Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych vás poprosit o vaše zkušenosti ohledně péče o staré rodiče. Právě tento problém řeším a jsem docela v koncích. Vůbec nevím, jak mám naši situaci vyřešit. Rodiče mám moc ráda, jsou mezi námi opravdu krásné vztahy a proto je pro mě celá záležitost tak bolestná.

Je mi šestapadesát let, mám pár roků do důchodu. Mým rodičům je skoro osmdesát. Nebydlíme blízko sebe, když mi bylo dvacet, vdala jsem se a odstěhovala do jiného města vzdáleného dvě stě kilometrů. S rodiči jsme se celé roky vzájemně navštěvovali, v té době nám ta vzdálenost nijak zvlášť nevadila. Jenže teď je všechno jinak, logicky, naši už jsou opravdu staří, navíc oba dva nemocní.

Maminka je nemocná hodně, už nezvládne dojít ani nakoupit, dokonce ani uvařit. Kromě jiného má parkinsonovu chorobu a strašně se jí klepou ruce, horko těžko se sama nají. Tatínek je po fyzické stránce na tom zatím relativně dobře, takže obstará nákupy, vaření a údržbu domácnosti, ale v poslední době mi připadá, že začíná upadat duševně. Zapomíná, dělá různé drobné „kiksy“, třeba dá brambory v hrnci na plotnu, ale nezapne ji a pak se diví, proč už nejsou uvařené apod.

Prostě na nich vidím, že pomalu ale jistě přestávají být schopni samostatného života. Jezdím za nimi pokud možno každý víkend, s tátou dojdu nakoupit, uklidím, uvařím, vyperu, vyžehlím, popovídám si s nimi, pohladím je, potěším a pak se musím vrátit domů, abych mohla jít v pondělí do práce. V týdnu jim každý den volám, abych se ujistila, že jsou v pořádku. Zatím to takto funguje, ale říkám si, jak dlouho ještě. Kdy budou potřebovat skutečnou celodenní péči, protože už pro ně bude nebezpečné, aby zůstali sami. Je mi jasné, že v ne moc dlouhém časovém horizontu to přijde.

A tak to řeším a přiznám se, nevím, jak. Naši bydlí ve svém bytě, jsou tam od roku 1959, prakticky celý život. Je to jejich domov, místo, kde jsou zvyklí, kde mají své vzpomínky, jsou tam prostě doma. Když jsem navrhla možnost přestěhování blíž k nám, rozplakali se, že něco takového si neumí představit. Pro mě stěhování taky nepřipadá v úvahu. Manžel tady má práci, já taky, pár let před důchodem bychom místo jinde těžko sháněli, navíc naši bydlí v lokalitě s vysokou nezaměstnaností.

Nevím, co s tím, jak to všechno vyřešit. Napadlo mě zajistit pečovatelku, která by k nim, až nadejde čas, každý den chodila, ale nevím, jak by naši cizího člověka snesli. Jsou dost uzavření, spíš takoví sami pro sebe, nikdy neměli ani moc přátel, málokdy k nim přišel někdo na návštěvu apod. Těžko říct, jak by snášeli, kdyby jim cizí paní hospodařila v jejich bytě. No, kdyby nebylo vyhnutí, zvyknout by si asi museli.

Přesto se snažím přijít na nějaké jiné řešení, i když mám pocit, že žádné není. Proto jsem se rozhodla napsat sem a požádat vás o radu a vaše zkušenosti. Chci se o své rodiče postarat, pomoci jim, být jim oporou, snažím se a dělám, co je v mých silách, ale mám obavu, že za nějakou dobu to už bude málo a bude potřeba starat se víc. Jak to všechno skloubit a zajistit? Předem vám děkuji.