Má sestra byla zavražděna. Maminka se o mne přehnaně bojí.
V naší rodině se stala před lety obrovská tragédie. Moje starší sestra byla ve svých dvaadvaceti letech zavražděna. Při cestě z odpolední směny si ji vyhlédl nějaký psychopat a to se jí stalo osudným. Detaily tohoto činu popisovat moc nechci, bylo to opravdu strašné a hodně to zamávalo s námi všemi. Hlavně s maminkou, která se z toho vlastně už nikdy nevzpamatovala.
Mně bylo v té době čtrnáct let a ztrátu sestry, navíc za těchto příšerných okolností, jsem nesla hodně těžce. Dodnes mi chybí a není dne, abych si na ni nevzpomněla. Dnes je mi už sedmadvacet a stín toho, co se tehdy v naší rodině stalo, na sobě pociťuji stále, hlavně z toho, jak se ke mně chová maminka.
Po sestřině smrti se na mne hodně upnula, hlídala mne doslova na každém kroku. Neznala jsem, co je to jít na diskotéku, ještě v osmnácti jsem musela být vždy nejpozději v devět večer doma. Několikrát denně mne mamka kontrolovala přes mobil, zda jsem v pořádku, když jsem ho měla náhodou vypnutý nebo nedostupný, byla pokaždé doslova na zhroucení.
Naučila jsem se brát na maminku ohledy a její obavy respektovala. Nikdy jsem jí nedělala žádné naschvály, jak to v pubertě často bývá, když jsem někam jela, sama jsem jí několikrát volala a „hlásila se“. Věděla jsem, že pak bude klidnější.
Jenže teď už jsem opravdu dospělá, i když zatím stále svobodná. Ve čtyřiadvaceti se mi podařilo rodiče (hlavně maminku) přesvědčit, že budu bydlet sama, a pronajala jsem si byt. Zpočátku o něčem takovém nechtěli ani slyšet, ale po čase si dali říct a mému osamostatnění dali „požehnání“. Těšila jsem se moc, doufala jsem, že si maminka časem zvykne a přestane být tak přehnaně úzkostlivá. Hlavně pro její lepší pocit jsem přistoupila na její přání a našla si pronájem v blízkosti bytu rodičů.
Už žiji sama skoro tři roky a bohužel, situace se moc nezlepšila. Maminka stále trvá na mém každodenním (i několikrát za den) hlášení, což je pro mne už značně obtěžující. Volá mi třeba v půl desáté večer a ptá se, kde jsem, zda už jsem doma, a když řeknu, že ne, začne mne přemlouvat, ať už jedu a necourám se po nocích. Občas se přesune do mého bytu (nechala jsem si u rodičů rezervní klíče pro všechny případy) a tam na mne čeká. Pokaždé jsem ji tam po svém návratu našla totálně hysterickou, vyděšenou a v slzách.
Snažím se jí vysvětlit, že jsem dospělá, že musím žít, stýkat se s přáteli, zajít do kina, do vinárny, vyrazit na víkend někam na výlet. Ona mi vždy všechno odkýve, řekne, že to ví a že to chápe, ale přesto se toho strachu o mne nedokáže zbavit. Prožívá to opravdu hodně emotivně, od tatínka jsem se dozvěděla, že když jsem byla loni v létě poprvé s kamarádkou sama na dovolené ve Španělsku, celý týden prý skoro nespala a neustále kontrolovala mobil, zda je na něm nová zpráva ode mne.
Mám maminku moc ráda, vím, že je pro ni hodně těžké vyrovnat se s tím, co se stalo její straší dceři, ale připadá mi, že její chování je mírně řečeno nenormální. Cítím se jako v kleci, nesvobodná, hlídaná, pořád s jakýmsi pocitem viny, ačkoli jsem nic neudělala.
Mluvila jsem o tom s tátou, že by mamka asi potřebovala navštívit nějakého odborníka, ale to prý už zkoušel mnohokrát a nikdy ji nikam nedostal. Ona vždy řekne, že žádný psycholog jí Haničku nevrátí, co by prý u něj dělala.
Obracím se proto s velkou prosbou na vás, zdejší čtenářky, které jste mnohé ve věku mé maminky, možná i starší. Třeba se do jejích pocitů dokážete vcítit lépe než já a poradíte mi, jak by bylo nejlepší a nejohleduplnější na maminku „jít“. Ona mne mám moc ráda (já ji také), visí na mně, ale zároveň mne tou svou láskou dusí. Jsem z toho nešťastná a mám strach, abych jí nějakým neuváženým slovem nebo činem neublížila. Moc vám všem děkuji.
