barbaři s vítězoslavným chechotem obrátí ke mně. Tisknu se zády ke zdi a oni se blíží. V jejich divokých očích vidím svůj příští krutý osud. To ne! Raději smrt! Otevřu okno, vyšplhám se na rám a vrhám se dolů na nádvoří.

 „Fííí...fííí...fííí..“  Ještě než se mé tělo roztříští o kamennou dlažbu, slyším neodbytné hvízdání letících šípů...

                                                                                            *

„Fííí...fííí...fijůůů...!“ Do uší se mi stále vtírá pískot a pod víčka se dere světlo. Co to je? Já nejsem mrtvá? Opatrně otevírám oči. Ležím v posteli s nebesy, do očí mi svítí ranní sluníčko a stále slyším to pískání, které navíc doprovází pravidelné ťukání kladiv do kamene. Seskočím z vysoké postele a celá zmatená dojdu k oknu.

Odhrnu záclonu a otevřu okno. Když se vykloním, vidím partu kameníků, kteří vkleče spravují druhou část nádvoří. V teplém jarním sluníčku si odložili haleny montérek a já vidím, jak se jejich svalnaté ruce míhají.

Hned pod mým oknem klečí taky jeden. Rukávy hnědé košile se vzorem starých mincí si ustřihnul až nahoře a od čelenky z černého šátku mu na ramena padají dlouhé černé vlasy. Moje okno tím otevíráním dokořán zaskřípe a on zvedne hlavu. Jeho tvář je neoholená a září z ní tmavé oči. Když se naše pohledy setkají, roztáhnou se jeho ústa do širokého úsměvu...