25.1.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
- Maminka mu chodí uklízet a podstrojovat
- Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
Diskuse ke článku - Má sestra byla zavražděna. Maminka se o mne přehnaně bojí.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
modroočka: to je, s prominutím, pitomost. Násilná smrt rozhodně není přirozená cesta, a nic neuzavírá, zejména nikoli pro pozůstalé. Je nutno se smířit, aby se člověk nezbláznil, ale smrt vlastního dítěte, to nelze "pochopit" a přijmout. To bude bolet vždycky, a po zbytek života je třeba naučit se s tím žít, ale nijak uzavřít to nelze. Vlastní zkušenost, bohužel. 
Naty, je velice smutné čím jste si musely projít. Každý psychiatr asi také nedokáže pomoct. Ti dva lidé si musí padnout do oka. Mám velmi dobré známé a psychiatr nebo psychiatři se o to snaží již pět let, stále se nic moc nezlepšilo.
Možná jsem 
, ale co takhle 
nebo 
. Bude se muset postarat a třeba si i popovídá o své bolesti a uleví se jí.
Matka musí pochopit, že smrt není konec, ale přirozená cesta, která uzavírá jednu kapitolu života.
Co prožila Vaše rodina bylo hrozné. Mamince se nedivím, že se tak chová, ale na druhou stranu by potřebovala odbornou pomoc, protože ty tak nemůžeš žít. Pokus se maminku přesvědčit k psychiatrovi, nic jiného se dělat nedá.
Maminka měla být dávno u psychiatra. Dceru jí to nevrátí, ale naučí ji žít bez nepřiměřeného strachu, a nedusit všechny kolem sebe. Osobně nejsem přítelem všelijakých pofidérních rychlokvašených psychologických poraden, to nic neřeší, kolikrát tam spíš člověk nějaké trauma získá. 
Ale jsou v životě lidském situace, kdy je namístě navštívit odborného lékaře, a tohle je dle mého přesně ten případ. A mělo to nastat už před těmi X lety.
.gif)
Jadvinka: přebíráš na sebe i v dospělosti zodpovědnost, která ti nenáležela tenkrát a nenáleží Ti ani dneska 
Mně máma umřela, když mi bylo šestnáct, babička poté už byla doživotně na antidepresivech, ale přesto bych neřekla, že umřela žalem (mmch - dva měsíce před mámou zemřel i děda, takže ta nálož byla fakt šílená). Dospělí jsou zodpovědní sami za sebe, děti je můžou rozptýlit, ale ani to není jejich úkol, děti jsou prostě děti a když se na ně přenášejí nějaké nároky vůči dospělým, je to vždycky špatně...
Se ztrátou blízkého člověka se každý musí vyrovnat sám, nějak, někomu to jde líp, někomu hůř, ale vždycky je to cesta toho konkrétního člověka, a vůbec to nic nevypovídá o intenzitě vztahu, který měl s mrtvým za jeho života, ani o tom, jaký ten pozůstalý je člověk... Já vždycky říkám, že na ztrátu mámy je vždycky brzo a děti by nikdy neměly umírat dřív než rodiče, je to proti "zdravému" rozumu... ale když už se to stane, ať to či ono, život musí jít dál, i když třeba složitěji... Osobně jsem díky máminý smrti v mnoha ohledech víc cynická a fakt mi dělají problém slova soustrasti, až na výjimky to z mé strany prostě není upřímný a většinou to ani nedokážu říct...
.gif)
Viv :o): taky si myslím,že bude fajn až si najde Naty muže a zvlášť takového,ve kterém by její maminka viděla někoho,kdo na ni dá pozor.A ještě víc,kdyby ji dali vnoučátko.Přišla by na jiné myšlenky měla by zase pocit potřebnosti.Ale to záleží na Naty.
A už proto ,aby si maminka jednou mohla vnoučátka naplno užívat by měla jít k odborníkovi.
Jadvinka: ja nechci byt tvrda, ale myslim si, ze ono se uplne pomoct smutnicimu neda. Musi si tim projit a musi s tim neco delat sam, okoli muze prispet, ale zvladnout to musi clovek z velke casti predevsim sam... tak si nic nedavej za vinu a netrap se, kor kdyz si byla male DITE... myslim, ze ztrata ditete - ze to je velka cerna dira, ktera se neda uplne vymazat a vzdy to tu mame poznaci...
Viv :o): máš pravdu v tom,že k odborníkovi by měla jít,ale jestli ji toho zbaví si nejsem docela jistá.
Moje babička-maminka mé maminky za 9 let po její smrti zemřela také-žalem.Už nikdy od té doby si ničeho nedokázala užívat.Její život nestál za nic.Jen plakala a plakala.Ani nevíš jak mně dodnes trápí,že jsem v té době byla malá holka a nedokázala si více uvědomit,že ji musím pomoci,více se jí věnovat nějak rozptýlit její žal.Na to člověk příjde až věkem-pozdě
Myslím si, že by mohly pomoci prášky. Nějaká antidepresiva. Rozhodně ale nehledejte nějakého psychologa sami, třeba přes internet, ti nestojí za nic, jde jim jenom o peníze a léky stejně psát nesmí 
Jděte na to přes maminčina praktického lékaře, ať napíše poukaz k psychiatrovi. Bude to na pojišťovnu a budete mít jistotu, že to není nějaký nezkušený poloamatér.
Já maminku chápu, prostě má strach. Má špatnou zkušenost a nechce přijít o druhou dceru. Narozdíl od jiných si myslím, že jí žádný psycholog ani antidepresiva nepomůžou. Musíš ji brát takovou, jaká je.
Jadvinka: mozna ji odbornik nepomuze zbavit se strachu, ale do jiste miry ho ovladat, naucit se s tim zit a zacit smerovat svou pozornost i jinym smerem nez jen na Naty... a o to tady podle me jde. Ty sama pises, ze beres antidepresiva a mas konicky, snazis se s tim neco delat a to je hrozne dulezity, mas muj obdiv, jak to zvladas! Co se tyce sebetrestani, to by ji ten odbornik pomoct mohl, proste dojit k tomu, ze za to nikdo nemuze... alespon by to ta mamka mela zkusit kvuli Naty...
Je to hrozna rana a chapu jeji strach, musi byt hrozne vycerpavajici, nejen pro tebe, ale predesim pro ni. Problem asi je, ze by chtela mit veci pod kontrolou a tyhle veci, ktere dela tobe, ji asi nejaky falesny pocit kontroly davaji. Mozna proto nechce lecbu, mozna proto se nechce zbavit strachu a nic s tim delat, protoze by prisla o nejakou formu jistoty a kontroly. Jak uz tu vsichni psaly, i ja myslim, ze bez odborne pomoci to nepujde. Dceru ji to sice nevrati, ale schopnost "normalne" zit ji i cele vasi rodine by mohlo. Jinak z toho zcvoknete vsichni. Myslim, ze Bily kruh bezpeci jak navrhovala Lubar by podle me mohla byt cesta. Tam by ti mozna dokazali poradit lip co s tim nez my tady, hodne stesti, at se to fakt vyresi 
milá Naty ,chápu tvou maminku -ani nevíš jak.Mám taky dospělé děti 31 a 28 let a navíc tři malé vnučky,takže krom mých dětí přibyly i ty tři zlatíčka o které mám strach.
Sice se mi nestalo to co tvé mamince,ale mám to z dětství.Měla jsem moc nemocnou maminku a tak si pamatuju jen její odjezdy a příjezdy z nemocnice.Nakonec ,když mi bylo 11 let mi doma před očima zemřela.Byla jsem doma sama bez pomoci a tento hrozný zážitek mám v hlavě dodnes.Proto mne několikrád přes den přepadá úzkost,kde asi jsou mé děti,co dělají a tak se někdy neovládnu a musím jim napsat nebo zavolat.
Narozdíl od tvé maminky já k psycholožce šla a vlastně léta beru antidepresiva a bohužel,nebo možná bohudík je budu brát až do konce života.Jelikož s nimi je můj život snesitelnější.Ale věř,že k ní chodím roky a od toho strachu mi nepomohla.Ten je v mé hlavě tak uhnízděný ,že se asi nikomu nikdy ho odtud dostat.
Proto si myslím,že budeš muset svou maminku brát takovou jaká je.Věř,že její život je strašně smutný.
Mně pomáhají koníčky,kterých mám hrozně moc,ale u tvé maminky to bude jinak.Ona totiž sebetrestá.Takoví lidé co něco takového zažijí to mají tak,že když má dcera už si nemůže užívat života,tak jak bych mohla já?
Na to vše ,ale příjdeš až budeš mít sama děti,proto ti držím palce,abys dokázala zvládat maminčin žal.
.jpeg)
Naty - je mi opravdu moc líto,co se vám stalo. Jsi moc hodná holka, ale maminku naprosto chápu. Určitě zkuste nějakou odbornou pomoc, dost se divím, že ji to někdo nenabídl hned po té smutné události. Přeji hodně sil, vám všem 
